Ale to dojít musíte!

    Když jsem se vracela v roce 2009 z Konference aktivního rodičovství, byla jsem ve 4.měsíci. Tímto dnem jsem se začla zajímat o mateřství, porod, aj. společně s informacemi od mé sestry, která je dulou a sama má 3děti. Už od 15ti let jsem se vydala cestou svobody  – myšlením o zdraví, výživě, duševní hygieně, energiích, síle myšlenky (díky mami a Danielko) a tak bylo asi nevyhnutelné, když jsem se po přečtení knihy „Porod doma“ od J.Doležalové, udělala rozhodnutí, že to zvládnem. Zařadila jsem se tím do škatulky nezodpovědný rodič, co nemyslí na své dítě a riskuje. Ani přítel nebyl proti porodu doma, takže nic nebránilo rozvíjet myšlenku domporodu, popřípadě ambulantního porodu (to jsem ale fakt strašně nechtěla). Byla jsem přesvědčená a jsem dodnes, že kdybych musela rodit v porodnici, pro mě studeném prostředí, plno neznámých lidí, bacilů, názorů, strachů, něco nebo víc se pos..e a já si to do konce života budu vyčítat, že jsem to nezvládla ukočírovat, vždyť podobné přitahuje podobné. Těhotenství probíhalo dle tabulek, kontroly jsem neodmítala, jen ty doporučené jsem holt neabsolvovala. V tom roce 2010 ještě práce porodních asistentek při porodu doma zakázána nebyla, tak na první doporučení jsme se strefili a přístup naší milé PA mě úplně ale úplně uchvátil. Schůzky-konzultace proběhly, mé otázky plné strachu z neznámého byly spíš pro pobavení, nic nebylo nutné, nic nebylo více pitvat a potřeba rozebírat, ale to vím až teď.

Porodnici jsem zcela zavrhnout nechtěla,přec co kdyby něco nebylo v pořádku -sic po tolika letech bez jakýchkoliv vyšetření, antibiotik, zásahů.  poctivě jsem se s nadějí a ohledem na neznalost oboru objednala na běžnou kontrolu a monitor 39tt. …chvěla jsem se před návštěvou zařízení jako osika a tušila zradu! Kdybych tam MUDře neřekla: „nechci Hamiltona“, klíďo by si hrábla…“a Vy jako nechcete vnitřní vyšetření?“ tak tomu říkala…to mně ale bylo trapné odmítnou, co kdyby nebylo něco v pořádku (tehdá jsem ještě byla hrdinka – dnes bych řekla ne, nechci), já na to: „No klidně, ale nedělejte mi Hamiltona…“ „A proč jako?“, se mě zeptala. Následoval termín objednání na další KO, prý musela bych za týden na vyvolání (40tt), při kterém sestřičky (to jsem netušila, že to byly PA) „přemlouvaly“ paní MUDru, že termín mám přeci dle MS až za týden tak že to mám ještě celkem čas pro vše přirozené…andělíčci to byly, ty „sestřičky“…to bylo něco na mě a už jsem tam nešla, jen jsem tam další týden zavolala: „Mám teplotu“, a odpověď: „Ale to dojít musíte“, říkala MUDra. „Tak hned zítra.“ Říkám: „Ano, samozřejmě.“ A už jsem tam nešla a nechala vše volně plynout. 3. den po termínu dle MS, porodím Danielka, ale je mi divné, že do té porodnice nemusím oznámit, že jsem už porodila, neměla bych tam zavolat, ať se o mě nebojí? :-)))

Jak čtu ty „nemocniční“ příběhy, je mi za všechny ženy, které nebyli spokojeny, moc a moc smutno, tak prosím snad něčím bych ráda přispěla – strašně ráda všem ženám dala naději, že přirozeně to jde a to dokonce i 3x po sobě…a zároveň vyjádřila podporu paní Ivaně, shodli jsme se doma, že MUDři potřebují špatný vzor, aby Vás mohli všem předkládat, ale my Vás Ivanko a naše milé přítelkyně PA nedáme, vždyť díky Vám máme na světě krásné, zdravé a „svobodné“ děti a v sobě pevné sebevědomí důležité pro naše ženství.

Miluška Špačková, Brno
P.S.: MOC DĚKUJEME ZA VŠE!

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 919. Ale to dojít musíte!

 

Možnost volby

Své porodní příběhy jsem již napsala. V tomto příběhu se vrátím úplně na začátek. Budu psát o tom, co mě vedlo k mému rozhodnutí rodit doma.

Myslím, že úplný prvopočátek mého rozhodnutí byl v tom, jak moje maminka vyprávěla o našich porodech. Dělala to velmi ráda. Popisovala to jako radostnou událost, ale se vším všudy – bolestí, nepříjemným personálem, nerespektováním jejích přání atd. Má matka ale neměla na výběr, rodila v osmdesátých letech minulého století. To, co se dělo, jí připadalo normální. V té době to norma jistě byla. Důležité bylo, že jsme se narodili, byli víceméně v pořádku a ona taky. Svoje porody popisovala jako rychlé a snadné. Na rozdíl od její matky (mé babičky), která rodila vždy několik dnů a měla přitom křížové bolesti.

Povídání o porodech se mi líbilo už jako dítěti. Tak jsem se dozvěděla i o porodech mé druhé babičky, která mého tatínka porodila doma jako svoje nejmladší dítě a jeho staršího bratra dokonce v lese, když se tam v květnu 1945 schovávali před Němci, kteří opouštěli Prahu. Nějak jsem si začala říkat, že tedy porod asi nebude nijak hrozná věc, babička porodila doma, tak proč já bych to taky tak neudělala. Moc se mi ta myšlenka líbila. Takovéto propojení celého života, že člověk se narodí, žije a zemře doma.

V knihovně jsem náhodou uviděla knihu Zuzany Štromerové Možnost volby. Celou jsem ji přímo na místě prošla. Odcházela jsem naplněna pocitem, že to je právě to, co jsem potřebovala a že doopravdy budu moci porodit doma.

Dále jsem se na jednom kurzu seznámila s jinou ženou, co rodila doma. Ta moje přesvědčení upevnila a taky když jsem otěhotněla, mi předala kontakty na porodní asistentky. Asi je to tak, že náhoda přeje připraveným, protože jsem toto téma nikdy přímo nevyhledávala, ale ono vlastně přišlo ke mně samo.

Svými postoji jsem se nijak netajila. Můj muž se mnou souhlasil. Chtěl, abych se cítila dobře. Horší to bylo s rodiči, kteří se nemohli s mojí volbou srovnat. Také pro některé naše blízké přátele, to byl šok. Měli o nás strach. Věřím tomu, že většina jejich postojů byla utvářena hlavně z neznalosti a předsudků. Obtížně stravitelné to bylo i pro gynekology. Během svých třech těhotenství jsem vystřídala tři gynekology. Až ta poslední mou volbu respektovala a chovala se ke mně profesionálně. Nic mi nevyčítala a ničím mě nestrašila. Upozornila mě na rizika, ale volbu nechala na mě.

Pro moje rodiče i pro přátele se staly naše porody tak trochu korektivní zkušeností a vedly k tomu, že se více zamýšlejí nad touto problematikou. Za což jsem ráda. Někteří změnily své názory a ke svým těhotenstvím a porodům přistupují jinak.

Moc bych si přála, aby moje dcery měly také možnost svobodné volby. Bohužel se zdá, že pro zdravotníky je to nepřekonatelný problém. Odkud se berou tyto postoje? Čeho se zdravotníci bojí? Bojí se toho, že pacient, který je schopný se rozhodovat za sebe, je nebezpečný? Není to náhodou naopak? Vždyť máme psychologické studie, které jasně ukazují, že lidé se rychleji léčí, když mají možnost o své léčbě rozhodovat! Možnost volby znamená upevnění kompetencí člověka. Kdo by z nás chtěl být nekompetentní?

Nebo jejich strach vyplývá z toho, že porodnice přijdou o peníze a o práci? Je to ale pravda? Vždyť doma chce rodit jen zanedbatelné množství žen. Kdyby těhotné chodily k porodní asistentce, tak ano, pak by gynekologové přišli o část své práce. Jakou podporu ale těhotná má od gynekologa, který nemá čas si s ní popovídat?

Nebo je tak ohrožující pouze sama změna systému? Ano, změna je ohrožující pro každého, kdo je na něco zvyklý, ale na druhou stranu otvírá nové možnosti. Beze změn bychom se nikam nedostali. Nynější systém zřejmě nejvíce vyhovuje právě těm, kteří chtějí, aby vše měli pod kontrolou a aby měli moc nade vším. Pro takové omnipotentní jedince je každá změna velmi ohrožují a každé přání rodičky znamená obtíž. Pro ně by bylo nejlepší řešení vrátit se do dob, kdy rodila moje matka a kdy se rodičky bály na sále křičet nebo jakkoliv se projevit.

Tento způsob jednání je založen na autoritativním přístupu. My se ale řadíme ke svobodné společnosti, tak proč nám dělá obtíže jednat spolu jako rovný s rovným?

Argumentace proti je strach, že se něco stane a pak pacient může žalovat zdravotníka za zanedbání péče. Nedá se tomu ale předejít informovaností? Zdravotník může přece informovat jasně, co se stane, když… Samozřejmě někdo může namítnout, že to stojí drahocenný čas. Ano, někdy je nutno zasáhnout a život zachránit, ale mám takový dojem, že se tento způsob nadužívá a že jsme mnohdy zachránění nebo spíš ochráněni, i když o to vůbec nestojíme.

Návštěva u gynekoložky

Změnila jsem gynekoložku nebo mi spíše byla změněna. Moje předešlá gynekoložka skončila a místo ní přišla nová.

Setkání s paní doktorkou bylo milé. Překvapily mě její dotazy. Paní doktorka nechtěla věřit, že jsem se rodila tři děti a že nejsou na mě vidět žádné známky porodního poranění.

Když jsem jí sdělila, že jsem rodila všechny děti doma, byla trochu překvapená, ale zároveň ji to velmi zajímalo. Zajímala se o práci porodních asistentek, o to, jaké mají vybavení a jestli jsou schopny nějak při porodu doma zasáhnout.

Na tomto příkladě je vidět, že lékař vlastně o porodních asistentkách ví jen málo informací. Málo informací způsobuje, že lidé si začnou představovat a dává to prostor pro vznik mnoha mýtů a předsudků.

Moji předešlou lékařku hlavně zajímal věk mojí porodní báby: „Aby byla alespoň zkušená“. Lékaři mají o své pacientky strach, protože vlastně nevědí, co porodní asistentky dělají a jak mohou pomoci.

Jeden z mých předešlých gynekologů měl na porodní asistentky jasný názor – nic neumějí a ještě si za to nechají platit. Co se týká placení, tak porodní asistentky za to nemohou, že jejich práce není uzákoněna a že ji nemůže proplácet pojišťovna. Opakovaně jsem posílala účty od porodních asistentek své pojišťovně a vždy mi proplatili jen část. Jednalo vlastně o bonus, který vracejí, když si zaplatíte nadstandardní péči. Pan doktor se měl zlobit spíše na stát, než na porodní asistentky. Dále mluvil o tom, že porodit umí vlastně každá žena. Když jde vše normálně, tak vlastně nikoho nepotřebuje. Ano, umí, ale když je v pohodě a někdo ji podporuje, tak to jde mnohem lépe.

Osobně si myslím, že by porod prvního dítěte byl mnohem komplikovanější, kdyby mi nepomohla trefná slova porodní asistentky. Po nich byl syn najednou venku.

V našem státě mi chybí dvě věci:

1) uzákonění práce porodní asistentky (jasně daná pravidla, která zajišťují práci porodní asistentky a ne jí v práci překážejí)
2) edukace lékařů (ve smyslu zdůraznění role psychiky, která je při porodu jeden z nejdůležitějších faktorů a ve smyslu seznámení lékařů s prací porodní asistentky)

Bohumila Zbíralová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
568. Možnost volby
922. Návštěva u gynekoložky

Předchozí příběhy autorky si můžete přečíst zde:
97. Tři roky a dva porody
206. Tři roky a dva porody – pokračování
341. Tři roky a dva porody – dokončení aneb třetí porod
A v rámci opakování zde:
A 71. Tři roky a dva porody (opakování)

 

Ema a její příchod na svět

26.6.2014 jsem na svět přivedla své první dítě – holčičku. Bylo to v době, kdy Příběhy pro Ivanu, plné optimismu, avizovaly své ukončení. Byla jsem moc ráda kvůli Ivaně. Nakonec je vše jinak a i já můžu přidat svůj porodní příběh k těm předešlým, které mi byly velikou inspirací. V této souvislosti však dodávám – bohužel 🙁

O přirozený porod jsem se začala zajímat už delší dobu před otěhotněním – díky své tetě, která je dulou, a mamince, která se rozhodla, že její dcery a případná snacha, budou rodit jinak než ona. Putovaly ke mně zajímavé odkazy, videa, články, knížky. Čtení Příběhů pro Ivanu se pro mě stalo pravidelným večerním rozjímáním. A postupně se ve mně krystalizovala jasná představa mého případného porodu.

Což přišlo o něco rychleji, než jsme plánovali 🙂 Věděla jsem, že rodit doma si netroufnu, proto bylo tím nejdůležitějším najít si v okolí vhodnou dulu a porodnici, kde by respektovali mé představy a můj porodní plán. Zatímco dula byla na doporučení tety vytipovaná rychle, porodnice byla dlouhodobější záležitost. Nikdo v okolí nerozuměl tomu, že opravdu nepůjdu rodit do těch nejbližších, kde přání matky je až na tom posledním místě. Jedničkou byla porodnice v Krnově, ale vzhledem k době dojezdu s tím měl problém můj muž. Nakonec po předporodním kurzu u duly Jany Čurdové pochopil, proč je pro mě tak důležité v Krnově rodit, a když jsem mu slíbila, že opravdu dojedeme včas a on nebude muset asistovat u porodu v autě, mohla jsem se začít těšit!

Celé mé těhotenství bylo bezproblémové. Byl to pro mě nádherný pocit vědět, že v sobě nosím naši berušku 😀 Za pomocí duly jsme sepsali porodní plán. Vlastně dva – jedna verze pro ostravské nemocnice (kdyby náhodou) a jedna pro Krnov. Dle sdělení duly by to tam šlo i bez porodního plánu – to, co se jinde musí vybojovávat, je tam standard. Při kontrole v 36. týdnu mi sestřička řekla, že už je malá pěkně dole, že se může narodit každým dnem. Protože v Krnově přijímají rodičky až od 37. týdne, prosila jsem ji, ať ještě vydrží. A vyšlo to – přesně na konci 38. týdne, v den, kdy dula začala držet předporodní pohotovost, se malá rozhodla, že už nás nenechá čekat. Byl čtvrtek, 2 hodiny v noci, když mě probudily bolesti v podbřišku. Byly pravidelné co 30 minut. Manžel byl na noční a protože u prvorodičky to může být nadlouho, nechtěla jsem ho stresovat a nevolala mu. Čekala jsem, jak se to bude dál vyvíjet. Když přišel, už bylo jasné, že se do porodnice pojede. Po telefonátu s dulou, kdy jsme vyloučili poslíčky, jsme v 16:00 hodin vyrazili. I když byly kontrakce co 10 minut, porodnice byla hodinu daleko, něco mi říkalo, abychom už jeli.

V autě se kontrakce zkrátily na 6 minut. Těsně před vchodem do porodnice mi praskla voda, a abych si to užila komplet, stihla jsem se na chodbě ještě pozvracet 🙂

S dulou jsme se setkali na příjmu, měli jsme stejný dojezdový čas 🙂 Během vyšetření paní doktorkou se zjistilo, že už jsem otevřená na 8 cm, což všechny, včetně mě, překvapilo. V 17:30 jsme šli i s manželem na porodní sál.

Celou dobu jsem si říkala, jak se asi budu cítit, když tam s námi bude dula, žena, se kterou jsem se viděla jen párkrát. Jsem takový stydlivý typ. Ale hned od začátku jsem za ni byla velmi vděčná. Se všemi se znala, respektovali ji. Můj porodní plán přijali bez řečí a vše na něm se mi splnilo. Bez léků, nucení do polohy, kterou nechci, bonding, dotepání pupečníku, bez manuálního tahání placenty.

Celou dobu jsme na porodním sále byli jen my tři, až ke konci přišla porodní asistentka. Ema se narodila ve 20:24 hodin na porodní stoličce bez nástřihu. Hned jsem si ji mohla vzít do rukou a přitisknout k sobě – byl to ten nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy zažila. Manžel mi byl oporou a to doslova – opírala jsem se o něj celou dobu, co jsem seděla na stoličce, jiná poloha pro mě nepřicházela v úvahu. S Emičkou v náručí jsem se přesunula na lehátko, užívali si bonding ve třech a čekali na vypuzení placenty. Po hodině, kdy se to díky menšímu akrobatickému cvičení konečně podařilo, přišla paní doktorka, která mě zkontrolovala a zašila malé poranění. Po dvou hodinách si malou vzal do náručí manžel a šel ji se sestřičkou zvážit a změřit. Když jsem došla na pokoj, už tam na mě čekali, po celou dobu s ní někdo z nás dvou byl. V Krnově se děti standardně nechávají od porodu u maminek, neprobíhá žádná separace po celou dobu pobytu.

Když čtu a slyším, co se ve většině porodnic děje a bere se to jako norma, chápu a obdivuji ženy, co raději porodí doma. Já jsem moc vděčná za Krnov, který máme naštěstí v dojezdové vzdálenosti a který umožňuje ženám rodit tak, jak si přejí. Porod tam byl pro mě neskutečný, úžasný zážitek, na rozdíl od mnoha jiných žen, pro které porod znamenal trauma a dlouhodobé psychické následky. V místě, kde bydlím, se letos narodilo hodně dětí – žádná z kamarádek však přirozený porod nezažila, jsem jediná, která má na něj krásné vzpomínky.

Obdivuji Ivaninu práci, že i přes všechno, co se jí děje, v ní pokračuje dál. Doufám, že bude doba, kdy si bude moci žena – rodička, vybrat místo a způsob porodu. Že budou respektována její přání bez nátlaku personálu.

Tereza Melicharová

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 929. Ema a její příchod na svět