Prolog

Už první setkání s Ivanou bylo nezapomenutelné. V rámci pracovní schůzky, které jsem se účastnila já a můj bratr, Ivana popsala porodní proces jasně, logicky a v souvislostech pochopitelných i pro nás, kteří jsme něco takového poslouchali poprvé v životě. Nikdy nezapomenu na naprosto znechucený bráškův výraz, když Ivana porovnala hormonální nastavení ženy při porodu se situací při početí a položila řečnickou otázku, kam by se asi při tomto aktu propracoval, kdyby měl u toho stejnou asistenci, jako mají ženy u medicínsky vedeného porodu 🙂

Tehdy jsem pochopila několik věcí. Ivana je prostě profík, který své věci rozumí opravdu do hloubky. Ivana má dar popsat tak nesdělitelnou zkušenost, jakou je porod, i lidem, kteří ji nikdy nezažijí, takovým způsobem, že si o něm přece jenom dokážou udělat celkem výstižný obrázek. A konečně, že porod je dynamický proces, který je přirozený, ale zároveň lehce ovlivnitelný. Porod lze buď kazit nemístnými intervencemi, nebo mu pomáhat tím, že je žena podpořená ve svých schopnostech přivést na svět své dítě. Od té doby už také nevěřím té zdravotnické mantře o život ohrožujících situacích, které přicházejí z vteřiny na vteřinu.

Vědomí souvislostí bylo to, co jsem si odnesla z tohoto setkání a už nikdy nezapomněla 🙂

O několik měsíců později jsem měla to štěstí, že jsem se stala součástí provozního týmu A centra. Ivanu jsem tak mohla sledovat při její práci a zpovzdálí si také vyposlechnout, co zaznívá na jejích předporodních kurzech. Informace to byly opět velmi jasné, praktické a hlavně komplexní, každý si mohl vybrat, co právě jemu sedělo. Ale na rozdíl od jiných si tady člověk mohl vybrat, aniž by z Ivaniny strany přicházelo nějaké zastrašování. A jako takový malý bonus je Ivana prostě vtipná a její výklad se neoposlouchá ani na podvacáté 🙂

Postupně jsem si uvědomila i další věc. Ivana nikdy nestavěla věci do opozice ona proti lékařům porodníkům, naopak. Vždycky od ní zaznívalo pouze „my zdravotníci“. Myslím, že to stojí za pozornost zvlášť při srovnání, jakým způsobem se o porodních asistentkách vyjadřují páni lékaři. Militantní porodní asistentky? Takovou jsem nepotkala žádnou. Zato jsem ale potkala mnoho militantních porodníků…

Dějství první – Gabriel

Když k nám přišel Gabriel, byla jsem v prvních týdnech těhotenství tak trochu neurotická. A Ivana byla přesně tím hlasem, který mě vracel zpátky na zem a do normálu. Když jsem jí s očima na vrch hlavy sdělila, že se zadařilo a že teda by to chtělo zajít ke gynekologovi, jenom utrousila: „A co bys tam prosímtě dělala? Ještě je moc brzo.“ Pak mi ale podala perfektní info co, kdy, proč a jak to chodí v raném těhotenství. A když jsem se jí pak o pár týdnů později svěřila se svými obavami, protože nějakou dobu předtím už jedno těhotenství nedopadlo, podívala se na mě a svým nezaměnitelným tónem prohlásila: „Víš co? Dej si mokrej hadr na hlavu, jo?“

Ještě teď se musím smát, když si na to vzpomenu 🙂 Bylo to přesně takové jemné „profackování“, abych se vzpamatovala a vrátila se do normálu, jaké jsem v tu chvíli potřebovala.

Měsíce ubíhaly, já poctivě chodila na prohlídky ke svojí lékařce a po každém vyšetření, kdy mě vyplašili nějakými katastrofickými scénáři, to vždy byla Ivana, kdo mi dokázal vysvětlit, o co vlastně jde a jaký je skutečný stav věci. …a že není žádný důvod k obavám.

S blížícím se porodem jsem byla přesvědčená, že jsem vstřebala tolik informací, kolik jsem byla schopná, vybrala jsem si menší porodnici v okolí, která měla poměrně přátelskou pověst a zbytek nechala na osudu v přesvědčení, že porod je cesta, na které nás s malým potká to, co nás potkat má.

V porodnici nastala trochu paradoxní situace, kdy lékař byl mnohem empatičtější a k respektování mých přání více nakloněný, než porodní asistentka. Vyhnula jsem se tak medikaci i nástřihu, ale nechala jsem se přemluvit k dirupci, poloze v polosedě a řízenému tlačení. V závěru porodu pak došlo i na oblíbené přidržení fundu. A výsledek se bohužel dostavil – dystokie ramének a v důsledku následné manipulace s hlavičkou porušení nervů a ochrnutá pravá ručička.

Když jsem pak vše vyprávěla Ivaně, byl její komentář opět velmi stručný: „No, spěchali jste na něj.“

V první chvíli jsem měla pocit, že to tak není, nezdálo se mi, že by nás zdravotníci nějak tlačili kupředu. Ale čím více jsem se o tom, co se s námi s největší pravděpodobností dělo, dozvídala, nezbývalo mi, než dát Ivaně plně za pravdu. A zároveň jsem si uvědomila, jaký dar slova Ivana má. Jak v pár slovech dokáže dokonale postihnout podstatu věcí, jak dokáže v pravou chvíli říct přesně ty správné věci. A znovu se ukázalo, že Ivana dokáže velmi přesně komentovat situaci, ale nesnižuje se k soudům. A to ani ve chvíli, kdy by to drtivá většina lidí udělala.

Dějství druhé – Alex

Přišlo druhé těhotenství a s ním spojená další srážka se zdravotnickým systémem. V té době jsem už nežila v Praze, ale nakonec jsem si řekla, že jelikož už další děti nejspíš nepřijdou, tak mám poslední šanci si alespoň jednou užít péči v Ivanině poradně. A tak jsem si udělala výlet do Prahy. A ten zážitek opravdu stál za to. Asi nejvíc mi v paměti utkvěl pocit, jako by nám patřil všechen čas světa 🙂 Měla jsem možnost povědět jí o všech radostech i starostech. Moje největší obava byla, abych se opět nenechala vmanévrovat do něčeho, co mi při porodu nebude vyhovovat. A Ivana opět nezklamala, když mi s úsměvem odpověděla: „Dokud si nelehneš, ležet nebudeš.“ Tato věta mě pak doslova provedla celým porodem… Ivana nakonec ještě zkontrolovala miminko, krásně, jemně, jenom pohmatem, a já odcházela z pocitem toho nejopečovávanějšího stvoření pod sluncem a nevyřčenou otázkou, proč taková péče nemůže být standard pro každou ženu, která by si ji přála.

O pár dní později jsem ucítila zvláštní lupnutí a ona to byla plodová voda. Ale kontrakce žádné. Do nemocnice se mi rozhodně nechtělo, bála jsem se vyvolávání, pokud by se porod nerozběhl dostatečně rychle. Zároveň jsem ale měla obavu, co by se mohlo dít, když zůstanu doma. A tak jsem volala o poradu, komu jinému, než Ivaně.

A nezklamala jsem se ani tentokrát, Jasně a srozumitelně mi popsala, jaká nebezpečí tu jsou a také jak tyto komplikace případně poznat. Pak ale dodala, že s ohledem na to, jak jsme s miminkem vypadali, když nás vyšetřovala, se jí to nezdá příliš pravděpodobné (těžko vypovědět, jak jsem si v tu chvíli gratulovala, že jsem ten výlet do Prahy uskutečnila). A na závěr ještě přidala upozornění, že druhý porod může být dosti rychlý, tak ať odjezd do porodnice moc nepodceňuju.

Tím jsem se naprosto uklidnila a jenom jsem čekala, až se věci pohnou kupředu. A dočkala jsem se už po pár hodinách. Do nemocnice jsem dorazila otevřená na 9 cm a s rozhodnutím nenechat si tentokrát kontrolu nad porodem vzít. Nechtěla jsem se s nikým dohadovat a zvolila jsem proto taktiku pasivní rezistence a všechny instrukce, které mi nebyly po chuti, jsem prostě ignorovala.

Stejně jako při předchozím porodu mi poloha vleže nebo polosedě absolutně nevyhovovala, nejlépe mi bylo v kleku. A tak jsem si na porodním lůžku klečela a opakované žádosti sloužícího personálu, abych si lehla, jsem vypouštěla. Věřila jsem si, že sama dokážu nejlépe posoudit, co mně a mému dítěti nejlépe prospěje, stačilo se jen plně ponořit do porodního procesu. Cítila jsem se tak plná energie, že když v jednu chvíli lékař rezolutně prohlásil, že v této poloze rozhodně neporodím, přišlo mi to dokonce zábavné a s pocitem „hochu, ty tomu tak rozumíš…“ jsem si stále dělala, co jsem potřebovala 🙂

Alex se narodil jen o pár kontrakcí později, a i když to byl docela cvalík (vážil 4,20 kg), zvládli jsme to bez sebemenšího poranění jak jeho, tak mého.

A pochopila jsem i další věc. A sice, že zatímco české porodnictví postupuje vůči rodičkám a porodům z pozice panického strachu, Ivana nemá strach. Ivana má místo toho hluboký respekt k ženám, jejich dětem a jejich volbě, jak přicházejí na svět.

Dějství třetí – Oliver

Oliverek k nám přišel zcela neplánovaně ve chvíli hluboké partnerské krize. Celé těhotenství jsem tak vzdorovala jednak partnerově nevůli a jednak svým obavám a negativním pocitům z nastalé situace. Byly chvíle, kdy mi přišlo téměř nemožné toto dítě s láskou přijmout. Ale devět měsíců je dost dlouhá doba na přípravu téměř k čemukoli 🙂 a přípravu na porod jsem vnímala jako věc maximální důležitosti, pokud jsem si chtěla zmenšit riziko, že se tyto negativní emoce přenesou i do doby, až bude Oliverek na světě. Šanci pro nás oba jsem viděla v nerušeném procesu bondingu.

Po předchozí zkušenosti jsem si byla jistá, že porod jako takový si dokážu uhájit téměř kdekoli. Ale to, co by následovalo těsně potom, už jsem tak jednoznačně nevnímala. A s postupujícím časem jsem byla stále skeptičtější co se týče péče, kterou by bylo schopno nám v tomto ohledu poskytnout konvenční zdravotnictví. Postupně jsem tak začala uvažovat o možnosti porodit doma.
Jenže sehnat v této, pro porodní asistentky tak nepřátelské době, někoho mimo Prahu, kdo by byl asistence u domácího porodu schopen, je téměř nemožné.

A tak jsem znovu volala Ivaně a doufala v zázrak, že třeba ona by mohla nějakou takovou asistentku znát. A Ivana nezklamala ani tentokrát a já se mohla obrátit na PA jen kousek od mého bydliště. Bohužel se nakonec ukázalo, že ani tato PA mi svojí asistencí pomoci nemůže. Předala mi však alespoň kontakt na dulu, která je maminkou tří dětí, které se všechny narodily doma. Mrzelo mě, že pokud se rozhodnu zůstat doma, budu se muset obejít bez zdravotnické péče, ale po setkání s Monikou jsem se uklidnila alespoň v tom, že jsem konečně našla člověka, který se této možnosti nebál a byl ochoten mě i v těchto podmínkách podpořit. Konečně jsem se propracovala k tomu, že všechny možnosti byly otevřené a já se mohla svobodně rozhodovat podle toho, jak se budu ve chvíli přicházejícího porodu cítit. Byl to velmi uklidňující pocit, to vědomí, že nejsem nikam tlačená a že tentokrát je už opravdu všechno v mých rukách.

Jak moc, to se ukázalo v noci na 21. prosince, kdy se Oliverek rozhodl vykouknout na svět. Nepravidelné kontrakce přicházely po celý den, ale odbývala jsem to s tím, že jsou to určitě jenom poslíčky, vždyť kontrakce k porodu už znám, ty vypadají jinak… Dule jsem ale raději zavolala, že se asi pomalu blížíme do finále. Ale ujišťovala jsem ji, že to ještě nijak akutní není. Když jsem pak o několik hodin později došla k závěru, že tohle už porod opravdu bude a volala jsem znovu, aby přijela, tak když za půl hodiny dorazila, byl už Oliverek deset minut na světě 🙂

Byla jsem v cíli své cesty k přirozenému porodu. V celém domě jsme byli jenom já a Oliver a můj syn mi svým příchodem ukázal, jak to vypadá, když porod probíhá opravdu v naprostém klidu, když si ho řídíme jenom my dva. Ten nebeský pocit klidu a míru, který jsme si s Oliverkem užívali ty první hodiny, si s sebou nesu stále.

Monika nám pak byla k ruce přesně tak, jak jsme to potřebovali. Postarala se o pupečník, pomohla mi do sprchy, poklidila. Zdánlivé drobnosti, které ale měly v tu chvíli cenu zlata.

Před pár lety na stejném lůžku zemřela moje babička, tu noc bylo 20. prosince. Nyní se tu v noci 21. prosince zrodil život nový, nová naděje 🙂

Epilog

Ivana má velký dar, dar přivádět na svět děti s důstojností a úctou k životu samému. Dokáže stát dlouhou dobu trpělivě v pozadí, aby pak jemně zasáhla přesně v ten správný okamžik. Přesně takovou průvodkyní byla i na mé cestě k mateřství. Tímto příběhem bych jí chtěla poděkovat za obětavou péči, kterou věnuje všem ženám, které se na ni obracejí, a doufám, že není daleko doba, kdy už nebude osamělým hlasem volajícího na poušti, ale kdy se profese porodních asistentek konečně dočká svého zaslouženého uznání a jejich péče bude dostupná všem.

Jana, Gabriel, Alex a Oliver

 
Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
996. Průvodkyně – 1.část
997. Průvodkyně – 2.část