Podruhé to chci jinak

 Zdravím, děkuji za vaši iniciativu, už rok si vaše příběhu čtu a stále jsem váhala, zda napsat i ten svůj, je to přeci jen takové osobní…
Tady je můj příběh.

Když se ohlížím za svým první porodem, uvědomuji si, že jako prvorodička jsem udělala velkou chybu, bála jsem se si o porodu toho více nastudovat, neboť jsem měla strach, že mě to více vyděsí, nějaké kladné příběhy z porodnic se ke mně dostaly, tak jsem zůstala u víry, že to dobře dopadne, a radši jsem porod více nezkoumala. To byla zásadní chyba, děkuji všem iniciativám v ČR, které se snaží o osvětu, ráda bych, aby jiné prvorodičky neudělaly stejnou chybu.

Ze své nátury jsem člověk, co se bojí jít do konfliktu, zvlášť pokud jde o někoho, kdo je více vzdělaný, mám prostě takovou vnitřní úctu – někdy asi přehnanou. Myslím, že jsem žila v určité iluzi, že doktorům jde přece i o nás….

Takže jsem například ani nenapsala svůj porodní plán. Dokonce jsem věřila, že rutinní nástřih hráze je dobrá věc, protože, kdyby se to roztrhlo, roztrhlo by se to víc a hůře by se to hojilo, jinak by to přece nedělali, že?

No a tak se stalo, že jsem nastoupila v 41tt+1 (pondělí) do nemocnice na pozorování, protože už jsem byla týden po termínu. A tak jsem nastoupila do nemocnice v místě bydliště (Cheb), aby to manžel neměl na návštěvy daleko. Tuto hospitalizaci dodnes nechápu, na monitor mě připojili jen ráno a večer, a to jsem si snad klidně mohla dojít ambulantně.

No na úterní vizitě mi doktoři řekli, že pokud porod sám nezačne, ve středu ráno půjdu na oxytocinový test, a pak se uvidí (cože, to mi porod budou vyvolávat, když vlastně ještě ani oficiálně nepřenáším???). Ale opět jsem zůstala u toho, že doktoří ví nejlíp… Kvůli plánovanému testu jsem už po večeři neměla nic jíst. Nicméně během dne mi odešla hlenová zátka a začaly takové slabé nepravidelné bolesti, tak jsem si dala horkou sprchu a s modlitbou, aby mi praskla voda, jsem šla spát. Díky Bohu se tak kolem druhé ráno stalo a já byla ráda, že už se to dává do pohybu a že nebudu muset na ty vyvolávací věci… Celá vzrušená jsem místo toho, abych si zavolala sestru k sobě, běžela na sesternu (s tou tekoucí vodou), tam mi řekli, že mě odvedou dolů na porodní, zeptala jsem se jestli si mám vzít věci, a oni že to ještě nebude potřeba. Tak jsem měla jen mobil, ale ouha dole si mě už nechali, takže jsem tam zůstala naprosto bez osobních věcí, které jsem měla přichystané, aby mi první dobu porodní ukrátily, a nikdo neměl čas pro ně zajít. Takže mi na „hekárně“ byla zima, protože jsem ani neměla svůj župan, a čas do rána se pekně vlekl, protože jsem si nemohla ani pustit svou oblíbenou hudbu, která zůstala nahoře. Ráno na vizitě mi doktorka řekla, že se otevírám (myslím, že to byly nějaké tři cm), ale že mám ještě spodní vak blan a že by ho praskla, aby to šlo lepší.

Zase jsem všemu uvěřila, a tak nechala vodu prasknout, příště to neudělám (leda, že bych byla otevřena tak na osm, devět), ona potom neustále teče, a to strašně znepříjemňuje veškerý pohyb, je to děsně nepříjemné, jinak jelikož den předtím mi nestačili udělat ultrazvuk, tak jsem ještě s tou tekoucí prasklou vodou čekala v čekárně, mezi cizími lidmi, na to, aby mi ho teda udělali, hrůza.

V osm ráno jsem volala svému muži, aby přišel, že tam teda rozhodně nechci být takto sama a řekla, ať mi vezme některé věci, které jsem měla dvakrát, a ta první kopie stále zela nahoře na pokoji.

Nakonec mi věci nějak donesli a tím se mi trochu zvedla nálada, kontrakce byly zatím příjemné, dali se prodýchávat. Tady ještě vsuvka, jelikož jsem rodila v říjnu, nepodařilo se mi absolvovat v této nemocnici porodní kurz, protože nejdřív jsem byla málo těhotná, a pak moc. Jedna PA mi pak vynadala, že špatně dýchám, ale moc mi neukázala, jak teda jinak, byla jsem spíš zmatená a zraněná, že se o mě nikdo nezajímá. No někdy kolem půl desáte zase přišla doktorka s tím, že se otevírám pomalu (byly to tou dobou nějaké čtyři cm), že kontrakce jsou slabé, tak by nasadila oxytocin, jinak tu budu do večera, a pak nebudu mít sílu mimi vytlačit, Představa, že v tom nepříjemném prostředí (v té době ještě bez manžela) budu až do večera, mě vskutku vyděsila a i to, že bych pak neměla sílu tlačit, tak jsem na něj přistoupila. V souvislosti s tím pak nasadili něco na uvolňování. V té době odrodila paní přede mnou, takže ačkoliv manžel dorazil, nemohl hned přijít, protože tam je všechno spojené. Poznámka na okraj, kromě vynadání, že špatně dýchám, jsem ještě dostala vynadáno (od stejné PA), proč jsem volala manželovi, když je porod ještě daleko. Řekla jsem, že je mi oporou a nechci tu být sama, načež procedila, že ale stejně teď musí počkat, než paní přejde ze sálu zpátky na „hekárnu“. Pak nakonec dorazil, chvála Bohu, bylo něco kolem půl jedenácté. Dostala jsem další uvolňovačku, a to už jsem byla pěkně ovíněná, takže další hodina a půl mi docela rychle ve sprše na balónu utekla. Horší bylo, jak jsem z ní musela chodit si lehnout na monitor, to bylo neštěstí, nikdo mi neukázal, že si mohu tak a tak sednout na balón, že by tam někdo ten monitor hlídal, jestli snímá dobře, pak totiž vždy přišli, že se moc vrtím a pak to snímá blbosti a že ještě musím na tom chvíli být. No pak už byly hodně silné bolesti na tlačení, tak to už jsem si solidně zakřičela, přišla doktorka, zpráva že jdeme tlačit, byla hrozně sladká. Při celém tlačení jsem nějak měla pocit, že se to děje se mnou, ale beze mě. Přišlo mi, že je tam taky moc lidu. Miminko bylo venku za tři kontrakce.

Zahlídla jsem, jak ji drží přehozenou pře ruku, že je to holčička… Jelikož jsem byla ovíněná, naprosto jsem si nevšimla, že by dcera plakala, a prostě ji odnesli na
vyšetřovnu, Manžel šel s ní. V ten moment jsem prožila nesmírnou hrůzu, prostě pocit, kde je mé dítě, a najednou pocit, že je mrtvé, když ho nemám u sebe, jinak by mi ji snad dali ne, proč je jinde? Zeptala jsem se, jestli je v pořádku, řekli, že ano, ale jejich odpověď byla pro můj stav málo. Jelikož jsem byla trochu střižena, doktorka se pustila do šití, netrvalo dlouho, ale bylo to nepříjemné, v ten moment mi donesli naši dcerku zabalenou do ošklivých nemocničních věcí a sestra mi ji začala přikládat k prsu. Já jsem si v duchu říkala, to není moje dítě, dejte ho pryč, nahlas jsem jenom řekla: Co to děláte?! Sestra, že mi malou přikládá, že mi to i zpříjemní šití, ale mě to v ten moment a v tom rozpoložení bylo strašně nepříjemné, tak jsem to odmítla. Je to již více jak dva roky a stále mi to vhání slzy do očí. Jelikož jsem byla stále ovíněná, nevím, co naše dcerka na to, myslím, že asi usnula vyčerpáním.

Pak jsem tam ještě chvílí byla na koze, načež jsme s dítkem v plastovém boxu přešli zpátky na „hekárnu“. Asi vlivem snědeného hroznového cukru jsem měla velký příval energie, tak jsem tam tak ležela nadšená, že to mám za sebou, myslím, že jsme i obvolali nejbližší, že je mimi na světě a že je to holčička. Načež začala plakat a v ten moment jsem zase vnitřně prožila, že to cizí miminko je opuštěné a že se ho ujmu, když nemám to svoje. Přiložila jsem ji k prsu a začala nádherně sát a mě to bylo příjemné. S pocitem že není moje, jsem se musela dlouho vyrovnávat, (zvlášť v situaci, kdy byla jiná, než jsem čekala nebo byla náročná na pozornost, tak naskočila otázka, je vlastně moje?) nakonec díky Boží milosti už ho nemám. Vím, že je to MOJE holčička a jsem za ni vděčná.

Teď čekám druhé a vím, že to, co se dělo při prvním porodu už nedovolím. Hlavně si mimi už nenechám vzít.
Adel

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 955. Podruhé to chci jinak

 

Dvakrát jinak

Svým příběhem bych ráda povzbudila především ty maminky, které mají za sebou porod císařským řezem a stále touží zažít přirozený porod.

Porodila jsem dvě děti s odstupem dva a půl roku. První holčička se narodila císařským řezem. Plánovala jsem si přirozený porod doma pouze s manželem, dulou a kamarádkou. Bylo to ve Vídni. Hebamme (mylně jsem se domnívala, že působí jako duly) jsou tam spíše jako porodní asistentky a mají jiný přístup než naše duly, pro mě, více invazivní, například běžně vaginálně vyšetřují, vyplňují různé dotazníky apod. To vše jsem zjistila až posléze. Navíc při prvním porodu nelze s ničím srovnávat, je to nová velká zkušenost. V noci ze soboty na neděli mi začala odtékat plodová voda, byli jsme na víkend v Šumperku, termín jsem měla až za pět dní. Podle domluvy jsme jeli ještě tu noc do Vídně. Má Hebamme však tehdy onemocněla a poslala za sebe náhradní Hebamme, kterou jsem neznala. Po příjezdu do našeho bytu ve Vídni jsme si odpočinuli a téměř celý den jsem čekala na kontrakce, přišly kolem osmé hodiny večer v neděli. Byla jsem moc ráda, protože již od samého začátku jsem byla pod tlakem z důvodu času. Nová Hebamme mi totiž sdělila informaci, že pokud neporodím do 24 hodin od odtékání plodové vody, nebude s námi rodit doma, nýbrž v nemocnici. Také byla rozhořčená vyplněním mé české těhotenské průkazky, kde chyběl zápisek z rozboru krve HIV negativní, sestřička pravděpodobně zapomněla… Vnitřně jsem člověk pomalého založení a bylo mi jasné, že mé tělo a pravděpodobně i miminko tak rychle pracovat nebude. Takže v šest hodin ráno v pondělí jsme jeli do porodnice a tam, i přes moje protesty, najeli na rutinní postupy – antibiotika, oxytocin v kapačce, nepřetržitý monitoring srdíčka miminka. Vše bolelo fyzicky i psychicky. Oporou mi byla má kamarádka, která jela s námi, manžel vypadal ztracen. Poté mi začaly nepřirozené velmi bolestivé kontrakce, zrychlovaly se. Před druhou hodinou odpolední jsem otevřená na osm centimetrů … náhle však injekce na zastavení kontrakcí, lokální umrtvení a císařský řez, manžel mohl být naštěstí se mnou na sále. Když mě tam vezli, cítila jsem kontrakce a chtělo se mi rodit, ale už to nešlo… tento pocit, nedokončeného porodu, ve mně přetrvával ještě dlouho poté . Holčičku dali ihned po sekci manželovi do rukou a ten ji přiložil k mé hlavě, na první oční kontakt nikdy nezapomenu. Jakmile mi odkurtovali ruce, už mi ležela na prsou a začala jsem kojit, nikomu jsem ji nedala, spala se mnou v posteli. Po manželových velkých prosbách nám nakonec umožnili samostatný pokoj, který nebyl při prvních našich dotazích volný… Druhý den ráno mě odcévkovali, podepsali jsme reverz a odjeli jsme domů. Císařský řez odůvodnili tím, že monitor poukazoval na selhávání srdíčka miminka a také, že miminko mělo omotanou pupeční šňůru kolem krku…

Za necelé dva roky jsem opět otěhotněla. Druhé miminko se narodilo zcela přirozeně, i když ne doma, zvládli jsme to v krnovské porodnici. Svou dulu, tentokrát opravdovou dulu z Olomouce, jsem navštívila asi v šestém měsíci mého těhotenství. Stručně jsem jí vylíčila můj první porod a přistihla jsem se, že jsem z toho stále v slzách. Zjistila jsem, že opět nemám velkou šanci porodit doma kvůli předchozímu císařskému řezu a navíc kvůli nevelkému časovému odstupu mezi porody. Tak jsme nakonec zvolili porodnici v Krnově. První kontrakce přišly v pondělí, porodila jsem v pátek o půl desáté večer. Byl to dlouhý vyčerpávající týden, ale věděla jsem, že mě čeká. Dula mě již předem upozornila, že mé tělo si bude vše dávkovat velice pomalu a opatrně, kvůli prvnímu porodu císařským řezem. Každý den jsem čekala na zesílení a zrychlení kontrakcí, nemohla jsem spát. Se svou dulou jsem byla v kontaktu na telefonu. Rovněž velkou psychickou oporou mi byla kniha od Ingeborg Stadlemann, Zdravé těhotenství, přirozený porod, některé kapitoly jsem četla neustále dokola, popíjela jí doporučovaný čaj Těhotenskou směs střídavě s čajem z maliníku a voněla k etérickým olejům. Se svou první dcerkou jsem byla v Šumperku, manžel byl ve Vídni. Ve středu brzy ráno mně začaly pravidelné kontrakce, manželovi jsem poslala zprávu, aby se pokud možno v klidu nachystal a přijel za námi. Až v noci ze čtvrtka na pátek mi kontrakce zesílily po pěti minutách pravidelně a rozhodla jsem, že je čas odjet do porodnice. Vyzvedli jsme naši dulu v Olomouci a pokračovali do Krnova, kontrakce se během cesty nezastavily, byla jsem ráda, měla jsem obavu, aby stresem z přejezdu neodezněly. V porodnici jsme se zaregistrovali, byl pátek brzké ráno. Předložila jsem jim můj porodní plán velmi jednoduchý s přáními bez jakýchkoliv zásahů. Kontrakce neustoupily ani po úvodních problémech, které se týkaly mého odmítání čehokoliv. Měla jsem velkou podporu v dule a mém manželovi. Manžel mluví německy nebo anglicky, takže komunikační spojkou mezi námi a ostatními z porodnice, byla naše dula. Velice nám pomohla a postavila se za mě a má práva na přirozený porod. Přestože jsem odmítala četná vyšetření, musela jsem podstoupit vstupní vyšetření, zda-li je porod v procesu. Za pár hodin chtěli vyšetření znovu, zda-li porod postupuje. Poté už jsme podepsali reverz, že odmítám ostatní vyšetření a byl nám tak dopřán částečný klid. Porod postupoval velmi pomalu, ale kontrakce byly silné, pravidelné, miminku se dařilo, srdíčko docházela kontrolovat porodní asistentka pouze poslechem, dle mého přání v porodním plánu. K večeru chtěli opět další vaginální vyšetření, my další reverz… už jsem nemohla, ale dula mě tiše povzbuzovala, dodávala sílu, radila. Našim porodním místem byl roh porodního pokoje, poblíž koupelky a záchodu, kde na nás nebylo tolik vidět, ustlali jsme si na zemi na žíněnkách, kde jsem si volila různé polohy, nejvíce dřep a klek. Blížili jsme se ke konci, dula mi v zrcátku ukázala, jak ze mě vychází velká bublina – plodový vak, poté praskl a začala odtékat plodová voda. Nastala vypuzovací fáze, hlavička venku a vzápětí tělíčko, povedlo se! O půl desáté večer manžel chytl syna do svých rukou, bylo to něco neskutečného, chlapeček byl překvapením, během těhotenství jsme si nenechali říci pohlaví. A další reverz, že odmítáme ošetření miminka. Pupečník se nám podařilo dotepat tak šikovně, že porodní asistenka byla trochu rozladěná, že již neodebere pupečníkovou krev. Začala jsem kojit a čekali jsme na porod placenty, nechali nám na to dvě hodiny, pak již chtěli zasahovat. Naštěstí mně dula pomohla dojít do sprchy, kde se placenta uvolnila. Natržení druhého stupně způsobilo o něco silnější krvácení, nicméně jsem zašití odmítla (vše se zahojilo). Nechali nás ještě chvíli na porodním pokoji, než začali uklízet. Poté další reverz, že odcházíme v noci domů…
Nakonec ještě dodatečně děkovný dopis krnovské porodnici, že nám to vše bylo umožněno a hlavně, aby naše dula mohla i nadále doprovázet další rodičky do této porodnice.

P.S.: Jsem potřetí těhotná…

Můj porodní příběh věnuji naší dule Ewě a mé kamarádce Romi, která mě k ní dovedla. S vděčností a láskou.

Mé velké díky patří Ingeborg Stadlemann a VŠEM, kteří podporují přirozené porody a přirozenou péči o miminka.

Ivaně přeji vše dobré a hodně pozitivní energie v její velké práci a jejím úsilí.

Děkuji.
Vlaďka

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 937. Dvakrát jinak