Protože své porodní příběhy Ivaně jsem už sdílela (zde a zde) a nemám tedy už co psát, napadlo mě podělit se o svůj Manuál, jak přežít v porodnici. K tomu doplňují příběh porodu mé kamarádky, která manuál nepotřebovala 🙂

Manuál, jak přežít v porodnici

Protože své porodní příběhy Ivaně jsem už sdílela a nemám tedy už co psát, napadlo mě podělit se o svůj Manuál, jak přežít v porodnici:

Taky vás bije do očí ten kontrast mezi prožitky z porodů doma a v porodnici? Netvrdím, že to někomu k něčemu bude, sestavila jsem si tak sama pro sebe takový „manuál“, jak zvládnout přirozený a v rámci možností i hezký porod v porodnici. A protože i já jsem se inspirovala od jiných, nabízím někomu k případné inspiraci i svoje tipy. Musela jsem přečíst stohy literatury včetně odborných porodnických článků, mluvit s řadou lékařů, porodních asistentek i dul, vyslechnout přednášky a spousty porodních příběhů a porodit dvě děti (v porodnici), abych došla k závěru, že to vlastně nemusí být nic až tak složitého. Stačí dodržet pár jednoduchých bodů.

(1) MUSÍTE MÍT NĚKOHO, KOMU VĚŘÍTE
Nejdůležitější je věřit sobě. Leckdo to má tak nějak automaticky a nemusí to vůbec řešit. V ostatních ale hlodá nějaký ten červíček. Vyplatí se si ho přiznat a vyřešit (samostudiem, kurzem, konzultací, povídáním s kamarádkami které umí hezky porodit, stanovit si detailní strategický plán pro situace, kterých se nejvíc bojíte…). V konečném důsledku je to mnohem efektivnější, než nad ním mávnout rukou, a pak napravovat následky nevyřešeného červíčka.
Pokud věříte zdravotníkům, že mají stejný cíl jako vy – přivést na svět zdravé děťátko – a udělají pro to všechno, pak je vše v pořádku a nemusíte číst dál 🙂
Vezměte si doprovod, o který se budete moct opravdu opřít (i fyzicky). Ujistěte se, že ví, o co vám jde, bude stát při vás a neztratí nervy. Často není nejlepší volbou otec, ale třeba otrlá kamarádka, sestra nebo dula.

(2) DĚLEJTE TO, CO CHCETE A POTŘEBUJETE
Což samozřejmě vychází z bodu jedna, a sice, že vůbec víte, co vlastně chcete a potřebujete (anebo věříte doktorům). Pokud na vás chtějí nesmysly, které vás jen zbytečně ruší od porodu, ignorujte je – dá se to. Protože to považuju za důležité, vypíchla bych specificky 3 věci:

NENECHTE SE VMANIPULOVAT DO POLOHY NA ZÁDECH
Počítejte s tím, že budete muset být aktivní. Nikdo vám pravděpodobně neřekne: „Zkuste si třeba kleknout“. Spíše to probíhá stylem: „Tak si lehněte na záda, natočíme monitor/ vyšetříme… Á výborně, tak už tu můžete rovnou zůstat a tlačit, už to bude…“
Proč je poloha na zádech (nebo v polosedu) špatná? Tak třeba:
Děloha stlačuje cévní zásobení rodičky i dítěte, snadněji dochází k tísni plodu.
Porodní kanál je užší, protože se opíráte o kostrč, a ta tak nemůže miminku uhnout, tlačíte proti gravitaci, takže miminko méně ochotně vstupuje do porodních cest a tlačení je namáhavější.
Zdravotní rizika plynou i z toho, že největší vládu nad touto situací mají porodníci – diktují vám jak tlačit (totální nesmysl, představte si, že by vám to někdo diktoval při konání potřeby na WC), mají sklon zbytečně za dítě tahat (rizika poranění např. brachiálního plexu) nebo nastřihávat hráz.

NEDISKUTUJTE
Je to zbytečné a nikam, skutečně NIKAM to nevede. Jestli si zakládáte na tom, že jste přehádali i učitelky na základce, v porodnici na to nespoléhejte. Je to zbytečné rozčilování a ztráta energie a času, který patří porodu nebo péči o dítě. Jděte si prostě za tím, co chcete, a nic nevysvětlujte. Pokud toužíte komunikovat, hodí se mít připravené 2 typy odpovědí. „To nejde“ – pro případ, že vás nutí do něčeho, co nechcete (třeba do polohy na zádech, odpovídání nesmyslných dotazníků…). V opačné situaci, kdy vám tvrdí, že například nemůžete zůstat ve sprše nebo mít dítě u sebe, zvolte odpověď „Ale můžu“.
Duševně se obrňte proti výhrůžkám smrtí vašeho dítěte od „Copak vám nezáleží na zdraví vašeho miminka?“ až po „Chcete to dítě živý nebo mrtvý?“ Mnoho zdravotníků je bohužel ráda používá, protože jsou tak účinné! Opět záleží, komu víc věříte. Obě moje děti takto během porodu a hospitalizace zemřely hned několikrát.

NEDÁVEJTE DÍTĚ Z RUKY
Novorozeně patří k matce. Nikam jinam. Novorozeně oddělené od matky se zoufale a ze všech sil snaží matku přivolat, protože instinktivně „ví“, že bez ní umře. Strach o život neprospívá vývoji orgánů, imunity, o duši nemluvě. Opravdu se nepotřebuje „prohřát v inkubátoru“ a vy si nepotřebujete „odpočinout“; první minuty a hodiny kontaktu s miminkem ženě dodají nesrovnatelně víc energie, než jakýkoliv „odpočinek“ bez něj. Nemusíte svoje dítě nikomu dávat, je vaše. Jak ho máte v náručí, chovejte ho a nepouštějte. Pokud ho od vás vylákají, dostaňte ho zpátky, třeba i „jen na chvilinku“ a už ho nedávejte do ruky nikomu, komu nevěříte.

Zita

Jaro v Heidelbergu

 Lenka od začátku věděla, že chce rodit doma. Jenže jak se ukázalo, sehnat svolnou „hebamme“ v Heidelbergu je úkol pro trpělivé.  Nakonec našla, ale v tom období nejistoty, zda to půjde, nebo bude muset do porodního domu či porodnice, jsme si slíbily, že se ke svým porodům vzájemně doprovodíme.

Kdy vyrazit? Nejdřív planý poplach 3 týdny před termínem, a zároveň fakt, že starší syn se narodil po vyvolání skoro po 2 týdnech přenášení… Nakonec s celou smečkou vyrážíme dva dny předem. Sice nečekám, že by miminko přišlo na čas, ale chcem si ještě trochu užít Heidelberg, tamní zoo a procourat všechny pivovary. Všem oznamuju, že jedem tak na týden až dva.

V Heidelbergu nic nepřipomíná konec února. Tuhle zimu prý nespadla ani vločka. Všudypřítomní čápi na komínech klapou zobákama, v zahrádkách a parcích vyráží to nejbarevnější jaro a lidi chodí v tričkách.
„Lenka říkala, že než porodí, musí ještě nasněžit.“ tvrdí její muž Matouš.
Jenže místo sněhu se ve vzduchu vznáší omamná vůně kvetoucích švestek a třešní. A teplý vítr už začíná sfoukávat ze stromů první bílé kvítky.
„Tady má ten sníh,“ ukazuju na ně.

Hebamme Johanna je mateřská, věčně s úsměvem, a repertoár jejích praktik sahá od moderní medicíny až k čarodějnictví. Stadelmannovou má evidentně v malíčku. Po termínu začíná navštěvovat Lenku ob den. To vždycky hledáme pantofle, protože bez přezůvek prý nefunguje.

Uvolňuje Lenku masážemi, radí co jíst a pít. Časem dokonce přichází ke slovu CTG, který Johanna přitáhla z auta v obřím kufru. Vnese nám do pokoje trochu nemocniční atmosféry, a mému muži naději, že ten nesmyslný domácí hazard třeba ještě nakonec všichni přežijem. Posílá Lenku na ultrazvuk, zjistit stárnutí placenty.

Jsme v Heidelbergu už 13 dní. Střídáme se ve vaření a venčení dětí i psů. Už jsme navštívili zoo, pivovary, úžasné dětské „špílplacky“ i všechny ostatní atrakce, co za návštěvu stojí. Některé dvakrát. Postupně jsme potkali všechny místní, o kterých Lenka mluvila. Začínám poznávat zdejší pejskaře (podle psů, pochopitelně). Lenku v posledních dnech čím dál víc otravují nepříjemné, nepravidelné poslíčky a na vycházky má čím dál míň chuti i energie.
Návštěva doktora duševnímu rozpoložení neprospěla – placenta prý je stará, vody je málo, dítě už by mělo jít ven. Ale vyvolávání prý ještě do zítřka počká. Trochu uklidnění přichází přes telefon od Johanny – že se to dalo čekat, a že je to fyziologické. Ale na večer radí ricinový koktejl.

Na koktejl nakonec nedošlo – Lence odpoledne začly pravidelnější stahy.

Ráno trochu zklamaně zjišťujeme, že vše zaspala. Bereme s Matoušem děti a psy na dlouhou procházku, ať má doma klid. Po návratu nás čeká s obědem – ale vypadá zdevastovaně a nakonec se uklidí do ložnice, ani se nenají.

Odpoledne přijela Johanna. Sakra, je u ní ale dneska pěkně dlouho! Zvědavost mi nedá, jdu se zeptat, jestli něco nepotřebujou. Lenka leží na posteli, tváří se uvolněně a spokojeně, Johanna jí hladí obličej a vlasy. Když konečně někdy před šestou sejde dolu do pokoje, je jako vyměněná. Sice pořád prodýchává stahy, ale je to celé nějak jiné. Prý možná rodí. Uvažuje, jestli nemá zavolat Johannu zpátky – má to sem hodinu cesty. Nechci podléhat dalším planým nadějím, že to vůbec ještě někdy vyprdne, a tak beru děti na nedalekou špílplacku.

Vracíme se kolem sedmé. Lenka pořád „dejchá jako blázen“ (jak říká moje dcerka), pořád se u toho usmívá, a Johanna prý pomalu vyráží.

Než jsme obstarali děti, Lenka se přesunula do ložnice, kde se opřela o přebalovák a pěkně pravidelně funí. Johanna přichází, hladí jí záda. Doporučuje nestát úplně nehybně, ale aspoň si občas opřít o něco nohu, aby se pohnula pánev. Připadám si celkem neužitečně (Johanna má s sebou ještě učednici), přemýšlím, jak dlouho to ještě bude trvat, a jestli nemám radši dojít ven se psama… Lenka vydechuje s čím dál hlasitějším „Úúúf“. Johanna loví z tašky jakési plynové flašky a další strašidelné artefakty. Zatrnulo mi. Vybavil se mi ten moment z mého prvního porodu, kdy sestry najednou začaly cinkat všemožnýma nástrojema a štelovat lampu. Aha, tak to už asi nikam nepudu, blesklo mi hlavou, a usadila jsem se s miminem v koutě. Johanna si nicméně všechno přerovnala někam stranou a překryla to ručníkem. Lenka nic neviděla, čučí pořád jen do té zdi za přebalovákem. „Úf“ se pomalu mění na čím dál častější „Áááá.“ A když si všimnu, že Johanna nemá pantofle, je mi všechno jasný.

„Maminka zpívá miminku na cestu.“ říkal prý Matouš vedle v pokoji synkovi, když se ho snažil uspat. Podařilo se. Přišel, vzal svou ženu kolem ramen.
„Vodááá!“ křičí najednou Lenka. Na její pokyn z ní svlíkli skoro všechno oblečení. Začíná řvát tak, že tohle už by Matouš na zpěv neukecal. Johanna ji vybízí, ať si klekne na postel. Nekompromisně odmítá.
„Stoličku!“ křičí v příštím okamžiku. Johanna pod ní šoupla luxusní polstrovanou stoličku, poprvé jí sahá dovnitř, už prý leze hlavička. Řev, že praskají okenní tabulky. Jestliže mě „zpívání“ nutilo k úsměvu, tohle mě teda docela rozrušuje. I klimbající mimino v šátku mi pobrekává. Zalejzám do kouta za skříň a v náhlém záchvěvu inteligence beru foťák. Další dění už sotva vidím přes slzy a hledáček zrcadlovky.

„Holkááá! Je to holka!!!!“ volá Lenka, když jí Johanna podává miminko do náruče.
Brečím si za skříní, klidně nahlas, stejně to nikdo neslyší.

Díky za to, že jsem tam mohla být.
Díky Ivaně za její boj, abychom i my v Čechách mohly legálně a bezpečně rodit doma v ložnici.

Zita

 

Tyto příběhy vyšly na Příbězích zde:
754. Manuál, jak přežít v porodnici
759. Jaro v Heidelbergu

Porody autorky:
247. Nebojte se
628. Proč rodíte v porodnici, když si pak stejně děláte, co chcete?
A 173. Nebojte se (opakování)
A 343. Proč rodíte v porodnici, když si pak stejně děláte, co chcete? (opakování)