O porody se zajímám několik let před otěhotněním. Toužím po porodu doma a čtu porodní příběhy. V duchu si představuju, jak to chci mít já. Těším se, že si vyberu PA a je mi líto, že Ivana má problémy a že teď k porodům nechodí. Její pohled mi dává smysl a její postoj je mi blízký. Zjišťuji PA v okolí a v Praze. Jsem v 6. měsíci a volám jedné pražské PA. Na můj termín už má plno. Oslovuji další a další PA. Všechny mají plno. Proboha, jak dlouho dopředu jsem je měla oslovit? Hluboce jsem se mýlila, měla jsem zavolat hned, jak jsem to zjistila, ach jo…

Zjišťuji, že by mohla jedna lokální PA. Nemůže mluvit, zavolá. Nezavolala. Oslovuji jí znovu, domlouváme si schůzku. Jsem u ní v kanceláři. Ona u nás na návštěvě. Sdělujeme si vzájemné představy. Nemám k ní úplně důvěru, moje představa je, že bude s partnerem „drbat“ v kuchyni a já si v koupelně budu rodit. To mi vyhovuje. Do kalendáře zapisuji její služby v práci. Zároveň se domlouvám s PA 2, že kdyby nešel porod doma, půjde se mnou do porodnice. Souhlasí.

Nechám to osudu. Určitě mi dopřeje porod doma, přeci by mně neposlal k doktorům. Mně!

Je podvečer, pobolívá mně břicho, nevím, co to je. Partnerovi volám, potřebuju ho u sebe, ale nedokážu mu to vlastně sdělit. Ptá se, zda rodím. Nevím. Nedokážu mu říct. Čekám, čekám… přijel, pohádali jsme se. Volám PA, že asi rodím, ale nejsem si jistá. „Chtěla jsem Vám zavolat, musím do práce. Kdyžtak zavolejte, kdybyste rodila.“ Cože?! Měla mít volno! Celý den koukám na to políčko do kalendáře a mluvím s miminkem, že by bylo fajn, kdyby chtělo přijít na svět a teď tohle! Doufám, že se to zastaví.

V jednu v noci je jasné, že nezastaví. Není důvod volat PA, když jde do práce. Dobře, pojedu do porodnice, nechávám to přeci na osudu, ten ví, co dělá.

Spím a kontrakce mně budí. Vždy si sednu, pak ale tvrdě zaspím. Je zvláštní, že tolikrát tvrdě usnu. Jindy už bych usnout nemohla.

Volám PA2 „asi se mnou budete muset do porodnice někdy k ránu“.

V pět ráno vyrážíme. Nechce se mi, ale nechci rodit doma sama.

Po příjezdu monitor a vyšetření. „…otevřená na 7 cm.“ Nevím vlastně, co to znamená.

Dají mně na porodní sál. Sakra, proč rovnou sem? Vždyť je tu ten pokoj na předporodní přípravu?!

Ježiš, ten sál působí tak…neosobně. Někdo jde dovnitř a zase ven. Pak znovu. Pak přijde sestra, něco chce. Co sem furt lezou? Přijde doktorka se sestrou: „My tady teď budem dělat císaře, musíte na druhý sál“. Cože? Tady snad nebude klid.

Na druhém sále je nějaká hrozně důležitá skříňka, kam stále někdo pro něco chodí. S pocitem soukromí jsem se rozloučila. Přichází sestra, tentokrát nejde pro nic do skříňky, nýbrž pro vložky na poličce. Copak je tohle jediné místo, kde mají vložky? Jsem nahá na lehátku, stále sem někdo chodí, chci mít klid. Stahy začínají být silnější a silnější. PA2 i partner jsou po mém boku, namáčejí mi žínku a dávají mi napít. Jen za mými zády ty dveře, kterými každou chvíli někdo může přijít. A ty druhé po boku,… Nemůžu se uvolnit. Ruší mně ti příchozí, nevím, co mám dělat, cítím se zahnaná do kouta. Můj porodní plán zatím respektují, ale monitor potřebují. Jsem nahá, mám na břiše dva pásy a monitory. Pořád někdo chodí dovnitř a ven. Všichni, až na mě, jsou oblečení. Po osmi hodinách přichází primář, následuje vyšetření, jsem otevřená na osm cm.
Cože?! Jeden centimetr? Tady snad neporodím!

„Má co chtěla!“, slyším primáře na chodbě.

Musím se soustředit, nebo mi budou chtít dělat Hamiltona a podobný věci. Musím zapomenout na soukromí, na stud, na důstojnost, teď jsem tady všech. Teď musím porodit, i kdybych ležela uprostřed Václaváku.

Takhle jsem to sakra nechtěla!

Snažím se v myšlenkách přesunout na předporodní seminář a k filmům o přirozeném porodu a vybavit si, jak se dají otevřít porodní cesty. Vzpomínám jen na otevření úst. Nefunguje. Pořád stejné.

PA2 a partner máčejí žínku, dávají napít, polohují lehátko, podpírají,…. PA2 navrhuje různé polohy. Partner mně objímá, líbá, hladí, hádka zapomenutá. Oxytocin zvyšuje stahy, ale porodní cesty zůstávají stejné. Zdá se to nekonečné.

Někdo přichází, představuje se, říká, co mi může nabídnout, nebo co po mně chce. Ani nevím po kolikáté už. A je mi úplně jedno, jak se dotyčný jmenuje a jakou má funkci.

Párkrát jdu na záchod, je to vítaná změna, ale stejně, všechno je to tak neosobní!

Při jedné takové cestě narážím na rodící ženu ve vaně, která je umístěna vedle WC. O soukromí se opravdu nedá mluvit.

Toužím být u své mísy, kde je pár kroků do prázdné vany a za rohem postel v ložnici…

Klečím nahá na lehátku, monitory monitorují, dveře se otvírají.

Přichází uklízečka, utírá prach a vytírá.

Už je mi to jedno, …i kdybych byla uprostřed Václaváku….

Jde o miminko. Snažím se s ním domluvit, ať se nebojí přijít. Myslím, že kdo se bojí, jsem já, proto se cesty neotvírají.

Zdá se, že praskla plodovka. Sestra a doktorka to zkoušejí ověřit nějakým roztokem. Ne, je to prý moč. Odcházejí.

PA2 to zkouší ještě jednou, je to plodovka. Ještě, že ji tu mám!

Doktorce se tep miminka nelíbí, nutí mně být v jedné poloze, nejde to. PA2 rozeznává, že při stahu mi monitor sjede a měří můj tep. Doktorka mně nutí být celý stah v jedné poloze. Nejde to. Jsem těžká, nemůžu si sedět na nohou.

Chci na WC. Rozmlouvají mi to, trvám na svém. Cestou zpět mně zastavují s reverzem, že jsem nerespektovala jejich doporučení. Stále dokola čtu nadpis, nechápu to, přichází kontrakce, u stěny sedí dva mladí zřízenci, utíkám na sál. Kontrakce jsou nekonečné. Asi už nebudu chtít rodit, napadá mně.

Musím se soustředit, aby nepřišli s tím, že chtějí dělat císaře. Chci odsud pryč, snadněji by se snad rodilo v autě.

Cítím, že miminko postoupilo dolů. PA2 mi polohuje lehátko (díky bohu ví, co to lehátko umí), což mi vyhovuje. Najednou se objevuje doktorka se sestřičkou. Sestřička je milá, mladá blondýnka: „Já Vám pomůžu to dole roztáhnout“. Moje pozice jim nevadí. Cítím, že miminko tlačí dolů, na třetí kontrakci jde hlavička a na čtvrtou tělíčko. Pokládají mi holčičku na břicho. Je teploučká, heboučká a hýbe se. Je to úžasný pocit. Vnímám, jak doktorka ukazuje partnerovi pupečník, že už dotepal, ustřihávají ho daleko, to je fajn, zapomněla jsem to zmínit v plánu. Dávají mi holčičku výš. Nejkrásnější pocit, co jsem kdy zažila! Pryč je sál i s uklízečkou… jsem jak opilá. Nechávají nás o samotě. PA2 nás musí opustit. Přeci jen s námi strávila na sále 12 hodin.

Po porodu naběhne někdo s několika (5?) lejstry, která musím podepsat. Nevím, co to je, je mi to jedno, podepisuji vše, hlavně, ať mám klid. Chci se soustředit na miminko.

Po půl hodině přichází doktorka, že mám ještě půl hodiny na porod placenty. Jinak mi budou muset dát oxytocin. Mají na to údajně hodinu. Mám nohy do praku, chci se naštelovat do polohy více vsedě, ale prý to je zbytečné, údajně to nemá na vyloučení placenty vliv. Gravitace nedostala šanci. Po hodině a půl přichází znovu, že budou muset vybavit placentu manuálně pod narkózou, že jsem na to měla dvě hodiny,… jen zavolají anesteziologa. Kanyla s roztokem, partner svléká triko a dostává dceru na nahou hruď, v rámci bondingu. Doufám, že anesteziolog je někde hodně daleko a zkouším se posadit, co to jde. Anesteziolog přijíždí s nářadíčkem. Přichází sestřička a primář, že to ještě zkusí uvolnit, než mi dají narkózu. Placenta se uvolňuje. Zahlédnu ji, když ji odnášejí na misce. Je mi líto, že si ji nemůžu vzít s sebou a v duchu jí děkuji, že vyživovala mé dítě celých 9 měsíců.

Primář hodnotí „jste natržená až ke konečníku, musím Vás vyšetřit, jestli nejste uvnitř potrhaná, neudržela byste stolici…“ a strká mi prst do zadku. Zadek je v pořádku, odchází. Přichází nic netušící sestřička „Jste trochu natržená. Ale jenom trošičku, to byste to měla horší, kdybychom Vás nastřihávali.“ 🙂

Znovu volají partnera a ten mi dává dceru na hruď. Nechávají nás opět o samotě, tentokrát dlouho. Mám přes sebe nějakou plenu. Dveře se otvírají, přichází uklízečka. Připadá mi to směšné, ale mám pochopení pro to, že teď má službu a je placená za úklid. Nadává. Že je tam prý krev všude. Partner jí pomáhá šoupat s lehátkem, na kterém ležím. Pak se tomu smějeme. Porodnický standard.

Doktorce se nelíbí, že nechci vit. K píchat, nýbrž kapat. „To jste si musela někde přečíst!“. Aspoň dceři ustřihne pupečník, o kterém není v por. plánu ani zmínky. „Stejně by to hnisalo“.

Nechávají nás na sále snad do osmi, či devíti večer. To je fajn, je to pro mě důležité, být s partnerem. Pak mně přesouvají na pokoj k další rodičce, partner odjíždí domů.

Kochám se dcerkou, chvíli se budí, chvíli kojím, chvíli spí, pak zas nespí, utěšuju ji, podaří se jí usnout. Cca ve dvě, tři v noci, přichází sestra přes kojení: „Já Vám ukážu, jak se zabaluje a zasypává.“ Je jí jedno, že malá spí, že vedle paní s miminkem spí. Bere dítě, budí ho, rozbaluje, maže, zasypává, dítě pláče. Nechápu, co to dělá, jsem unavená, vnímaní jak za plexisklem, nestačím reagovat. Smrdí kouřem a strká malé ruce do pusy a říká něco o dásních. Nechápu to.

Brzy ráno mně budí tůtání vozíků, které odbavují jídlo. Vzhledem k tomu, že to trvá asi hodinu, bude to asi snídaně pro celou nemocnici. Postupně začínají na pokoj chodit zřízenci a sestry, měřit teplotu, pak tlak, pak s jídlem… nechybí všudepřítomná uklízečka. Přichází návštěva vedlejší rodičce. Snažím se spát. Návštěva odchází a přichází druhá. Odchází. Klapnou dveře. „Je tady ještě staniční?!“, ozve se přes celý pokoj. Přichází třetí návštěva, tentokrát s malým chlapcem, který má radost z kamionu na setrvačník. Budí i malou. Jsem unavená. Za chvíli bude čas oběda a venku začínají tůtat vysokozdvihy.

Vím, že partner mi doma vaří hovězí vývar, který mi chce přivést a představím si, jak nám pod okny šumí voda…sympatie personálu si tím nezískávám… „Vývar nech doma, vezmi autosedačku a přijeď pro nás. Jdem na reverz domů.“

Jihočeška

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde: 950. Uklízečka