Nepřirozený porod – vedený 100% medicínsky aneb takhle to být opravdu nemělo

Píše se září 2014 a já vzpomínám na to, co jsem prožila před rokem. Ano, už je to rok, co se má holčička narodila. Rok žiju s traumatem, který způsobili odborníci v porodnici. A rok studuju všechno možné i nemožné o porodech a o tom, jak to mělo být a nebylo. Ke vší smůle zjišťuji, že je to vlastně „normální“. Lékaři medicínsky vedou porody, zapomínají na to, že je to fyziologický proces, který potřebuje čas, klid a prostor.

Termín jsem měla 5. 9. 2013. Julie se ovšem narodila až o 11 dní později. Po vyvolávaném medicínském porodu, na který nemám hezké vzpomínky, a chce se mi plakat, kdykoliv na něj pomyslím. Protože i po roce to bolí.

Vyvolávání nepřipravených porodních cest začalo v neděli 15.9. Plané kontrakce, které vlastně vedly akorát k tomu, že se zkracoval čípek, střílely do zad. Nepomáhalo vůbec nic. Sprcha, míč, nic. Večer do mě začali cpát injekce (celkem dvě, jedna s opiáty), aby se kontrakce zastavily a já mohla v klidu spát.  Haha, celou noc jsem probděla v bolestech, které v 6 ráno ukončilo prasknutí plodové vody.

Potom nastal přesun na porodní sál. Předtím mi ještě měřili výšku, protože se báli, aby porod neskončil sekcí. Velký plod – malá postava. Odtud tedy pramení to, že jsem neměla jít a pít, což mě neskutečně stresovalo. Poprvé jsem se napila až v 16h odpoledne.

V 8.30 mi napíchnuli infuzi na zavodnění a udělali mi klystýr. To byl jako hnus. Hrozně mě bolelo břicho, do toho kontrakce. Klystýr jsem chtěla, měla jsem zácpu celé těhotenství a přece jen ta teplá voda pomáhá otevření, takže jsem nebyla proti.

V 10 hodin jsem měla zavolat manželovi, zmohla jsem se jen na rychlé: Přijeď. Byl mi velkou psychickou podporou, nesměl na mě sahat ani mluvit, ale stačilo mi, že tam je a občas jsem mu drtila ruku.

V mezičase kontrakcí jsem škemrala o epidurál. Manžel byl poučen, že ho nechci za žádnou cenu. Jooo, doma jsem byla hrdina. Ovšem na porodním sále nebyl na hrdinské činy čas. PA říkala, že čekají na výsledky z krve, a pak přijde doktorka a podívá se, jak to vypadá. Bylo 11hod. a doktorka hlásila, že jsem otevřená na 8 cm, epidurál jaksi nebude a jdeme rodit. Hlavou mi jelo jen to, jak to chce udělat, když se mi vůbec nechce tlačit. Jsem šťastná, že se epidurál nestihl. Nakonec by se porod zastavil a ještě by z toho byla sekce. Když na to vzpomínám dneska, tak to bolelo, ale bála jsem se, že to bude bolet ještě víc, ale to už bylo maximum, takže se to dalo vydržet i bez epidurálu. Ale byla jsem hodně unavená.

Chvilku ve mně šmátrala, protože nebyla zašlá branka. Proč jí proboha nenechala zajít samovolně?! A pak řekla, že na další kontrakci už můžu tlačit. Jenže to vůbec nešlo. V polosedu na koze, musela jsem si držet nohy, co nejvíce přitažené k sobě, což prostě nešlo. Diagnóza zněla, že mám krátké kontrakce, takže mi dali, světe, div se, oxytocin, aby kontrakcím pomohly. Malá nesestupovala, na boku to nešlo, byla jsem ve stresu, pořád opakovali, že musím rychle, rychle, i když malé se stále dařilo dobře. Pásy jsem samozřejmě měla na břiše, ale nijak mi nepřekážely.

Gravitace by mi možná pomohla, celou dobu jsem prochýchávala kontrakce ve stoje opřená o porodní křeslo nebo na 4 v kleče. Byla jsem z nich ale strašně vystresovaná, pořád se na mě spěchalo, doktorka chodila kontrolovat i jinou rodičku, byla jsem zoufalá, že mi to nejde.

Oxytocin nepomohl! Kontrakce byly bolestivější, ale stále stejně dlouhé. V tom do dveří vrazil nějaký docent. Vrazil do mě ruku a konstatoval, že tam je hodně místa a že malá projde. Najednou se na porodním sále objevilo několik dalších lidí. Já už jsem neměla sílu ani za půl mravence, ale soustředila jsem se na to, že maličká musí rychle ven a musím tlačit, co to dá. Docent mi tlačil jednu nohu, PA druhou, další PA mi skákala po břiše, div mě neudusila. Dokonce jsem na ní jednou musela křičet, ať toho nechá, protože se dusím. Když jsem viděla jejich zoufalé obličeje, dokonce jsem jim navrhla, ať teda udělají nástřih, když to nejde. Opět jsem u toho, že kdybych mohla rodit v jiné pozici, a pořád se tak moc nespěchalo, tak by nebyl ani nutný.

Manžela poslali pryč, aby malé mohli nasadit vex na hlavu. Další stresující okamžik, proč musel pryč?! Opět mi ta protivná stará PA ležela na břiše a řvala na mě, že se málo snažím. Jasně, jsem na dovolené, tak co bych tlačila… Když se zadařilo, tak v kontrakci mírným tahem malé pomohli a hlavička byla venku. To byla taková bolest, že mi málem vypadly oči z důlků a křičela jsem na ně, ať jí okamžitě vytáhnou, protože to strašně bolí. Doktorka za hlavičku tahala, nikoliv kvůli vexu, ten už byl sundaný, ale pohybovala s ní nahoru dolů a tahala za ní. Bylo to hodně nepříjemné. Na další kontrakci byla malá venku a rozkřičela se na celé kolo. Bylo to prostě nepřirozené 🙁

Manžel se vrátil a vůbec chudák nevěděl, co má dělat. Řekla jsem mu, ať jde maličkou fotit. Udělal jen pár fotek, pak se ke mně vrátil a plakal, objímal mě, líbal mě a děkoval mi za krásnou dceru. Vůbec jsem jí ale neviděla, rovnou jí odnesli na vážení, měření a aplikaci vitamínu K. Injekčně. Tohle už nikdy nedopustím.

Potom mi jí vrátili na 3minutový bonding, kdy mi jí položili na hrudník fakt blbě. Dívala se na mě svýma tmavě modrýma očima a já jsem se zamilovala 🙂 Ovšem potom mi jí opětně vzali, zahousenkovali a odnesli si jí na novorozenecké odd. i přesto, že měla apgar skore 10-10-10 a klidně tam zůstat s námi. Pokus o přiložení proběhl, když už byla zahousenkovaná, a nešlo to. Sestra to odbyla slovy, že nechce a odnesla ji 🙁

Masivní nástřih doktorka sešívala skoro hodinu. Pak jsme tam zůstali s manželem sami, po 3 hodinách mě odvezli na šestinedělí. Měli po 2hodinách, ale protože bylo tak strašně narváno, neměli ani lůžko ani čas. Naštěstí na mě vyšel nadstandard.

Julinku mi přinesli v 16h na přiložení, které sestra ani nezkontrolovala. Julča stejně spinkala. Po 20minutách jí odnesla a večer mi jí dali na pokoj až ve 22hodin. Do sprchy mi pomohli až po 6ti hodinách po porodu, protože nikdo neměl čas.

Někomu to možná přijde jako normální a standardní porod, ale pro mě to byla hrůza hrůz. Noční můra. A proč jsem jim neřekla, že to chci jinak? Baby friendly porodnice by to přece všechno měla dělat automaticky a vůbec by to nemělo být něco, co budu vyžadovat já sama jako nějakou alternativu. Byla jsem ze všeho hrozně vyjukaná, překvapená z té velké bolesti, komplikací a nějak jsem vůbec nepřemýšlela. Dneska si to hrozně vyčítám, i když vím, že všechny komplikace způsobili svým jednáním lékaři a PA 🙁

Na mně i na Julince to zanechalo velké šrámy. Julinka byla hodně nervózní a uplakané miminko. Snažím se jí vše vynahradit kontaktním rodičovstvím. Od příchodu domů spolu spíme v posteli, nosím jív šátku, kojím ji, kdy si řekne, když byla úplně maličká, pořád jsem jí chovala, byla naprosto neodložitelná. Uspávala jsem ji v náručí. Dneska usíná u prsa nebo v šátku. A chovat už se moc nechce, jsem ráda, že jsem si to těch předchozích 10 měsíců mohla užívat 🙂

Paní Ivanu sice osobně neznám, ale i tak jí a všem PA, které „to“ dělají jinak, moc fandím. Sama si budu muset najít k dalšímu porodu soukromou PA, aby se rvala za práva moje a mého dítěte. Na domporod se necítím.

Děkuji všem, že se dočetli až do konce.
Michaela Baldová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 910. Nepřirozený porod – vedený 100% medicínsky aneb takhle to být opravdu nemělo
 

Dobrý den, paní Ivano K.!

 Dobrý den paní Ivano K.,

Velmi ráda bych Vás chtěla podpořit svým skromným porodním příběhem. Potkala jsem Vás osobně na přednášce Týdne respektu k porodu a přečetla několikrát Vaši knihu Hovory s porodní bábou, patříte do mé skládanky životních principů a volby, kterou cestou a jak žít zodpovědný a dobrý život.

Rodila jsem ve svém životě jen jednou ve větší nemocnici ve věku 30 let, zážitek a vzpomínky mám na celý život. Vzpomínky jsou to velmi bolestné. Další děti mít pravděpodobně již nebudu a o to více mne bolí vzpomínky na ten jediný životní zážitek….

Těhotenství bylo naprosto v pořádku, žádné komplikace, byla jsem nejšťastnější nastávající maminkou a moc jsem se na děťátko těšila. V hlavě jsem měla myšlenky, že bych chtěla mít krásný domácí porod, ale nikdo v mém okolí tomuto návrhu nebyl nakloněn. Jistota je jistota, jak jsem slyšela, a je lepší rodit u ODBORNÍKŮ, co KDYBY SE NĚCO STALO!!! Hlavně, porod fakt bolí a není to nic hezkého!!!

Moje naprosto zdravé dítě bylo tedy „vyoperováno“ sekcí jen díky poloze koncem pánevním a já v té době věřila slepě zdravotníkům a nezjišťovala si jiné další metody, jak by bylo možné děťátko přivést na svět, nebo spíše kdo by byl ochoten mě doprovázet při porodu koncem pánevním. Porod se rozbíhal před plánovanou sekcí o celé 3 dny dříve, a mně bylo tak krásně! Celý den před samotnou operací mě nic nebolelo, jen jsem měla přes den „menstruační pobolívání v podbřišku“, které bylo spíše příjemné. V noci mi praskla voda a v tu chvíli muž začal být nervózní a honil mě se obléci a vyjet, jelikož nás nikdo nečekal a při plánované sekci je nutné dojet do porodnice do 2 hodin od prasknutí plodové vody. Já jsem měla přirozeně radost, žádné bolesti, před odjezdem do porodnice jsem se začala krásně čistit a došla si několikrát wc. Prostě ukázkový začátek porodu.. Ani se mi nikam nechtělo, začala jsem se vnitřně spojovat s miminkem a uklidňovala jeho i sebe, že bude vše v pořádku a budeme konečně spolu…Jenže vše bylo jinak!!!
Celkově bych to shrnula svým pocitem následovně.

Direktivní, neosobní příjem, arogantní chování personálu, násilné a brutální vyšetření, po němž jsem začala silně krvácet a přestala cítit MOJE DÍTĚ, poté nastal chaos a rychlé cévkování na chodbě před očima zřízence, absolutní ignorance na sále před samotným uspáním, žádné vlídné slovo nic, pak jen tma a naprostá propast kamsi….po probuzení bolest fyzická i psychická, prázdno, buzerace personálu dětského, když jsem mohla poprvé naprosto zfetovaná po celkové narkóze vidět SVOJE DÍTĚ a první slovo tamního personálu bylo, že mám špatná prsa a že se takto dítě nepřisaje!!! Naprostá nelidskost a absolutní absence pokory či slušnosti!!! Manipulace zdravotnického personálu, že přeci oni ví vše lépe než já a že je pro mne a moje dítě lepší separace 48 hodin, údajně je lepší si od sebe odpočinout, a že oni se umí o MOJE DÍTĚ postarat lépe než já, JEHO MÁMA!!!

Násilné chování personálu při koupání děťátka, arogantní neosobní a nelidské chování personálu při vizitách, kontrolách i v nočních hodinách. Neustálé nařizování, zastrašování, poučování a manipulování. Zákaz kontaktu matky s dítětem v posteli, při chování. Neustálé dokazování, že jsem nekompetentní se postarat o MOJE DÍTĚ, a že jen oni to umí nejlépe, nejrychleji a hlavně oni ví, co MOJE DÍTĚ potřebuje.

Zastrašování a manipulace při jakémkoliv nesouhlasu s jejich vnitřními předpisy a řádem, například nesouhlas s očkováním proti TBC, když jsem v té době věděla, že bude očkování do měsíce zrušeno a již nadále nebude plošně aplikováno…. Slovy zdravotnického personálu jsem ohrozila život dítěte s následkem možné smrti!

Další testy, a zbytečné násilí na dítěti různými krevními odběry, kdy bylo celé rozpíchané jako jehelníček jen díky tomu, že jednomu doktorovi se nelíbí hlavička dítěte..!!! A direktivně nařídil, že dítě podstoupí veškerá vyšetření, aniž by se mne a partnera vůbec zeptal!!! Kývla jsem už na všechno vystrašená, vystresovaná a hlavně hormony cloumající nalomenou (spíše zlomenou) psychikou! Pak jsem toho tak litovala!!!

Nespolupráce a ne podpora kojení s následkem naprosté ztráty laktace a extrémního zánětu prsa již v porodnici, kdy personál hrozí možnou nedobrou chutí mléka po podaných lécích, čili opět zastrašování, že nebude miminku chutnat mateřské mléko = další obavy o moji kompetenci se vůbec postarat o jeho ZÁKLADNÍ POTŘEBY!!!
TAKŽE, nelidský přístup, arogantní, manipulativní, neosobní, nepřátelské prostředí. Separace dítěte od matky, naprostá absence podpory bondingu, zbytečné násilí na dítěti i matce jak fyzické, tak psychické, absolutní ignorace potřeb matky a dítěte, ne podpora kojení.
PODTRŽENO, SEČTENO: Zážitek na celý život!!! Dlouhá cesta hojení se z těchto traumat a bloků jak pro mě, tak pro moje dítě!
ALE!!! JSEM ZA TO VDĚČNÁ, PROTOŽE díky němu jsem začala PŘEMÝŠLET, BÝT ZODPOVĚDNÁ ZA MŮJ ŽIVOT A ŽIVOT MÉHO DÍTĚTE. A díky tomuto zážitku jsem konečně zjistila, KTEROU CESTOU CHCI V ŽIVOTĚ JÍT.

Milá paní Ivano, díky za Vaši odvahu ukázat lidem a světu, že existuje jiná, lepší, PŘIROZENÁ, lidská a hlavně DŮSTOJNÁ cesta jak oslavit tu krásu zrození nového života. Posílám Vám mnoho LÁSKY, ODVAHY, ŠTĚSTÍ A BOŽÍ SÍLY abyste nakonec vyhrála nad tím egoistickým BUBÁKEM a mohla dále vykonávat s láskou Vaše životní poslání. Máte moji plnou podporu. Určitě i Vás tato nelehká zkušenost posune v životě DÁL a přinese Vám hlubší uchopení života. Moc Vám držím palce!

Přeji vše dobré,
S.K.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 926. Dobrý den, paní Ivano K.!