HavlíčekJsem normální dospělá žena. Pracuji na MacBooku, volám z iPhonu a (přestože do toho nikomu nic není) holím se. Úplně všude. Přesto mám v porodopise ze svého prvního porodu napsáno „alternativní matka“.

A tak se zlobím. Zlobím se na český stát. Zlobila jsem se pro mnoho věcí i dřív, když jsem rozhodovala jen sama za sebe. Občas jsem protestovala, podepisovala petice, občas si z toho zdejšího kocourkova dělala legraci.

To se ale s porodem změnilo. S dítětem je to totiž jiné. Proč má ta bezmocná bytost trpět za hloupost lidí, kteří v tomhle státě rozhodují? A proč má vlastně někdo rozhodovat za mě a moje dítě?

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, hon na Ivanu Königsmarkovou už byl v plném proudu. Většina porodních asistentek se na porod doma bála kývnout, protože nebylo jisté, jak si ty které úřady v případě komplikací náš právní řád vyloží…

S Ivanou jsem se sešla, popovídala, zalitovala jsem, že není možné mít u porodu právě ji, a sehnala jsem si po nějaké době jinou porodní asistentku.

Těhotenství bylo bez problémů, je mi sice už něco přes 35 let, takže jsem se ze strany zdravotnického personálu nevyhnula jisté míře zastrašování, brala jsem to však jako součást zdejšího středověkého koloritu. Většinu zbytečných vyšetření jsem odmítala, s omluvným úsměvem podepisovala reverzy a věnovala jsem se, pravda, poněkud hekticky, práci a – po dlouhých letech – také opět studiu druhé vysoké školy, které jsem shodou okolností ten rok započala.

Než nadešel den D, podařilo se mi krásně všechno uzavřít, zvládnout zkoušky, dodělat pracovní projekty a dokonce si i pár dní odpočinout. A pak to přišlo. První slabé kontrakce začaly zhruba v 11h dopoledne den před porodem. S přítelem jsme si z toho dělali legraci, nějak jsme si pořád nedokázali představit, že k nám už brzy, možná dokonce dnes, přijde někdo další a bude s námi bydlet. Dala jsem si vanu, přesně podle instrukcí paní asistentky, ale s kontrakcemi to nic neudělalo, pořád byly, i když slabé a asi po 20-ti minutách. Ve čtyři odpoledne jsme proto zavolali, že už se to asi blíží. Dostali jsme doporučení na další vanu, a když se po ní interval kontrakcí zrychlil asi na 10 minut, přijela se na nás asistentka podívat domů. Zjistila 1cm otevření, popřála nám klidnou noc a odjela s tím, že kdyby něco, máme volat. Noc už byla dost nepříjemná. Přítel se snažil spát, občas mi měřil intervaly, které se teď zkrátily na 7 minut, a já se jen snažila přežít do rána. V 6:00 dorazila asistentka zase na kontrolu, zjistila 4cm a rozhodla se už zůstat. Během rána jsme zkoušeli různé polohy a já si pořád říkala, jak to, že mi ještě nepraskla voda? Nějak jsem se na tom zasekla a myslela jsem si, že to přece mělo dávno přijít (teprve dnes zjišťuji, že se na to různí odborníci dívají různě a že to může být naopak pozitivum, jak pro dítě, tak pro matku). Asistentka mě několikrát vyšetřila, pravidelně poslouchala ozvy dítěte, všechno se zdálo v pořádku, jen to celé trvalo. Při poloze v dřepu pak jednou ozvy trochu klesly. V tu chvíli naše porodní asistentka nevydržela a zavelela k odjezdu do porodnice.

A tady začalo naše bolestné martyrium. Proč jsme se z pražských Holešovic nevydali do některé z blízkých, dobře vybavených velkých porodnic? No přece proto, že tam by nás okamžitě zařadili mezi nezodpovědné domorodiče a znepříjemnili nám celý porod. Přece proto, že to je v tomhle státě norma, se kterou musí každá rodící žena počítat i přes to, že si celý život nedobrovolně platí zdravotní pojištění, ergo ono vyhlášené arogantní chování a špatnou péči zdejších porodnic vlastně spolufinancuje. A tak jsme místo toho podnikli cestu do Mělníka, kde jsou přece jen nakloněnější přirozenému porodu, a kde jsme se proto již měsíce předtím pro všechny případy zaregistrovali, vyplnili papíry, odevzdali porodní plán atd. Nepohodlí v autě, nepříjemné pohledy udivených okolojdoucích, parkování, čekání na tvrdém linu v ošklivé čekárně ošklivého areálu porodnice, opětovné vyplňování papírů, nátlak na podpis donucovacího informovaného souhlasu… i přes to všechno byl nález po příjezdu do porodnice 6cm. Navrhli nám prasknout vodu, což jsme po poradě s naší asistentkou odmítli s tím, že ještě chvíli počkáme a uvidíme. Krčí rameny, kroutí hlavou, nevysvětlují, neargumentují, jen si nás tiše škatulkují. Jdeme rovnou na sál, kde o nás celkem ohleduplně pečují 2 místní asistentky, tu naši nám nechávají a chodí jen každých asi 20 minut kvůli monitoru. Ozvy jsou při kontrakcích kolísavé, ale v normě.  Snažíme se, měníme polohy, jsme už unavení, ale věříme si. Asi po dvou hodinách přijde mladá lékařka s cizím přízvukem (jiná než mě vyšetřovala na příjmu) a radí neotálet s prasknutím vody. Na naší porodní asistentce je najednou vidět nejistota, možná je to rozumné…kdo ví…a tak na to kýveme. Než to zrealizují, uběhne ještě asi hodina. Je kolem čtvrté odpoledne. Voda je zkalená a všichni se začínají tvářit napjatě. Najednou mají v rukou argumenty. Následuje několik mohutných kontrakcí, během nichž mám silné nutkání tlačit, tělo si o to říká, skoro tlačí samo, ale v tu chvíli nade mnou bohužel zrovna probíhá diskuze o tom, zda nasadit umělý oxytocin. Dnes přemýšlím, jestli jsme právě v ten moment nepropásli rozhodující obrat. Možná kdyby mi někdo řekl, ať se tomu pocitu na tlačení poddám, ať to zkusím, třeba by bylo všechno jinak, ale kdo ví. Po těchhle silných kontrakcích jdu potřetí zvracet a potom se ve mně rozhostí pocit odevzdanosti. Kontrakce mizí. Jsou slabší a v delším intervalu. Kýváme na oxytocin, dostávám kanylu a propadám se do pocitu bezmoci. Od té chvíle si všechno pamatuji jako v mlze. Zažila jsem, jak si pamatuji, ještě několik kontrakcí, které se vymykaly veškerým mým představám o bolesti, měla jsem pocit, že to nejde přežít. A pak zase najednou nic. Zvyšují dávky oxytocinu postupně až na maximum, moje tělo už ale nereaguje. Kontrakce jsou skoro úplně pryč. Mladá lékařka si neví rady, všichni ostatní jsou nervózní a poletují zmateně kolem. Volají na pomoc zkušenou kolegyni, „řeznici“ z příjmu, ráznou starší paní, která nás sice častuje posměšnými poznámkami ohledně našeho dvouhodinového otálení s prasknutím vody a vyvolává v nás pocit vrahů dětí, nicméně se alespoň tváří jistě a ví co dělat. Od chvíle, kdy přijde na sál a bolestivě do mě vrazí ruku, už ji vlastně skoro nevyndá, netuším, co ve mně provádí, bolí to, ale nemám sílu ani chuť se bránit, věřím, že ví, co dělá. Dávají mi kyslíkovou masku, ruku mám napojenou na infuzi a musím poslušně ležet. Všichni říkají, ať proboha konečně vyprodukuji nějakou kontrakci a koukám tlačit, jinak že bude průšvih, ozvy dítěte už se jim totiž v tu chvíli vůbec nelíbí. Nevím jak to udělat. Naše asistentka už to dávno vzdala a jen se na mě útrpně dívá. Nechápu jak, ale po nějaké době pár slabých kontrakcí skutečně přichází. Možná je tím čarováním uvnitř mě vykouzlila ta starší lékařka, nevím. Všichni křičí, ať tlačím, já se snažím, ale nevím jak, tělo mi nepomáhá, podložka na křesle pode mnou způsobuje, že se při tlačení jen sklouzávám níž a níž a nemám o co se opřít. Je mi strašná zima na nohy a po několikátém pokusu poprvé omdlívám. Když se vracím zpátky, chvíli nechápu, kde jsem, vyděšený pohled partnera, který mě drží za ruku, mi to ale rychle připomene a jedeme dál. Tlačte, tak tlačte přece! Proboha, ale jak? Není se čeho chytit, mám v sobě hadičky, v kyslíkové masce vidím nastříkanou krev z nosu, místnost je plná nějakých lidí, prostě zmatek, katastrofa. Doktorka hrozí kleštěmi. Už leží připravené na stole, naštěstí je nevidím. Něco mi vpichují snad do děložního hrdla, prý aby dítě nemělo vůbec žádné překážky při průchodu ven, bez ptaní probíhá nástřih (registruji jen ustrašené a opovržlivým pohledem zkušenější nadřízené okamžitě utnuté špitání jedné z asistentek, která se doktorce snaží sdělit, že v mém porodním plánu stojí nenastřihávat). Pak se mi na břiše vystřídají 3 hekající sestřičky, omdlívám podruhé a pak ještě potřetí, a pak je najednou venku hlavička a nakonec, pár minut před šestou večer, to náš syn nějak zvládne a dostane se ven. Byl hodně omotaný pupeční šňůrou.

Šmik, pupečník je pryč. Bez ptaní. Bez vysvětlování. Zahlédnu svoje dítě zplihle a fialově viset doktorce přes ruku a potom mi mizí v chumlu cizích lidí, který se kolem něj okamžitě uzavře u vyšetřovacího stolku. Nemohu nic. Doktorka ze mě vyrve placentu s vysvětlením, že tady už radši nebudeme na nic čekat a rychle zahajuje šití, které v polovině předává oné mladé lékařce s nejistým pohledem a cizím přízvukem. O dítěti nikdo nemluví, někam ho odnesli, situace je strašně nepřehledná a zmatená. Podaří se mi přemluvit partnera, ať se po něm jde podívat. Mezitím si užívám ještě několik uštěpačných, nicméně zřejmě celkem dobře a upřímně míněných poznámek ze strany zkušené paní porodnice, která pak s úsměvem na tváři odkluše, protože má už dávno konec směny. Všechny ty tváře si pamatuji jako v mlze, co mi ale utkvělo, je nálada, která z nich byla cítit – strach, nejistota nebo naopak sebejistota a naštvanost. Dneska nedokážu stoprocentně říct, co bylo správně, co špatně nebo kdo chyboval – ať už my či zdravotnický personál. Naše otálení s protržením vaku blan. Umělý oxytocin. Nebo atmosféra strachu, která nám porod zabrzdila. Prostě se to všechno takhle seběhlo a – pozor, teď přijde ta klasická ovčí věta – jsem ráda, že mám zdravé dítě. Zkrátka a dobře, přežili jsme, z traumat se postupně dostaneme, snažím se kvůli tomu nezlobit na sebe ani na nikoho jiného.

To, kvůli čemu se tak strašně zlobím, totiž teprve následovalo. Ležím s nohama na kozách porodního křesla, mezi nimi se mi už půl hodiny s jehlou a nití činí mladá paní doktorka, v tom se otevřou dveře a konečně vchází můj přítel s mladou pediatričkou. Opět cizí přízvuk, ne, nejsem rasistka, jen mám pocit, že ten fakt, že pracuji v cizí zemi, jejímž jazykem nevládnu úplně dokonale, může mít vliv na to, jak jistě se ve své pozici cítím. A pro to, co se dělo dál, je to podle mě důležité. Pediatrička na mě vážně hledí a z úst jí vycházejí slova. Jsou to první slova, která o stavu svého dítěte slyším. Maminko, dítě vám skoro umřelo. Museli jsme ho rozdýchávat, protože sám nedýchal. Koukám na ni, nechápu, co mi chce říct. Pamatuji se, že jsem se musela usmát, nevěřícně, v šoku. Ale bude v pořádku, že jo? Uvnitř jsem si totiž byla, samozřejmě iracionálně, ale zato absolutně a naprosto jistá, že v pořádku je. No, víte, možná má poškozený mozek. Budeme ho muset převézt do Prahy na specializované pracoviště. Tady na to nemáme přístroje… Nechápu, na partnerovi je vidět, že brečel, říká, že to vypadá blbě. Vyptávám se a dozvídám se, že prý v Praze mají nějakou novinku, o které se věří, že dokáže zastavit těžkým porodem rozjeté mozkové poškození – hypotermická terapie. Neznám to, nerozumím, neuvědomuji si v tu chvíli, že se mnou manipulují pomocí strachu, přítel však říká, že jim věří, tak na to nakonec taky kývnu.

Chci ho ale předtím aspoň vidět. Jsem strašně slabá, motá se mi hlava, mžitky. Sprchuji se, nevím, kde mám věci a tak si oblékám jen zakrváceného nemocničního andělíčka a vyrážíme za synem, který leží v zahřívacím či kyslíkovém či jakém boxu v místnosti lékařů, spolu s předčasně narozenými dětmi v inkubátorech. Všude běží počítače, ostré světlo, plno lidí. Náš hošík tam leží, zavřená očka, šišatou hlavičku natočenou ke straně a mračí se. Překvapuje mě, že tam leží jen tak. Žádné hadičky, přístroje, nic, jen tam tak leží, sám. Všichni čučí do počítačů a trpně snášejí naši evidentně zbytečnou přítomnost. Však mu přece tímhle okukováním nijak nepomůžeme, pomohou mu ty správné pražské přístroje. Hlavou se mi mihne myšlenka, jestli je to opravdu tak vážné, nevypadá nijak strašně. Porodní nádor je, pokud vím, docela neškodnou záležitostí a jestliže mu těch prvních pět minut dávali kyslík, vlastně se možná zas tolik nestalo…? Prostrkuji ruku dírami v boxu a dotýkám se ho, zavrtí se a zapláče, podlamují se mi kolena a skoro zase omdlívám, opírám se o radiátor a pak zase vstávám, protože si uvědomím, že mám tu košili od krve… To už ale dorazili z Prahy, nakládají ho i s boxem na vozík a vezou pryč.  Cítím úzkost, ale v tu chvíli mám v hlavě vymeteno, jsem jako loutka, dělám, co mi řeknou, potřebuji si sednout nebo spíš lehnout. Mám hlad. Žízeň. Ty mžitky.

Proklínám se za tu slabost a asi si to nikdy úplně neodpustím. Ale zlobím se, jak jsem řekla, hlavně na český stát. Ta mladá pediatrička to myslela dobře. Nebyla si jistá, na malém okresním pracovišti, trochu hrdá na to, že zrovna ona nám „rozdýchala dítě“ (po dobu 5ti minut po přestřihnutí šňůry mu musela pomáhat s dýcháním kyslíkovou maskou, pak už dýchal sám) a tak trochu pyšná, že právě ona ví o té zázračné nové terapii v hlavním městě, která zastaví ty hrůzy, co v jeho malém mozku možná probíhají a co jsme mu svým otálením při porodu způsobili my, alternativní rodiče. A bála se. Bála se, že i když je vlastně dost pravděpodobné, že náš syn je úplně v pořádku, nemuselo by to tak být a někdo by ji pak mohl obvinit ze zanedbání péče. Ve státě, kde se na porod pohlíží jako na rizikovou záležitost. Kde se kvůli vyhrocené situaci pronásledují nevinné oběti systému (omlouvám se, Ivano, zní to dost pateticky). Kde se o postižení a smrti uvažuje primárně jako o selhání péče místo hlubokého respektu k těžké životní situaci, soukromí a individuálnímu osudu rodičů a dětí. Nějakých pár dní odloučení je přece nezabije. Prostě hlavně, když bude ta jistota!

Jisté je dnes to, že se žádné poškození mozku nekonalo. Náš syn Havel má prezidentské jméno, prezidentské zacházení, je prezidentsky šikovný, chytrý a úplně v pohodě. Jenom to několikadenní odloučení nás pořád trápí. Vyčítáme si to. Kdybychom bývali rodili v pražské porodnici, možná mohl zůstat s námi…Takhle ležel 2 dny sám v cizím prostředí, kam k němu vždycky na chvíli mohl jen otec. Nebyl na žádných přístrojích, žádné kyslíkové boxy, inkubátory, zázračné terapie, nic. Sestřičky se prý vždycky smály, jaký je to proti těm ostatním chudáčkům na přístrojích pohodář. Nechávali si ho tam celou tu dobu prostě na pozorování. A taky prý hrozilo riziko zánětu pupíku, vždyť co on si, chudáček malý, kvůli tomu našemu otálení s vodou prožil, a testy (udělali mu je úplně všechny, vrátili nám ho s hřbety rukou celými modrými od vpichů) ukazují trochu zvýšené hodnoty… Že by se to možná srovnalo, kdyby mohl být s rodiči? Nesmysl!

Ale zpátky do porodnice. Když ho odvezli, poslali mě nejdřív na normální pokoj. Opatrně jsem se položila na postel, ale než jsem měla čas začít přemýšlet, přišli, že vlastně když u sebe nemám to dítě, nemusím blokovat postel na poporodním a šup se mnou dolů na gyndu. Takže zase bolavě vstát, sbalit se a krok sun krok o dvě patra níž. Na rozdíl od poporodního oddělení je to na mělnické gynekologii staré, zašlé a špinavé. Dovedou mě na pokoj se dvěma dalšími postelemi, obalenými igelitem. Ptáme se, jestli může přítel zůstat přes noc, když tu evidentně nikdo další není. Jsme oba vyčerpaní a představa, že každá jednotka naší čerstvé tříčlenné rodiny bude tu noc trávit o samotě, je hrozná. Bohužel. Zůstat nemůže. V noci skoro nespím, konečně začínám trochu vnímat, co se vlastně seběhlo a začíná mi docházet obludnost toho všeho. Nikdo mě nepřichází zkontrolovat, což podivně kontrastuje s tím, že nemohu domů, ani za synem, protože jsem po takovém porodu riziková pacientka. Neřeším to. Dostavuje se bolavý cit v pánevní oblasti (z posledního stadia porodu si bolest nějak nevybavuji) a je mi jasné, že bych stejně nikam nedošla.

Ráno začínáme s přítelem roztáčet telefony a snažíme se zařídit, aby nám syna přivezli co nejdříve zpátky. Dokonce sháníme známou, která se prý zná s tehdejším primátorem, který má snad na řečeném pracovišti nějaké páky…uff! Já jsem celé ty dva dny bez syna v podivném rauši. Nástřih a porodní cesty sice hodně bolí, nemůžu sedět, ani moc stát, ale psychicky na tom nejsem nejhůř, soustředím se na to, že musíme naše dítě dostat zpátky. Že bych měla začít řešit kojení, si nikdo z nás nevzpomene, až další den za mnou přichází sestřička s odsávačkou, že prý jim došlo, že bych asi měla začít odsávat, abych měla mléko, kdyby mi syna náhodou dneska vrátili.

Když se jeho návrat po dvou dnech podaří, je večer, mám za sebou 3 téměř probdělé noci a stěhuju se zpátky nahoru mezi privilegované, poslušné, mezi matky. Koukám na něj, jak leží v pojízdné postýlce a chvíli mi trvá, než mě napadne, že ho vlastně mohu vzít do náruče. Cítím se podivně, on na mě moc nereaguje, jsem unavená a štve mě, že po mně chtějí, abych mu dala nutrilon. Tím ho cpali celé dva dny v Praze. Je na to zvyklý. Kojení můžeme zkusit, ale důležité je prý aby malý neměl hlad. A vážit! Beru si ho na pokoj, máme příkaz nechávat děti v pojízdných bezpečnostních postýlkách, které mají tu „výhodu“, že začnou pípat, kdyby dítě náhodou náhle přestalo dýchat (ale hlavně pípají neustále proto, že unavené a vyjevené matky zapomínají při vyjmutí dítěte vypnout alarm). Po chvíli breku na to kašlu a beru ho k sobě, leží mi na břiše, prsa, ze kterých už mezitím odsávačka něco málo dostala, ho nezajímají. Usíná, držím ho a celou noc se s trhnutím probouzím strachy, aby mi nespadl na zem.

V porodnici jsme zůstali myslím celkem 6 dní. Chtěla jsem odejít dřív. Bylo tam hrozné vedro, nedalo se moc větrat, ani schovat před sluncem, koupelna pořád obsazená, postel úzká, nepohodlná, pořád zakrvácená a vysoká, soukromí nulové a strava jalová. Ale co bylo nejhorší – denně jsem si musela od lékařského personálu vyslechnout hrozby a zastrašování (Maminko, vždyť vám to děťátko málem umřelo a vy byste teď chtěla čekat, až mu pahýl pupečníku odpadne sám? Po tom všem ještě chcete riskovat…?). Užít si pěknou porci ponižování (Á, to je ta maminka co nechtěla – variace pro další dny „neuměla“ – tlačit! ). A samozřejmě vydírání (Domů nemůžete, to v žádném případě, chlapec zatím není nad porodní váhou, přece víte, že nám tu málem umřel, musíme si ho tu ještě nechat!). Na okraj podotýkám, že dětské sestřičky v Mělníce byly většinou moc hodné.

Nakonec jsme kojení i přes to všechno zvládli (netušila jsem, že jen na čas) a po té strašné době a probdělých nocích plných dětského řevu a dusna nás konečně pustili domů. Myslela jsem, že teď už půjde všechno hladce. Doma to na mě ale najednou všechno padlo, začalo mi docházet, čím jsme si prošli a taky se konečně dostavila únava z nevyspání. Na synka toho asi už taky bylo moc a tak se po dvou dnech doma najednou vůbec nepřisál. V prsou se mi začaly dělat zatvrdliny, bolelo to a taky se díky tomu zřejmě zhoršilo hojení poporodních ran. Propadla jsem se do černého polosnu. A přicházely na mě podivné myšlenky. Nás syn stejně umře. Je z toho všeho určitě tak vyčerpaný a poškozený, že z něj bude malý kriplíček. Nebo umře hlady, když nechce nic jíst. Nebo se mu ten pupík vážně zanítí a umře na sepsi. Nemá náhodou na pusince opar? Dýchá vůbec? Tohle prostě nezvládneme. Vždyť já to neumím. Nedokázala jsem ho ani sama porodit. Jsem naprosto nekompetentní. Napadalo mě, že by bylo nejlepší všechno to smáznout a začít nanovo. Vážně. Tohle mi běželo hlavou.

S pomocí nejbližší rodiny jsme se z toho srabu nakonec horko těžko vyhrabali. Kojení se pomalu znovu rozběhlo, nicméně jsme si s ním po dalších šest měsíců zažili tolik trápení (všechny krize, které se v literatuře popisují, záněty s horečkami, rozpraskané bradavky, zatvrdliny, málo mléka…), že dneska vlastně nechápu, jak jsme ten každodenní boj prvního půlroku vůbec zvládli. A moc dobře vím, že i když se tváříme, že je všechno v pohodě, za námi a hurá sláva veselo, zůstávají všechny ty zážitky otisknuté do našich vzájemných vztahů.

Vážně se zlobím. Protože to, co se v tomhle státě děje, je nehorázné. Na co si celý život platím zdravotní pojištění, když tady neexistuje péče, která by mi vyhovovala? Proč si musíme vytvářet zbytečná traumata a rodit v atmosféře strachu místo abychom rodily v prostředí respektujícím a chápajícím přirozené procesy? Proč mě stát a celá společnost nutí napíchat mému zdravému (ovšem pozor, málem zemřelému!!!) dítěti zárodky 6 nemocí najednou, a to hned několikrát v jeho prvním roce? A proč mě i jeho ostrakizují, když takový nesmysl odmítám a jsem přesvědčena, že pro dítě je prospěšnější si některé dětské nemoci prostě prodělat a získat celoživotní imunitu než riskovat postižení a riziko vážných onemocnění v pozdějším životě? A k čemu je nám vlastně to odmítnutí, když je mi stejně jasné, že jakmile by některou z těch nemocí dostal, nenajde se u nás lékař, který by byl schopen onemocnění odvážně, trpělivě a starostlivě doprovázet, nechat proběhnout, nesrážet horečku a nepotlačovat přirozené uzdravující procesy antibiotiky? Proč mám prezidenta prase a korupci na každém úřadě? Proč se nárok na mateřskou, tedy podporu pro přirozené a zdravé, společensky přínosné a hodnotné období v životě ženy, skrývá v nemocenském pojištění, takže ti, kdo to nechápou a jsou tak hloupí, že než začnou dělat děti, nenaplánují si všechno dopodrobna tak, aby shrábli všechny výhody, nedostanou nic? Proč se u nás rodina nepodporuje? Proč se nepodporuje kultura, občanská angažovanost nebo třeba… městská cyklistika? Proč se zbytečně bázlivou byrokracií dusí každý zajímavý pokus o drobné podnikání? Zkrátka – proč se u nás nepodporují změny, které jsou pro společnost evidentně zdravé a prospěšné? Proč se nejvyšší státní zastupitel ukájí tím, že dál týrá nevinnou ženu, která se celý život snaží pomáhat napravit alespoň některé z těch nesmyslů, které se u nás považují za normu?

Možná je tomu tak proto, že naší národní vlastností je (kromě pověstného smyslu pro humor) taky strach. Bojíme se. Strašně se bojíme přiznat vlastní chyby a omyly. A tak radši trváme na svém, dokud se vědecky neprokáže pravý opak. Je nám docela jedno, že všude okolo nás jsou státy, kde už to lidé dávno pochopili. My prostě pofrčíme pořád dál ve vyjetých kolejích, dokud nám je někdo nevytrhá a nenalajnuje nové.

Existují samozřejmě výjimky. Jednou z nich je Ivana. To, co mě na jejím příběhu fascinuje, je právě její schopnost prohlédnout vlastní omyly, vytrhnout se ze soukolí rutiny, zvednout hlavu, prohlédnout a proměnit sama sebe. A taky její snaha nabídnout podobné prohlédnutí svému okolí. I za cenu osobní újmy. Může si někdo vůbec myslet, že by tahle žena nepřiznala chybu, kdyby ji opravdu udělala? Ano. Může. Ten, kdo to sám běžně dělá. Ten, kdo je zvyklý přivírat oči nad signály ke změně, které k němu život vysílá. Ten, kdo se sám raději přesvědčí o lži, než aby se změnil.

Synovi byl nedávno rok. Já jsem znovu těhotná. Myslela jsem si, že po tom, co jsme prožili, už do toho nikdy nepůjdu, ale příroda si prosadila svou. Jsem za to ráda. Máme totiž šanci prožít to všechno znovu, ale jinak. Máme šanci změnit sami sebe. Moc doufám, že se nám to podaří.

Anna Škopková

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
906. Můj rozzlobený příběh pro Ivanu – 1.část
907. Můj rozzlobený příběh pro Ivanu – 2.část