Úvod

MiminkoKonečně, po několika jiných příspěvcích (příběhy 271, 779, 780, 938), posílám svůj porodní příběh. Ráda bych jím vyjádřila podporu Ivaně i dalším porodním asistentkám, které navzdory nepříznivému nastavení porodnického systému českého státu (a částečně i společnosti, která toto nastavení odráží) dělají s neutuchající snahou a zapálením to nejlepší, co umí, aby pomohly ženám prožít co nejlepší těhotenství, porod a první poporodní dny (ve smyslu podpory nejen zdraví na úrovni fyzického těla, ale i psychiky).
Vážím si jejich práce a svým příběhem bych je chtěla podpořit, ač v mém příběhu jejich péče není zas až tak opěvována. Během těhotenství jsem nenašla porodní asistentku, se kterou bych si vyloženě sedla a která by mne zároveň byla ochotna provázet u porodu doma. Důvodů vidím několik.

Jedním z důvodů je právě nastavení systému péče o těhotné a rodící ženy v ČR, které porodním asistentkám práci značně ztěžuje a vykonávání určitých úkonů, na které studovaly a mají kvalifikaci (a v jiných zemích by je vykonávat mohly), vyloženě bojkotuje. Výběr porodních asistentek je tak značně omezený. Bohužel jsem během těhotenství byla vzdáleným pozorovatelem toho, jak ničivě se na nich současná legislativa podepisuje.

Dalším důvodem jsou i mé povahové vlastnosti a osobnostní charakteristiky. Jednak jsem dost introvertní, trvá mi dlouho, než si k někomu najdu vztah, než jsem schopna se někomu otevřít. Jednak mívám vysoká očekávání, hlavně na sebe, ale částečně i na okolí (byť si myslím, že k němu bývám shovívavější než k sobě samé, ale možná také jak kdy). Je dost možné, že má představa toho, jaká by měla porodní asistentka být a jak by měla vypadat její péče, je nerealistická a třeba i z mé strany špatně pochopena (očekávala jsem například, že porodní asistentka je tak trochu dula s bonusem zdravotnického vzdělání a je též s to poskytovat porozumění a podporu, kterou jsem však od té poslední, která mě byla ochotna za určitých podmínek doprovázet při porodu doma, necítila).

Zpětně vnímám navíc ještě jeden rozměr. Možná jsem se potřebovala učit lépe rozpoznávat své potřeby a hájit si je (nikoli jen vůči lékařům, s čím jsem počítala, ale vůči všem zdravotníkům včetně porodních asistentek), stát si za svými pocity a důvěřovat jim i navzdory mnou vnímané nedůvěře porodní asistentky. Umět se postavit za sebe, své dítě a prostě jednat v souladu sama se sebou. (V těhotenství se mi v jednu chvíli vybavil úryvek z knihy Ženy, které běhaly s vlky, že „být samy sebou má za následek vyhoštění mnoha jinými lidmi, a naopak podrobení se přání jiných znamená být vyhoštěn sám v sobě“ a já od té chvíle cítila silněji než kdy dřív, že tentokrát nemůžu zradit sebe samu.) Ostatně od počátku jsem si přála rodit víceméně sama (aby porodní asistentka přijela co nejpozději, nejlépe až po porodu dítěte) a to se mi nakonec splnilo. Jsem přesvědčena, že to byl pro můj porod ten nejlepší možný scénář. Nakonec jsem tedy měla přesně takovou porodní asistentku, jakou jsem potřebovala.

Proč jsem chtěla rodit doma

Důvodů, proč jsem si přála rodit doma, je více. Nešlo o náhlé pomatení smyslů, ale o rozhodnutí, které ve mně zrálo a krystalizovalo nějaký čas.

Jedním z důvodů byla touha rodit přirozeně, bez medicínských zásahů (samozřejmě za předpokladu, že celé těhotenství bude vše v pořádku).

Vím, že se vám může poštěstit mít přirozený porod i v porodnici, ale bohužel to vnímám opravdu tak, že je to z části o štěstí (byť v prvé řadě samozřejmě o dobré přípravě – od výběru té správné porodnice až po individuální přípravu, asi zejména psychickou, rodičky).

Děsila mě představa rození vleže na zádech s nohama ve třmenech, nutnost poslouchat doktory a podřídit se jejich instrukcím (například tomu, v jakém mám být poloze, kdy tlačit, jak dýchat, jak se smím nebo spíše nesmím hlasově projevovat), nemožnost kontroly nad průběhem porodu, nemožnost následovat vlastní pocity. Odosobnělost, sterilita a chlad. Aneb porod v podobě, v jaké mi byl prezentován kdysi na gymplu v nějakém výukovém videu a v jaké je stále ještě hodně zakořeněn mezi lidmi, minimálně v české společnosti, i podáván zdejšími médii.

Jistý podíl na mém rozhodnutí rodit doma měla i má osobní historie – zážitky a zkušenosti, které způsobily, že se v nemocnicích a v přítomnosti lékařů necítím dobře. K lékařům mám komplikovaný vztah poznamenaný notnou dávkou nedůvěry. Snažila jsem se sice (svým způsobem celý život, ale zejména v těhotenství) toto své téma zpracovat, ušla část cesty, něco snad i pochopila, stále se však v nemocnicích ani v kontaktu s lékaři dobře necítím.

Svou roli sehrály i mé osobnostní charakteristiky. Jsem člověk spíše introvertní a očekávala jsem, že při porodu budu potřebovat být hodně sama, případně jen s těmi opravdu nejbližšími, které znám dlouho a s kterými si rozumím. Obávala jsem se, že v porodnici mi nic takového nemohou poskytnout a že nevhodné podmínky spolu s nedostatečným respektem k intimitě procesu by mohly velice negativně ovlivnit průběh porodu.

Z výčtu mých důvodů by se mohlo někomu možná zdát, že jsem si porod doma přála hlavně kvůli sobě. „Egoisticky“ a „sobecky“, jak jsem nejednou slyšela na konto žen zvažujících porod doma (naposledy ke konci těhotenství od pediatričky, ke které jsem se chtěla registrovat). Ano, v mé volbě byla určitá dávka „sobeckosti“, chcete-li tak nazvat ohled k sobě samé, k tomu, kde se cítím dobře a v bezpečí (a vězte, že barevné tapety či svíčky v tom u mne opravdu nehrály žádnou roli a co vím, tak ani u většiny jiných domarodiček). Zmiňovaná pediatrička mi říkala, že si myslí, že kvůli bezpečí dítěte je třeba zatnout zuby a porod v porodnici nějak vydržet. Ví prý, o čem mluví. Rodila v porodnici a také jí tam spousta věcí nebyla příjemných, ale dalo se to přežít. Něco ve mně se při těchto jejích slovech hodně vzpínalo. Na své cestě životem jsem totiž mockrát aplikovala ono zatnutí zubů a vydržení. Nevím, zda to někdy bylo ku prospěchu věci, možná někdy ku prospěchu druhých (a i o tom pochybuji), nikdy však k mému prospěchu a myslím, že když se sečtou plusy a mínusy, tak to byl celkově ztrátový způsob řešení čehokoli, který již nikdy více vědomě aplikovat nehodlám, natož při porodu. Já si svůj porod chtěla užít, nikoli ho „vydržet“. Domnívám se, že tento, v naší společnosti poměrně rozšířený, názor, že ženy, které chtějí rodit doma, jsou sobecké, myslí jen na sebe a upřednostňují své pohodlí před zájmy a bezpečností dítěte, je nedorozuměním, nepochopením problematiky v celé její šíři. (A to opomíjím, resp. dále nerozvádím výzkumy dokazující, že porod doma s kvalifikovanou porodní asistentkou je statisticky zhruba stejně rizikový jako porod v porodnici a naopak dle některých studií vychází lépe, co se množství zásahů týče). Je výrazně ovlivněn západní medicínou, která člověka pitvá na jednotlivé části těla, orgány, buňky a věří, že je lze ovlivňovat zvlášť, symptomy zaměňuje za příčiny a je přesvědčena, že když je potlačí, „pacienta“ vyléčí. Zjednodušuje, až úplně opomíjí provázanost jednotlivých částí, funkcí, celistvost člověka a vliv psychiky. Dělí, vyostřuje a staví proti sobě do kontrastu to, co je ve skutečnosti propojené a vzájemně se ovlivňuje. Matka a dítě jsou totiž do porodu, při porodu (a kéž by zdravotníci chápali, že i nějakou dobu po porodu) jedna jednotka, vzájemně provázaná. To, jak se cítí matka, ovlivňuje to, jak se cítí dítě. Pocit bezpečí matky může výrazně ovlivnit průběh porodu (oxytocin je stydlivý hormon). Jsem přesvědčena, že každá matka (s výjimkou několika mála nemocných a asociálních) chce pro své dítě to nejlepší. Různé matky volí různé cesty, ale myslím si, že většině z nich jde o blaho dítěte. Ať tedy mohou někomu znít mé důvody sebeegoističtěji, šlo mi i (a možná dokonce v první řadě) o blaho mého dítěte. Věřím, že to, jakým způsobem přicházíme na svět, hluboce ovlivňuje náš život a já si přála, aby se mé dítě rodilo s úctou, s pokorou, v klidu, v bezpečí a v posvátné atmosféře plné lásky, podobné té, která panovala v okamžiku, kdy k nám poprvé přišlo.


Jak jsem se připravovala

Vždy jsem měla tendenci se na vše předem připravovat, ne jinak tomu bylo před početím, těhotenstvím a porodem. (Ne na vše v životě je však možné se připravit, proto jsem s touto svou tendencí i občas narážela, ale to je zas jiný příběh, byť se týká i těhotenství a období před ním a po něm.)

Má největší příprava spočívala asi ve sbírání informací, a to jak odborných, tak i praktických zkušeností. Přečetla jsem mnoho knih a pravidelně pročítala x různých webových stránek a diskuzí. Zúčastnila jsem se také několika seminářů. Pár informací mi poskytla i setkání s různými lidmi, zejména porodními asistentkami.

Za důležitou součást přípravy považuji také psychoterapii. Vzhledem k mému profesnímu zaměření jsem v době, kdy jsme se rozhodla začít se připravovat na početí, měla již za sebou několikaletý psychoterapeutický výcvik zaměřený na práci s tělem i povinný počet hodin individuálních psychoterapeutických sezení. Rozhodla jsem se v nich však pokračovat dále. Mám pocit, že čím víc toho člověk o sobě ví, tím víc ví, kolik toho ještě neví, resp. co vše ještě nemá úplně pořešené. Chtěla jsem si toho co nejvíce vyřešit a srovnat předem, abych své zátěže nepředávala dál na své dítě. Bohužel je toho tolik, že mám do konce života co dělat, a jsem si vědoma, že chtě nechtě leccos dál prostě přenáším. Co naplat. Učím se přijímat svou nedokonalost a snažím se věřit tomu, že si nás naše děti vybraly a aspoň v nějakou chvíli snad tušily, do čeho jdou.

Krom psychoterapie, která pro mne nebyla novinkou, jsem navíc začala pravidelně navštěvovat skupinu bioenergetických cvičení, které jsem vnímala jako velmi dobrou přípravu na porod a nakonec mě obohatily mnohem více než jen jako příprava na porod.

Asi půl roku před tím, než jsme se začali snažit o dítě, jsem také začala navštěvovat jednu homeopatku, která, jak jsem později zjistila, pracovala též dost psychoterapeuticky a i s ní se snažila co nejlépe vyčistit a harmonizovat před početím a v harmonizaci pokračovala i v průběhu těhotenství.

Do přípravy bych mohla zahrnout i zdravý životní styl, který jsem se snažila praktikovat již od puberty. Před plánovaným početím jsem jen ještě radikálněji omezila konzumaci alkoholu, zařadila častější (každodenní) relaxaci-meditaci a v těhotenství pak přizpůsobila své sportovní a pohybové aktivity momentálnímu stavu.

Dále jsem (už před početím a pak i v těhotenství) pracovala s pozitivními vizualizacemi, vytvořila si afirmace, které jsem si několikrát denně opakovala či pouštěla, a pomocí vizualizace nebo kresby komunikovala s dítětem.

Kdo mi pomáhal

Kdo mi pomáhal? Kdy? V těhotenství? Při porodu? Nebo tak nějak celkově? Možná to bude znít zvláštně, obzvláště pro lidi, kteří věří jen tomu, na co si mohou sáhnout, ale když se nad tou otázkou zamyslím, tak asi největší pomocí mi bylo něco vyššího, co můžeme nazvat vyšší silou, vesmírem, univerzem či jakkoli jinak. Jednak mi pomáhala víra v to, že něco takového vyššího nad námi je, drží nad námi ochranitelskou ruku a nenandá na nás víc, než uneseme (naskakuje mi část písně od Radúzy „víc neponesem, než to, co unesem, ne víc, než to, co snesem“). Dále pak napojení se na tu vyšší sílu. Podařilo-li se mi na ni napojit, objevil se přede mnou obrovský zdroj energie, harmonie, lásky a pocitu, že vše je tak, jak má být (což může znít možná jako klišé, ale nemám pro to lepší pojmenování, skoro mi přijde, že se to slovy ani popsat nedá). Díky napojení na něco vyššího jsem intenzivněji zažívala své schopnosti, i mi to připomínalo, že veškeré odpovědi na své otázky mohu nalézt sama v sobě.

S výše uvedeným souvisí, že další pomocí a podporou (a jindy bohužel i přesným opakem) jsem si byla já sama. Velkou pomocí při těhotenství i porodu mi bylo mé vlastní tělo a jeho úžasné schopnosti i má intuice, kterou jsem v těhotenství zas o něco více objevovala a rozvíjela.

V neposlední řadě mi celou dobu pomáhalo mé dítě. To bylo tím, kdo se rozhodl ke mně přijít a učit mne (a že jsem byla v některých ohledech hodně natvrdlým žákem, kterému se ne vždy chtělo učit něco nového).

Možná to zní troufale a arogantně, že jsem dosud nejmenovala své nejbližší – především manžela, ale i svou rodinu. Oni mi byli oporou a bylo pro mne důležité, že respektovali má přání, mé představy a věřili mi. Byli důležitou základnou, podporou v povzdálí, za kterou jsem vděčná, avšak klíčovou pomoc spatřuji v již zmíněné triádě vyšší síly, mne a mého dítěte.

Významnou podporou krom manžela a mé rodiny mi byla i má terapeutka. Až jako úplně poslední na konci v řadě bych jmenovala porodní asistentky, se kterými jsem se vídala.


Samotný porod

Bohužel jsem nebyla natolik napojená na své tělo, abych poznala početí ani předzvěst blížícího se porodu. Oboje přišlo ve chvíli, kdy jsem to spíše nečekala. Čtyři dny před porodem jsem postřehla odchod části hlenové zátky. Bylo to takové připomenutí, že se porod blíží, nedalo se z toho však vyčíst, kdy přesně přijde.

Den před porodem jsem se viděla se svojí porodní asistentkou a schůzka s ní mě bohužel (nikoli poprvé) rozhodila. Na základě toho, že jsem si dosud nebyla vědoma žádných poslíčků, mě chtěla poslat na kontrolní monitor. Prý abychom věděli, zda děloha pracuje tak, jak má. Velmi mě to vykolejilo. Jednak mě představa návštěvy porodnice a absolvování monitoru neskutečně stresovala, což ona věděla, ale hlavně jsem měla pocit, že ke kontrole zatím není žádný důvod. Do vypočítaného termínu zbývaly ještě 4 dny a já byla přesvědčená o tom, že je vše v pořádku. Já, která pochybuji často a o lecčem, jsem tentokrát cítila neochvějnou jistotu, že má děloha pracuje tak, jak má. Nechápala jsem, proč by neměla. Asi nejvíc mi vadilo to, že jsme měla pocit, že PA mému tělu prostě nevěří. Navíc mi přišlo, že to nebylo poprvé. Měla jsem dojem, že v rámci své péče hledá všude (při každé sebemenší odchylce) patologii a nadmíru chce vše kontrolovat lékaři a technikou.

Příčila se mi představa, že bych měla být více senzitivní ke každému ztvrdnutí, píchnutí v břiše nebo nevím čemu (jako prvorodička jsem vůbec netušila, jak by takoví poslíčci měli být cítit, a ani jsem neměla potřebu je za každou cenu před porodem cítit a sledovat). Trochu jsem se obávala, že kdybych se příliš naciťovala na každé jemňoučké změny v mém břiše, mohla bych si snížit práh citlivosti i bolestivosti, a že pro průběh porodu je možná lepší mít ten práh výš. Tím ale vůbec nemyslím nebýt v těle a nevnímat, co se v něm děje. Nejen díky bioenergetickým cvičením jsem se snažila být v kontaktu s tělem a například pohyby dítěte jsem cítila již velice brzy. S dítětem jsem pravidelně komunikovala a vnímala jeho každodenní pohyby i většinu jeho přesunů. Jenom jsem se nechtěla stát hypersenzitivním hypochondrem a dělat ze změn v břiše vědu, příliš se jimi zaobírat a sledovat je jen pro klid a ujištění mé PA, že vše pracuje tak, jak má.

Nakonec jsme se domluvily, resp. PA po mé zděšené reakci svolila k tomu, že to tedy ještě necháme být do termínu porodu a v případě, že do té doby neporodím, se domluvíme na monitoru pak. Aktuální hrozbu jsem sice oddálila, dobře jsem se však necítila (i proto, že mi přišlo statisticky pravděpodobnější, že jako prvorodička budu rodit až po vypočítaném termínu. Navíc den po mém termínu měl být úplněk a já si přála, abychom počkaly alespoň do něj). Odcházela jsem od ní s intenzivním pocitem, že nade mnou visí Damoklův meč.

Po schůzce s PA jsem celou situaci vysvětlovala dítěti a zdůrazňovala mu, že ačkoli se já cítím být někam tlačena, nerada bych, aby se cítilo i ono. Řekla jsem mu i své děloze, že jim věřím a dítě ubezpečila, že je plně na něm, kdy se rozhodne narodit. Že nemusí pospíchat jen kvůli PA a mému klidu. Ať počká na okamžik, kdy se bude cítit připravené a bude se mu chtít. Že já si to už s PA nějak domluvím, buď se pak monitoru podrobíme (a společně to nějak zvládneme), nebo se mu nepodrobíme, ale nechť se tím nenechá příliš zatěžovat.

Večer jsem pak cítila tvrdší břicho (a i jakýsi postupně narůstající a zase opadávající tlak, který by mohl být slabou kontrakční vlnou) a říkala si, že tohle je možná to ono pověstné tvrdnutí, po kterém má PA tak baží. Že možná stavy, které jsem si doposud vysvětlovala jako natočení dítěte, jsou vlastně tvrdnutím (dítě má totiž asi těžko po celé ploše mého břicha svá záda). Stále jsem však cítila naštvání z představy, že bych to měla analyzovat, načítat (jak se tvrdnutí břicha projevuje) a bedlivě sledovat jen pro klid mé PA, jen proto, aby věřila mému tělu a jeho schopnosti v pravý čas přirozeně porodit.

Ani druhý den ráno mě zcela neopouštěl vztek. Musela jsem si sednout na rotoped a jet a jet a jet, abych ze sebe trochu toho naštvání dostala. Celé těhotenství jsem pravidelně cvičila a na rotopedu minimálně 3x týdně, často i častěji jezdila (obzvláště v posledních týdnech, kdy jsem nemohla moc chodit, zřejmě kvůli poloze dítěte, jež bylo už asi úplně sestoupnuté dole v pánvi). Cvičení tedy nebylo ničím mimořádným, mimořádný byl však stav, ve kterém jsem se nacházela. Ke konci těhotenství jsem totiž cítila stále větší a větší zklidnění. Nikdy se mi nemeditovalo lépe než v posledních týdnech, možná i měsících těhotenství. Vydržela jsem dlouho jen sedět, jen být – v blaženosti, harmonii, klidu – a užívat si té chvíle tady a teď (což se mi dříve moc nedařilo). Vše důležité bylo připraveno. Cítila jsem se připravená na porod a trpělivě i trochu zvědavě čekala, kdy to přijde a jaké to bude. Poslední schůzka s mou PA mě bohužel od tohoto stavu hodně odklonila. Štvalo mě nejen to, co jsme s PA řešily, ale i samotný fakt, že mě rozhodila. Říkala jsem si, že v tomhle stavu rodit nemůžu a nechci a doufala, že se mi podaří navrátit se zas zpět do meditativního modu, ve kterém jsem předtím tak pěkně pobývala a jenž mi na porod přišel mnohem vhodnější než současný stav.

Po necelé hodině jízdy na rotopedu jsem si dala svou sestavu posilovacích cviků, protáhla se (přitom si v sobě stále řešila včerejší schůzku s PA), a pak ještě vyluxovala celý barák a trochu poklidila. Možná ta potřeba uklízet mě mohla varovat, že už se to blíží. Nebo tvrdnutí břicha, které se od předchozího večera i nadále sem tam objevovalo. Měla jsem ale za to, že jeho výskyt je dán spíš jen tím, že se na něj nyní více soustředím.

Před polednem se mi ozvala sestra s dotazem, kdy se na mne může přijet podívat, že by mě ráda ještě viděla, než porodím, a zda se mi víc hodí daný den (pátek), nebo až neděle. Říkala jsem jí, že je to na ní, že mohu dnes i v neděli a že zatím necítím, že by se něco chystalo. Ona se přesto rozhodla přijet raději už daný den. Prý pro případ, kdybych náhodou rodila dřív (termín jsem měla vypočítaný na pondělí).

Po lehkém obědě jsem se chystala na svou pravidelnou dávku relaxace, poslechu afirmací, masáže hráze a trénování s Epinem. Ještě jsem si před tím skočila na záchod. Když jsem se z něj však zvedla, překvapilo mne, že ze mne vytekl ještě malý čůrek. „Copak jsem na tom tak špatně, že už ani neudržím moč?“, napadlo mne nejprve (jedna kamarádka fyzioterapeutka mi totiž tvrdila, že si člověk přehnaným cvičením s Epinem může natolik povolit pánevní dno, že si přivodí inkontinenci). Když se však při mém následujícím pohybu objevil další čůrek, došlo mi, že to asi nebude moč. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem vlastně cítila jemné zakřupnutí, když jsem se zvedala z mísy. Pozorovala jsem tu malou loužičku tekutiny na zemi, při vytírání si k ní zkusila čuchnout a cítila úlevu, že je krásně čirá. Zakalená plodová voda byla totiž jedna z posledních věcí, kterých jsem se obávala, že by mi mohly zhatit můj sen o porodu doma.

Přemýšlela jsem, co teď. Dobalit si pro jistotu tašku do porodnice? (Měla jsem ji připravenou dlouho, ale zbývalo do ní přidat dle připraveného seznamu pár posledních věcí, které jsem používala – doklady, peněženku apod.) Do toho se mi moc nechtělo. Jít si vytisknout svůj tahák k porodu? Douklidit před návštěvou PA? Pamětlivá toho, že není dobré přepálit start, jsem se rozhodla jít do postele odpočívat, dokud to ještě půjde, a přitom vyrozumět sestru, manžela a PA. Ostatní mohu udělat kdyžtak později. Na odpočívání, natož na další alternativy činností, už však ale nedošlo. Než jsem napsala a rozeslala smsky – sestře, že návštěvu bude lepší odložit, a manželovi a PA, že mi začala odtékat plodová voda, zatím se nic dalšího neděje, ale asi už se pomalu blíží finále – tak už se něco pomalu dít začínalo (možná i vlivem homeopatik, která jsem si na doporučení své homeopatky po začátku odtékání plodové vody vzala).

Vlivem toho něčeho, co se začínalo dít (těžko popsatelný tlak a nepohodlí v břiše) i vlivem stále odtékající plodové vody jsem moc ležet nemohla. (Bála jsem se, abych i přes nepromokavou podložku nepromáčela postel, a ani mi ta pozice kvůli tlaku v břiše nebyla příjemná.) Přesunula jsem se tedy do kleku vedle postele, pod sebe rozprostřela nepromokavou podložku, pustila si smyčku afirmací z hypnoporodu a snažila se se co nejvíce uvolnit, napětí prodýchávat, později i ozvučit a jen být s tím, co momentálně je. Postupně se mi víc a víc rozostřoval čas, takže si nejsem jistá časovou osou dějové linie. Nejen tím, co jak dlouho trvalo, ale často ani tím, co bylo dříve a co později.
V jednu chvíli jsem se chtěla dojít napít a vyměnit si žínku a nepromokavou podložku, zjistila jsem však, že vstání vyžaduje neočekávané úsilí. Zkusila jsem se tedy přesouvat pomalu po všech čtyřech, ale i to mi přišlo neskutečně namáhavé. Rozesmálo mě to a mávla jsem nad tím rukou. „Zas až tolik nic z toho nepotřebuji,“ říkala jsem si, „však ono to všechno počká, až přijede manžel.“ Vzápětí se však dostavil i zvláštní pocit nemohoucnosti, který už tak vtipný ani příjemný nebyl. Byla jsem přesvědčená, že bych byla schopna vyvinout takové úsilí, abych došla do vedlejších místností a obsloužila se, jen mi to za to v tuto chvíli nestojí. Přesto mě ta obtížnost pohybu a přesunu překvapila a přivedla k myšlenkám, jak strašné musí být být chromý a odkázaný na cizí pomoc.

V jinou chvíli (která následovala asi až poté, ale těžko říct) mi začal zvonit telefon. Trochu těžkopádně jsem se pro něj natáhla a na displeji uviděla, že mi volá mamka. Nechtělo se mi s ní teď mluvit. Nechtěla jsem ji stresovat informací, že už začínám rodit, neboť vím, že by to hodně prožívala a nejspíš měla i obavy a strach. Na druhou stranu jsem ihned zapojila mozek natolik, aby mi došlo, že pokud jí telefon nezvednu, budu jí stresovat též, možná ještě víc. Počkala jsem tedy na odeznění největšího napětí, nadechla se, zvedla telefon a jen rychle řekla, že se mi to teď nehodí a že jí zavolám večer. Velmi milým hlasem odpověděla, že jasně a hovor jsme ukončily.

Jakési vlny napětí pokračovaly. Přišla chvíle, kdy jsem si říkala, že bych byla radši, kdyby byl manžel už doma. Předtím, v úvodu všeho (časově někdy po 13. hod.) jsem mu psala, že mi začala odtékat plodová voda, ale že se zatím nic jiného neděje, tak ať je v klidu, že není třeba plašit, může to ještě trvat dlouho, že ho jen informuji, že se blíží finále. Odepsal mi, že ok, že mi drží palce a že to asi v práci pomalu zabalí a pojede domů. Přišlo mi v ten okamžik zbytečné, aby to v práci hned balil, ale na sms jsem už nereagovala. Několik hodin poté jsem ho však už začínala postrádat a říkala si, kde je (mohlo být tak půl čtvrté nebo něco před čtvrtou?). Tehdy jsem mu odepsala „jj, přijeď“, ale to on už musel být na cestě, protože krátce poté dorazil. Ptal se, jak to jde, přinesl mi vodu (na kterou jsem se už moc těšila), čistou nepromokavou podložku a pak byl chvílemi se mnou v místnosti a chvílemi dole v přízemí domu. Více asi spíš dole a ke mně se přišel vždy jen občas na chvíli podívat, zda něco nepotřebuji. Sem tam se snažil vyplnit nějakou instrukci z „taháku k porodu“, který jsem mu předem připravila a na rozdíl od toho svého ho i včas vytiskla (přinesl mi například hroznový cukr nebo mi nabízel obklady), ale nějak jsem nic víc krom občasného doplnění vody nepotřebovala. Hroznového cukru jsem se ani nedotkla (neměla jsem potřebu jíst ani nijak doplňovat energii, jen chvílemi pít), tak ho chroustal sám, a obklady mě též nedělaly nijak zvlášť dobře, rozhodně neulevovaly, spíše mi vadily.

V jednom okamžiku jsem si vzpomněla na Afričanky, které údajně ani po začátku porodu nepřeruší práci, dál pokračují v běžné činnosti a pak jen, když cítí, že už děťátko začíná sestupovat dolů, si najdou nějakou zeď nebo oporu pro záda, podřepnou si a dítě porodí do svých rukou (se slovy „Děťátko, pojď“). A nechápala jsem to. Jak je možné, že mohou pokračovat ve své práci, když já mám problém se jen přesunout do vedlejší místnosti? To je napětí v těle opravdu neruší a nenutí je uzpůsobit svou polohu?!? Asi jsem fakt zdegenerovaná (a se mnou nejspíš většina Evropanek).

V jiném, poměrně kritickém okamžiku, kdy jsem si chtěla ulevit a na chvíli neklečet, ale ležet, byť třeba jen chviličku mezi kontrakcemi, a zjistila, že to není možné, že snad žádná chvíle mezi kontrakcemi ani není a pokud jo, tak mi rozhodně nestačí na rychlý přesun do lehu a zase zpět do kleku, mě přepadla kacířská myšlenka, že na tom epidurálu může přeci jen něco být. Ne že bych ho v danou chvíli chtěla. Myslím, že i kdyby mi ho někdo v ten moment vnucoval a strašil mě tím, že se to potáhne ještě moře hodin, tak bych ho odmítla, že ještě ne, že ještě není tak zle. Jen jsem v tu chvíli o trochu více chápala, že si ho někdo může dobrovolně nechat dát.

Během té doby, kdy jsem klečela u postele, snažila se prodýchávat a později i zvučet napětí v těle, mě několikrát napadlo, kdy nastane ta správná chvíle na volání PA. Minimálně jednou jsem tuto svou pochybnost, že nevím, kdy bychom měli volat PA, vyslovila před manželem nahlas. Ten se pak jal začít počítat délku kontrakcí a čas mezi nimi. Byl to pro mne ten nejkritičtější bod porodu. Už samotné počítání mi nedělalo úplně dobře (to, že jsem mu musela říkat, kdy kontrakce začíná a kdy končí – něco poznal, něco ne, ačkoli nebyly vždy jasně ohraničené, a místo na plynutí s vlnami jsem se musela soustředit na jejich ohraničování a mluvení). Nejhorší na tom však byl jeho komentář, kterým to po nějaké době sledování shrnul. Nejsem si jistá, co přesně řekl, ale měla jsem pocit, že něco v tom smyslu, že ještě nic, není to pravidelné a pak tu nepravidelnost nějak kvantitativně upřesnil (dohledala jsem nyní, když tento text píši, papírek, na který kontrakce zapisoval, a z něj se zdá, že kontrakce byly většinou po dvou minutách, ale jednou i po čtyřech, a trvaly někdy minutu, jindy dvě). „Ještě nic?! Co tím chce říct?!?“ honilo se mi hlavou. Jako že ještě nerodím? Jako že tohle by mohli být jen ti pověstní poslíčci? Možná si odněkud pamatoval informaci, že se má volat PA nebo jet do porodnice, až když jsou kontrakce pravidelně po x minutách, a jen konstatoval, že to ještě není pravidelné, ale to „nic“, které jsem tam zaslechla, mě trochu rozhodilo. „Ale já nevím, zda to zvládnu ještě intenzivnější a častější,“ pronesla jsem sklesle a představila si, že by to mělo pokračovat a zintenzivňovat se dalších třeba ještě 20 hodin. Na to už, myslím, nic neřekl. Až po porodu přiznal, že ho mé vyznání trošku vylekalo. Kupodivu to už dále nebylo ani intenzivnější, ani častější. Mám dojem, že nedlouho potom, když už byl manžel zase dole, jsem při jedné vlně postřehla, že se mi najednou snížil hlas o dost tónů níž a že jsem začala mít potřebu ke konci vlny zatlačit. Od toho okamžiku jsem tedy bručela ve spodnějších tóninách a při každé vlně tlačila. Od momentu, co vlny kvalitativně změnily charakter (od těžko popsatelného všudypřítomného tlaku a napětí – k tlačení a tlaku jen vzadu v těle) jsem je zas snášela mnohem lépe, dokonce tak dobře, že jsem si začala říkat, že to asi flákám a nějakou odbočkou jsem zřejmě utekla z porodního procesu a místo rození fixluju s nějakými pseudokontrakcemi a přitom odpočívám.

Vybavuji si také chvíli, která nevím, kdy přesně nastala, ve které manžel zatahoval závěs na okně za mnou, a já měla pocit, jakoby se trochu nervózně snažil okno závěsem utěsnit. „Myslíš, že je to slyšet ven?“ ptala jsem se ho. „Nevím,“ odpověděl, „ale myslím, že jo“. Na paměti jsem to sice chvílemi měla (a občas si říkala, co na to asi sousedé, zvláště po přesunu do koupelny, ve které můj hlas docela pěkně rezonoval), ale kupodivu se mi dařilo se tím zase nijak příliš nestresovat.

Mluvili jsme pak s porodní asistentkou po telefonu. Už nevím, zda se ozvala ona nám nebo manžel jí, ale asi ona psala, jak to jde, a manžel jí pak volal (? Fakt nevím, neměla jsem v tu chvíli potřebu ji kontaktovat ani s ní proces porodu probírat, takže já telefonát určitě neiniciovala.) Manžel jí popsal několik čísel, ke kterým předtím měřením došel, a pak si vybavuji, že jsem s ní mluvila i já a říkala jí své dojmy – že si nejsem jistá, zda si teď nějak neulevuji a neflákám to, že pravděpodobně jo, protože kontrakce jsou snesitelné a mnohem více v pohodě než předtím. PA se mne ptala, zda si může nějakou kontrakci poslechnout. Neměla jsem s tím problém. Akorát ta, která zrovna následovala, byla minimální, bylo to jen takové malé ošplouchnutí. Možná příprava na kontrakci, která se zastavila před posluchači? Nevím. PA navrhla, ať zkusím sprchu, že ta by mohla porod třeba zase rozběhnout. Moc se mi nechtělo, ale odkejvala jsem, že sprchu zkusit můžu. Pak zas přišla pořádnější, normální kontrakce, po které mne PA chválila, jak pěkně s ní jdu, a ptala se, zda vážně ještě nemá jet, že cesta k nám jí zabere 20-30 minut. Odpověděla jsem, že mi to přijde ještě zbytečné. Řekla tedy, že bude sbalená a že až budu chtít, ať dám vědět.

Manžel se mne pak ptal, zda tedy půjdu zkusit tu sprchu, jak radila PA. Moc se mi nechtělo se přesouvat, hlavně vstávat, ale když všichni chtějí, ať ji zkusím, tak ji zkusím, řekla jsem si. Třeba mi udělá dobře. Manžel mi pomohl přesunout se do koupelny do vany. Už při vstávání, a pak při prvních krocích jsem cítila, že gravitace dělá své. Když jsem se octla ve vaně, cítila jsem, jak se chůzí vše zintenzivnilo. Špatně se mi ve vaně klečelo, takže jsem si nechala od manžela donést pod kolena ještě molitanovou podložku, kterou jsme dostali na koupání miminka ve vaničce. Manžel mi začal pouštět vodu, ale dřív, než jsem si stihla namíchat tu správnou teplotu, přišla pořádná kontrakce, takže jsem vodu rychle zase vypnula, aniž bych se smočila a jen se opírala o vanu a zvučela (manžel by to asi nazval spíše křikem ;)). Při této kontrakci mi docházelo, že se už asi blíží závěr, a tak jsem chtěla poté, až skončí, říct manželovi, ať už PA přeci jen zavolá, ale kontrakce stále trvala a trvala a nekončila. Udělala jsem tedy při stále probíhající kontrakci a mém zvučení posunek naznačující telefonování a manžel se rychle dovtípil. Ptal se, zda už má volat PA, ať jede. Přikývla jsem. Odešel telefonovat a já zjistila, že už jsem asi schopna nahmatat hlavičku dítěte. Došlo mi, že už to PA asi nestihne. Na malý moment jsem se zarazila, zda bych na ni neměla počkat. Hned poté mi to však přišlo jako blbost. Jednak jsem si nebyla jista, jak bych to měla udělat. Jde to vůbec, zpomalit na přání porodní proces? Jednak mi to přišlo i trochu nebezpečné, snažit se zasahovat do přirozeného tempa porodu. Rozhodně nebezpečnější, než rodit bez PA. Tím spíš, že vše evidentně běželo tak, jak mělo, já se cítila výborně a nic ani nikdo mi tam nechyběl. Nechala jsem to tedy být a dál dýchala, zvučela a tlačila dle toho, jak udávalo tělo. Přitom jsem nevycházela z úžasu a nechápala, jak je to možné, že už jsem tak daleko. Kdo by to byl řekl? Čekala jsem ještě na dramatický porod hlavičky. V nějakém příběhu jsem četla, že je to prubířský kámen, nejnáročnější částí porodu. Zatím se mi však závěr porodu jevil neskutečně lehký.

Vana mi vůbec nevyhovovala (stále jsem v ní byla na sucho), neboť mi neumožňovala se pořádně rozkročit. Když se znovu objevil manžel s tím, že PA už jede, ptala jsem se ho, zda by nebylo možné přinést do koupelny matraci. Řekl, že to není problém, a ihned přispěchal s matrací. V tu chvíli muselo být i jemu jasné, že už jdeme opravdu do finále, neboť část hlavičky již koukala ven. Pomohl mi vylézt ven z vany a zůstal stát opodál. Stála jsem na matraci opřená o vanu a následovala vedení svého těla a dítěte. Po chvilce vylezla hlavička celá. Nebylo to vůbec tak dramatické, jak jsem očekávala. Skoro bych řekla, že to nebylo vůbec dramatické. Bylo tak motivující vidět, jak se dítě pomalu přibližuje, že jsem vůbec nevnímala nějakou námahu nebo bolest. Cítila jsem sice tlak a velkou sílu v těle, ale bez většího nepohodlí. Poté, co vylezla hlavička, jsem za sebou uslyšela: „Ono kouká! Ono na mě kouká!“, a cítila stoupající euforii nás obou z toho, že už je děťátko tak blízko. „Netahat! Musí dorotovat!“, pronesla jsem nahlas, abych nás uchránila od horlivé netrpělivosti. Trochu jsem se bála, aby se manžel na dítě nevrhl a nechtěl mu pomoci ven, ale teď zpětně si myslím, že by za námi dál stál (relativně v klidu) i bez těch mých slov. Částečně jsem tím připomínala i sobě, že nemám být nedočkavá a snažit se nějak pomáhat. Pak jsem si vzpomněla na větu: „Tááák póóójď“ s pořádně otevřenými vokály, při nichž je otevřené krční i děložní hrdlo, a vyslovila ji. Chtěla jsem dodat „Amálko“, ale něco mě zastavilo, takže jsem žádné jméno nevyslovila. „Vždyť už jde!“, reagoval manžel. A pak s další kontrakcí vyšel ven zbytek tělíčka a já dítě chytla do svých rukou. „Dýchá, dýchá?“ Ptala jsem se a snažila se zjistit, zda je vše v pořádku. Manžel přiskočil k nám a ujišťoval mne, že ano. Přivinula jsem si dítě na sebe a lehla si s ním.

Těšila jsem se na krásný, ničím nerušený bonding. Nakonec však vše probíhalo dost jinak, než jsem čekala. Myslela jsem si, že teď, když už máme hlavní část porodu za sebou, jsou už snad všechna rizika zažehnána a nic už se nemůže pokazit. A ono se také nic zásadně nepokazilo. Kazila jsem si to jen já sama. Ach, ta má očekávání! Ingeborg Stadelmann ve své knize Zdravé těhotenství, přirozený porod píše o tom, že porod bude probíhat jinak – jinak, než čekáme; jinak, než plánujeme a často prostě jen tak, jak chce naše dítě. Snažila jsem se vzít si to motto k srdci a raději porod příliš neplánovat, nic konkrétního neočekávat (pouze mít pozitivní vizi, že to bude posilující zážitek) a nechat na dítěti, jak to bude chtít mít (s tím, že jsem s ním na toto téma – jak a kde by se chtělo narodit – i párkrát komunikovala a pochopila, že ono na rozdíl ode mne nemá potřebu přesného plánu předem). Bohužel mi nějak nedošlo, že i chvíle bezprostředně po porodu jsou ještě součástí porodu a možná, že by se to Ingeborgino poselství mohlo dát aplikovat na ještě delší období než jen na porod.

A co že se to tedy dělo a nedělo po porodu? Ležela jsem v koupelně na matraci s čerstvě narozeným miminkem, kterému snad i manžel donesl červený ručník na přikrytí (jak jsem ho instruovala před porodem a zapsala mu to i do jeho taháku k porodu) a nejdřív se stále strachovala, zda je v pořádku. Bála jsem se, zda pořádně dýchá. Pak manžela trochu vystrašil malý čůrek krve, který mi tekl po hrudi. Zdálo se, že teče od hlavičky miminka, tak jsme ji prohlíželi a já nás oba uklidňovala, že to musí být nějaké drobné poranění ze mne, které mu trochu ušpinilo hlavičku. Není přeci nic, co by mu ji mohlo u mne v těle nějak víc zranit. Ta chvíle obav a zkoumání však nebyla příjemná. Dále mne znejišťovalo (a musím přiznat, že asi i štvalo), že děťátko kňouralo. Proč pláče? Něco se mu nelíbí? Něco mu chybí? Něco je špatně? Byla jsem přesvědčena (a když to teď píšu, tak se za to fakt stydím), že by mělo být šťastné, že se mohlo narodit do mých rukou, v intimní atmosféře, v láskyplném a bezpečném prostředí našeho domova. Žádné ostré světlo, gumové ruce porodníka, plácání po zadku, studená váha a studené nástroje. Tak proč pláče? Chápala jsem, že má za sebou těžkou cestu, ale měla za to, že teď již ji má přeci za sebou, tak už není důvod k naříkání. Taky mi vadilo, že nekouká na mne. Nevím, zda to bylo tím, že jsem neměla vypodloženou hlavu nebo tím, jak jsem ho držela nebo to prostě takto chtělo. Místo na mne koukalo na tatínka a chvílemi koukalo někam úplně mimo. Přeci teď je ta nejcitlivější doba na navázání kontaktu na celý život! Proč na mne zamilovaně nehledí tak, jak si já myslím, že by mělo? Zpětně mi to zní hrozně, hlavně ta „mělo by“. Úplně mne bijí do uší, do očí, do hlavy, do srdce. Mrzí mne, že jsem nebyla s to plně přijímat to, co bylo.

Až po nějaké chvíli jsem si uvědomila, že vlastně nevíme, zda se nám narodil kluk nebo holka, byť někde podvědomě jsem tušila, že než jsem si miminko přivinula k sobě, něco mezi nožičkami jsem zahlédla. Podívali jsme se. „Je to kluk!“ radoval se manžel a já byla zas o něco víc překvapená. Od začátku těhotenství jsem říkala, že to bude spíš kluk – částečně jsem to tak cítila a částečně se možná i chtěla připravit na variantu, která mi byla vzdálenější. Snažila jsem se sice nemít preference a od počátku ujišťovala dítě, že ho milujeme a budeme milovat, ať bude jakékoli, mám-li však být upřímná, tak jsem se neubránila přání mít zdravé dítě a o něco více jsem toužila po holčičce. (Respektive bych ráda měla aspoň jednu dceru a bylo-li by dcerou hned prvorozené dítě, měla bych ji „jistou“, dá-li se to tak říct. Ach ta má touha po jistotách! Ženský svět je mi také přeci jen bližší a měla jsem dojem, že je snazší vychovávat dítě pro svět, který znám. I když… když nad tím teď přemýšlím, tak mám v sobě i spoustu mužského, možná až přespříliš, a je vlastně otázka, v jakém světě žiji více, zda opravdu v tom ženském nebo spíš v tom mužském). Abych se však vrátila k mým předtuchám, ač jsem první dva trimestry těhotenství měla pocit, že to bude spíše kluk, ve třetím trimestru jsem se při komunikaci s dítětem jednou setkala s velmi jemnou energií a v jedné vizualizaci zahlédla najednou holčičku (v předchozích vizualizacích figuroval človíček podobný Malému princi) a na chvíli zadoufala, že by to přeci jen mohla být nakonec holka. Možná ta holčička ve vizualizaci bylo mé vnitřní dítě, kdo ví. Každopádně se nám měl narodit kluk a tak se také stalo. Věřím, že to má nějaký důvod (a možná i ne jeden tuším).

Manžel se jal nadšeně obtelefonovávat naše rodiče, že jsou prarodiči a mají vnuka. Radovala jsem se trochu s ním a s nimi, ale nějak to nebylo ono. Něco tomu všemu chybělo. „A to je všechno?“ napadalo mne v duchu. Cítila jsem se naprosto normálně, jak kdyby se nic mimořádného nestalo. Byla jsem plně při vědomí, až moc střízlivá. Žádné hormony, žádná poporodní extáze. Nechtělo se mi věřit, že jsem fakt rodila. Čekala jsem, že porod bude náročnější a odměna po něm sladší. Očekávala jsem (ano, zase ta očekávání) trochu podobnost se stresovými cviky, při kterých jsem zažila snad i větší překonávání sebe sama, určitě však blaženější stav po nich. Říkala jsem si, že mi to možná ještě nedochází. Byl to stav ne nepodobný stavu, který jsem zažívala po velkých zkouškách ve škole, například po maturitě nebo státnicích, na které jsem se dlouho připravovala, dlouho se těšila na okamžik po, a pak místo radosti a úlevy následovalo jen zvláštní prázdno. Tedy radost tam byla, to ne, že ne – po těch zkouškách i nyní po porodu – ale měla jsem nějak pocit, že bych se měla a chtěla radovat mnohem více a že bych měla a chtěla cítit intenzivněji vděčnost za to, že se to povedlo, že mi bylo umožněno rodit doma tak, jak jsem si přála, a že teď držím v rukách náš zázrak a jsme všichni v pořádku. Ne nadarmo se říká, že rodíme tak, jak žijeme. Během porodu jsem to tolik nevnímala, po něm však výrazně. V té poporodní chvilce se ve své nahotě zrcadlil celý můj stín – všechny mé strachy a obavy, nadměrná očekávání, perfekcionismus, neschopnost být plně v přítomnosti tady a teď a přijímat vše, co je.

Zatímco manžel telefonoval rodině, snažila se mu dovolat bloudící PA. Nakonec se spojili, PA nás našla, pozdravila se s námi, pogratulovala, nechala nás ještě chvíli být a pak mi pomohla porodit placentu, která už prý byla odloučená. Ani pak se bohužel nedostavily mnou očekávané pocity blaženosti a naprosté spokojenosti. Zdálo se mi, že jsem se ještě dost nenabažila intimní chvilky s miminkem a že jsem o ní okrádána tím, že mám rodit placentu a PA chce miminko zkontrolovat a nejlépe už šmiknout pupeční šňůru, aby se dalo zvážit a lépe s ním manipulovat. PA se na vše ptala, zda už může/můžeme, do ničeho mne nenutila, ale já v té chvíli měla problém si vůbec uvědomit, co a jak chci, natož si to obhájit. Potřebovala jsem více času na ponoření se do sebe a zodpovězení si, co vlastně nyní opravdu chci a potřebuji, i bezpečný svobodný prostor, ve kterém bych cítila, že mohu chtít cokoli a je to tak v pořádku. Že je v pořádku, že chci ještě chvíli jen ležet s miminkem – v tichu a ve tmě, že chci ještě nechat miminko napojené na placentu a hlavně, že mu chci co nejdřív nabídnout prs. Očekávala jsem (ano, už zas), že se miminko velmi záhy po porodu samo vydá prs hledat, jak jsem viděla v nejednom videu. Nic takového se však nestalo. Částečně jsem to, myslím, přisuzovala i mým prsům, která ani po porodu nejevila žádné známky změny, což jsem si myslela, že je třeba. Možná je nutné ještě počkat, říkala jsem si, a když pak PA navrhla, že nejdřív porodíme placentu, pak miminko prohlídne a až pak ho zkusíme přiložit, netroufla jsem si vzdorovat, dokonce se ani zeptat, zda by to přeci jen nemohlo být jinak. Byla jsem v tu chvíli plně pod nadvládou svých velmi hluboko zakořeněných introjektů a věřila, že PA jako autorita ví přeci všechno nejlíp a je nejrozumnější se podrobit jejím návrhům, aniž bych se sama sebe ptala, jak to mám já. Že PA jistě pospíchá a nemohu ji zdržovat a dovolit si oddálit úkony, které musí vykonat. Zkrátka a dobře jsem samu sebe maximálně upozadila. Možná, že kdybych byla v porodnici (jakože bych tam být fakt nechtěla), tak bych si v danou chvíli dokázala obhájit víc, neboť bych byla neustále v bojovném modu (což si nemyslím, že je dobré) a všechny návrhy či úkony personálu brala jako ohrožující, a proto je více zvažovala nebo rovnou apriori odmítala. V domácím prostředí jsem však věřila tomu, že jsem v bezpečí a jsou tu se mnou jen lidé, kteří pro mne chtějí to nejlepší. Zapomněla jsem v ten moment, že to, co je pro mne skutečně nejlepší, vím jen já sama, a i v relativně bezpečném prostředí je třeba umět si říci, co chci a co potřebuji.

Nevím, zda by to bylo jiné, kdybych měla PA, se kterou bych si více rozuměla a která by mne více znala. Tedy celkově (myslím tím v průběhu celého těhotenství) by to jiné asi bylo, netuším však, zda by i ty první poporodní chvilky mohly díky tomu probíhat jinak. Nemyslím si totiž, že by během nich dělala PA něco špatně (což se nedá říct o období před porodem ani později po něm, kdy jsem občas zapochybovala o jejích kompetencích a nebyla si jistá, zda je má nespokojenost s její prací dána mými neadekvátními očekáváními nebo její jednání skutečně není lege artis či minimálně postrádá psychologický takt). Stejně tak nevím, zda i kdyby mi bylo umožněno mít krátce po porodu vše přesně tak, jak jsem si přála (ale nahlas nevyslovila), zda by se dostavila ta očekávaná euforie nebo alespoň poklidná spokojenost. Možná, že jsem (byla?) neukojitelná a nikdy bych se dostatečně nenabažila těch chvil s miminkem a nikdy nezískala pocit, že už chci jít dál (osprchovat se, přestřihnout pupeční šňůru apod.) Je také možné, že můj perfekcionismus a má nadměrná očekávání by mi stejně nedovolily si ten pocit spokojenosti dovolit a naplno užít, i kdyby byly podmínky sebeideálnější. Vím, že pocit štěstí je více o tom, co je uvnitř nás než mimo nás. Na jednu stranu si myslím, že by ty první poporodní chvilky mohly být lepší, kdyby… kdyby… kdyby… hlavně asi, kdybych byla s to si uvědomit, co přesně chci a říct si o to a zároveň (nebo jen?) neočekávat příliš. Na druhou stranu vím, že jsem dělala to nejlepší, co jsem v dané chvíli uměla (a stejně tak i všichni zúčastnění), a věřím, že mělo svůj smysl, že to proběhlo právě tak a ne jinak.

Nerada bych, aby kvůli těm prvním poporodním chvílím vyzněl celý můj příběh negativně. Dokonce ani ony, i když se to tak z mého vyprávění nemusí zdát, nebyly nijak zvlášť negativní, natož traumatické, jen v nich něco chybělo, protože jsem, jaká jsem, často si život dost komplikuji, a ani tehdy jsem neuměla jinak. Nic to však nemění na tom, že jsem převelice vděčná (což jsem cítila už tehdy a nyní to cítím ještě intenzivněji), že mi bylo přáno rodit doma, prožít tak hladký porod, a jsem ráda, že PA nestihla dorazit dřív (což vlastně bylo tak trochu mé „tajné“ přání) a příště by možná mohla dorazit ještě o něco později. Stále se učím (o tom, čemu všemu už mě (na)učilo mé dítě, bych mohla napsat další samostatný příběh) a i porod vnímám jako jednu z důležitých lekcí. Děkuji za ni, a i když vím, že bych si neměla vytvářet žádná očekávání, trochu doufám, že příště mi některé věci půjdou lépe.

Nakonec mohu svůj porodní příběh zakončit vlastně docela pozitivně tím, že i nějaký ten hormonální koktejl se nejspíš přeci jen dostavil, neboť první noc jsem vůbec nemohla spát (a ještě několik dalších dní byla nabuzená, cítila se fantasticky a vůbec necítila únavu) a jen fascinovaně hleděla na ten náš zázrak a postupně zpracovávala, co že se to odpoledne vlastně odehrálo. Pozdě večer, když se vrátil můj manžel z oslavy se sousedy, kteří ho odchytili, když šel vyprovázet PA, jsme to spolu ještě probírali a společně se až do rána kochali pohledem na našeho maličkého prince a jen žasli. Další dny mě pak občas při pohledu na naše čerstvě narozené miminko přepadávaly tak silné stavy dojetí, že jsem se neubránila proudu slz, až to manžela nejednou vyděsilo, co hrozného, že se stalo. A i nyní, sedm měsíců po porodu, se občas zahledím na to naše děťátko a jen žasnu nad zázrakem přírody.

Poznámka
Text je strukturován dle otázek Mamazonu, jenž mě motivoval jej dopsat. Záměr sepsat svůj porodní příběh na podporu Ivany byl sice dříve než oslovení Mamazonu (dokonce dříve než samotný porod), ale psaní se vleklo a se svou snahou zachytit vše bych ho psala nejspíš roky. Mamazon mi dal na rozdíl od Příběhů pro Ivanu deadline a donutil mě tak zapsat jen něco, to nejdůležitější pro danou chvíli. Za to mu patří můj velký dík! (http://www.mamazon.cz/mamazona/kamera-klapka-domarodkyne-a-jeji-pribeh)

Pavla

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
958. O cestě za domácím štěstím – 1.část
959. O cestě za domácím štěstím – 2.část
960. O cestě za domácím štěstím – 3.část
961. O cestě za domácím štěstím – 4.část

Další příběhy autorky:
779. Mail pojišťovně
780. Odpověď pojišťovny
938. Zpětná vazba k jedné hodině biologie aneb rodit lze i jinak, než jste nás učili

A 407. Dopisy pojišťovně (opakování)
A 479. Krátké příběhy (opakování)