Ivana Königsmarková v praxi v roce 1976Milé ženy, máme velkou moc pomoci našim matkám, sobě i svým dcerám, když každé porodní násilí pojmenujeme, vyjádříme jeho škodlivost a budeme na tomto poznání růst, zaléčíme tak naše zraněné duše, nebudeme dál předávat další škodlivé násilnosti, ať už je to „odpočinutí“ si po porodu, nebo obhajování toho kterého zásahu, bez kterého bychom jistě neporodily. A pojmenování zdravého rození, všeho, co je pro matky a dítě zdravé, je velmi důležité, nikdo jiný to za nás neudělá, jak napsala A.H. „Takové porodní prokletí do té doby, dokud ho někdo nezlomí“, ten NĚKDO, jsme milé ženy, MY! Máme šanci přetnout generační přenos totalitních porodních praktik.

Takže, VÍME, JAK JSME PŘIŠLY NA SVĚT?

Ne moc hezky… Mámě se ve 34tt začala odlučovat placenta. Když mámu přivezla sanitka do porodnice (Podolí), že krvácí, sestřička ji odbyla, že ať si dojde do třetího patra a počká… Až když viděla nacucaný ručník, začla kmitat… Málem jsme obě vykrvácely. Ti pitomci ji místo na okamžitý CS nechali dva dny nehybně ležet, jako prý že to třeba už doklepe… Že máma necítí pohyby je nezajímalo… Po dvou dnech akutní CS, zjistilo se, že měla máma ještě vcestné lůžko. Narodila jsem se mrtvá, museli mě oživovat. Apgar 1-6-7….. Byla jsem v nemocnici ještě další měsíc, samozřejmě bez mámy….
Komplikace mamce před 30 lety vysvětlovali jako „pupečníkem okolo krku“, až na to, že tím pouze zastírali vlastní pochybení a spoléhali s prominutím na blbost rodiček, že jim to sežerou a nerozumí tomu… Já si myslím, že trauma tam bylo tak jako tak….až na to, že bylo kolektivní a tudíž to lidem přišlo normální…ale to ještě neznamená, že to s těmi lidmi nic neudělalo… Způsob zrození si každý nese v sobě, je to přeci nejvýraznější zážitek v životě ženy. A určitě to člověka ovlivní. Možná to nedokáže pojmenovat, ale ovlivní ho to…. Však málokterá žena z té doby, spíš žádná, nevzpomíná na porod s láskou… Většina si nese nelibé vzpomínky a snaží se s tím vyrovnat tím, že „porod se prostě musí přežít“…. Nebo jsou dodnes vystrašené a porod vnímají jako život ohrožující riskantní proces, který mimo nemocnici nelze zvládnout. Neznaly jiný způsob a i přesto jim to nebylo příjemné….v tom vidím to trauma… Tatínkové mohli jen pod okny porodnice, mámy mohly dítě vidět jen na deset minut po třech hodinách na kojení, jinak smůla…. Když dítě spalo nebo mělo hlad dřív, smůla. Jen ať si zvyká na vojenský režim…. To je tragédie. Nechápu, jak s takovými traumaty mohly naše matky žít a mít víc jak jedno dítě…. Já se nedivím, že dřív ženy po porodu radši odpočívaly a nějak po dítěti extra netoužily, mít ho hned u sebe – ono bez bondingu tahle touha jen tak sama okamžitě po porodu nepřijde, že…. To spíš pocit vyčerpání, než nějaká euforie a zamilovanost do dítěte…To bych radši taky odpočívala, po té hrůze… I moje kamarádka, která rodila teprve nedávno, je za zásahy vděčná, jak jí pomohli zachránili dítě Kristellerovou expresí a jak byli hodní… Já v tom bohužel slyším ne její vlastní názor ale to, co ji namluvili oni, klasika… I přesto, že je vděčná, příště se porodu prostě bude bát a paradoxně zřejmě půjde opět k nim, aby ji kdyžtak opět zachránili… Takže bohužel nevědomé trauma jako vyšité…. Je to k pláči.
Markéta Mihalcsatinová

Amniotomie, hlavičkou, žádný bonding, zato rooming in v 8/1982, Ústí nad Labem, 3 měsíce kojení. Oba její porody zdravých dětí v termínu bez komplikací byly na tehdejší dobu relativně v pohodě. Jen jednu věc jsem nepochopila. Když ze mne udělali vánočku, položili mne na lehátko vedle maminky (ne k ní do náruče), a pak jsme se na sebe dívaly dvě hodiny na sále. K přisátí jsem dostala svou první možnost až na pokoji. Prej mi na tom sále padal cíp pleny přes obličej a já ho odstrkovala za křičení neee neee.
Vzpomínám, jak mé skoro tchyni, která v roce 1982 ležela v Ústí n.L. na riziku, radila její lékařka, aby se nedala vnitřně vyšetřovat. Tehdy jsem ještě neslyšela o Hamiltonovým hmatu, tak mi to přišlo divný. Ale dneska vím, že to byla dobrá rada.
E.K.

Ach, tak mňa nielen že vyvolávali, ale ešte použili i (vtedy ešte nevyvinutú techniku) „pridržanie fundu“ (resp. tlak na fundus, ktorý poznali už vtedy). Vraj som bola „prenášaná mesiac“ (niekto zase dobre vypočítal TP). Takže som, chtiac-nechtiac, jednoducho z toho svojho pelíšku už musela vyjsť, lebo by som im tam asi zhnila. U nás bola, samozrejme, tiež separácia, kojenie vo vyhradenom čase. Vraj keby mamke niekto povedal, že je to možné, tak by mohla vopred požiadať o moje umiestnenie pri nej (čo by i tak nebol pravý popôrodný bonding, ale lepšie ako nič). Lenže ona o tejto možnosti nevedela a bola tak už naučená z predchádzajúceho života, že sa deti odnášajú. Kojila ma do veku 20 mesiacov. Neviem ako presne to dokázala… Milica.
Já úplně ideálně. Až jsem se sama rozhodla, přirozeně, za přítomnosti tatínka.
B.F.H.

Já přirozeně. Ale s nástřihem. Pak klasika, donáška jen na kojení..
D.N.

3 týdny před, spontánně, plně kojena do 11 měsíců (před 30 lety!!!)
E.H.

V dobách, kdy se ještě delší gestaci neříkalo přenášení… více než 14dní po termínu, rychle, s úsměvem… a za strachu z porodu u mé mamky (sestra při prvním porodu málem umřela a mamka dlouho nevěděla, jestli žije, tak se druhého porodu bála)…
H.Ž.F.

Asi bez vyvolání, ale klasicky, prý se skokem na břicho a jen s PA. Moje mamča se ale rozchází se mnou v pojetí porodu. Prý jí tam chyběl doktor, měla jen nějaké PA. Porod trval dlouho. A prostředí nemocnice ji prý uklidňovalo. Jinak by asi neporodila. Dál jsem se neptala. Necítila jsem ani potřebu to nějak vnitřně zpracovávat. A šlo to.
Mně mamka tvrdila, že mě kojila asi půl roku. Za tu dobu ale nikam nechodila. Kojit na veřejnosti se nedalo. Jinak ty příběhy docela masakr, ale vzhledem k době se není čemu divit. Je dobré vědět, jak jsme přišly na svět. Člověk si pak může ten svůj porod lépe zpracovat, než porodí sám. Já to nepotřebovala, necítila jsem to tak. Myslím, že Ivana Königsmarková o tom také mluvila během kurzů – zeptejte se svých matek jak vás dlouho kojily apod.
Moje mamka mi taky naznačila, že je za Kristellerovu expresi ráda. No to si ani v tom nejhorším snu nedokážu u svého porodu představit.
Gabriela

Narodila jsem se v mnou určeném termínu, s nástřihem, oběšená na krátké pupeční šňůře a kříšená (1. bratr měsíc před, strávil 3 týdny v inkubátoru, 2. bratr diagnóza zkažená plodová voda, též inkubátor. 3. bratr tahaný kleštěma a posléze inkubátor). Takže podle mamky mám být za císaře very very very grateful.
Julie

Narodila jsem se vyvolávaná v 37t jako lehce nedonošená s vahou 5250g vaginálně, matka s problémy s tlakem, cukrovkou, si to asi chudák užila. Jinak jsem byla v inkubátoru 4 dny, protože jsem měla problémy s dechem a pak 3 týdny v nemocnici s těžkou žloutenkou. A mám doteď problémy plynoucí z těhotenské cukrovky.
P.S.

Normálně, ale s Kristellerovou expresí, sprostotou personálu a na zádech.
Šárka

Narodila jsem se přirozeně (rozuměj vaginálně) v termínu. Máma, já i ségra máme prakticky shodné porody, jen množství intervencí se liší podle personálu a momentální informovanosti rodičky… Zajímavé je i to, že nás všechny 3 při prvním porodu hnaly domů, že nerodíme, načež jsme všechny do pár hodin porodily. Mě by zajímalo, jestli je tu vůbec někdo, koho maminka po porodu viděla, o bondingu nemluvím… a všechna čest maminkám, které v té době kojily déle, než pár týdnů! Jinak myslím, že je to stále stejné, tenkrát akorát bez oxytocinu a epidurálu, takže s méně CS… Myslím, že dokud se trauma nepojmenuje, tak si to člověk ani neuvědomí… navíc to, co je „běžné a v pořádku“ tak v nás asi trauma nevyvolá… Trauma z porodu mají asi jen ty naše maminky, které málem přišly o život nebo jejich děti. Jinak to prostě byla norma a v pořádku… Stejně tak je to nyní, kdy si ženy neuvědomují, že skončily často na CS jen z toho důvodu, že doktoři něco pohnojili nebo jim nedopřáli dostatek empatie a klidu…
Asi mám pojem „trauma“ zafixovaný jinak. Každopádně ty porody a separace negativně ovlivnily většinu ze zúčastněných. Ale stejně, jako je tomu nyní, tak každého to negativně neovlivní. Ačkoliv jsme separací a traumatickým porodem prošli téměř všichni, tak jsou mezi námi i spokojení lidé, kteří mají úžasný vztah se svými rodiči.

Moje máma je zdravotní sestra. Když jsem se jí před svým porodem na ten její ptala, tak mi řekla, ať to neřeším, že prostě porodím (s takovým úšklebkem). Ona byla s mým porodem spokojená, trval pár hodin a dostala injekci proti bolesti. Na rozdíl od porodu se ségrou, to nedostala na bolest, takže tak úžasný nebyl – ale říkala to stylem jako by za to mohla ségra… Podle mě tam ale hrál roli strach, protože sestra se narodila o měsíc dřív. Jediné, na co nadává je, že jí udělali nástřihy na obou stranách, takže je velká pravděpodobnost inkontinence, až bude stará… Jinak také si myslela, že po porodu není nejdůležitější miminko, ale odpočinek. I když si myslím, že co ty porody pořád řeším, tak už začíná chápat a i mi naštvaně říkala, co udělali její kamarádce nedávno při a po porodu… Prostě, většina lidí si myslí to, co se říká…

Myslím, že mnohem větší vliv na vztah matky s dítětem má vztah s její matkou. Rozhodně ale krásný vědomý porod a bonding může tyto vztahy léčit… Je ovšem otázkou, jestli už do prožívání našeho porodu nevyplouvají vztahy s našimi matkami a proto některé ženy nechtějí rodit vědomě a raději dítě dají dobrovolně lékařům, protože se bojí vlastního selhání, které jim bylo často ze strany rodičů výchovou podsouváno.
V.N.

Mamka došla v den termínu do porodnice (mela to !předem! domluvené s doktorkou, která byla zároveň i jeji gynekoložkou). Naštěstí, když dorazila, už rodila, takže jsem přišla na svět v mezích normy přirozeně během pár hodin. Ovšem absolutně bez bondingu – mamka mě viděla až po šesti hodinách, aby si odpočinula. Po pár dnech jsem přestala byt kojená, neměla prý mléko. Často je mi z toho smutno
Niki Velasová

Mamce praskla ve 33tt voda po nějakém zdravotním těhotenském cvičení (!?). Pak tři týdny ležela v porodce, nesměla ani na WC a pak mě rodila vyvolávaně KP za asistence skoro celé nemocnice. Prý se sotva držela na nohou. Mě šoupli na týden do inkubátoru, ač jsem neměla žádné obtíže a tak jsem hubla a hubla. Jakmile mě vrátili mamce, hned jsem přibrala a šly jsme domů. Myslím, že moje zrození mě zásadně ovlivnilo při volbě místa porodu. ….
J.N.

CS kvůli KP.
M.V.

Sama, přirozeně, rychle a navíc bez poranění. Moje mamka je šikovná. Rodila tenkrát v Brandýse.
L.C.

Přirozeně, 2 dítě, mamce bylo příšerně špatně, celý porod prozvracela…..pak mě chtěla porodit ve sprše, protože měla „reflex vypuzeni plodu“ a řvali na ni ať nerodí, tak se co mohla snažila aby to nutkání mě porodit zastavila a pak jí to trvalo ještě 4 hodiny mě porodit. Na zádech, tlak na břicho a samo nástřih. Jo a viděly jsme se jen na kojení.
M.K.

Prokopla jsem si vodu, pak se dlouho nic nedělo a pak to prý byla rychlovka. Ale socklasika – kachlíky, kurty, světlo, voda, odnést a matce ani neukázat.
T.K.

Ráno poradna: „Vy rodit ještě týden nebudete.“ Večer jsem se narodila. Den před TP, vaginálně KP (nějak nikdo netušil, že jsem KP…). První dítě.
Tak abych dodala, sestra se o 20m později narodila na chlup stejně (dopoledne kontrola, poslána domů a večer porodila, už tedy ne KP). Mě kojila 3m spolu s bratrancem o 9 dní starším, kterého teta kojit nemohla + pak do půl roku. Sestru kojila plně 8m, přestala v roce. Třetí dítě porodila týden po TP, byla už dva dny v porodnici kvůli tlaku, porod překotný, asistovala uklízečka Kojila dva měsíce. čtvrtý porod téměř v sanitce (vědomě, chtěla dojet co nejpozději), kojila přes rok…
Ano, pocit, že bez Kristellerovy exprese by neporodila, má i moje kamarádka, která před pár týdny porodila své třetí dítě.
Moje máma se o mém DP dozvěděla až tři dny poté a okomentovala to jen tím, že jsem odvážná (jako ne hloupá a nezodpovědná, opravdu odvážná), že ona by si netroufla. Zároveň se u posledního porodu snažila dojet na poslední chvíli, aby eliminovala zásahy, ale nikdy by ji nenapadlo porodit doma. Děti na pokoji měla u posledních dvou dětí (ale r.02 a 07), bonding ne…
S.N.

Já se narodila přirozeně, o něco málo před termínem, ale donošená. Hlavičkou napřed a co máma vyprávěla, myslím, že to bylo s nástřihem. A že máma, když mě porodila, říkala, že doufá, že tam nemá ještě jedno. Pak samozřejmě separace, mámě vozili na kojení, táta mě mohl vidět jen z okna (tak ono už je to taky bezmála 48 let). Narodila jsem se u Apolináře.
M.S.

Mamce praskli vodu, 3 týdny před TP, váhu jsem měla kolem 2,5 kg, měla jsem poškozený mozek, (inkubátor, ale i klokánkování) a i když mě po několika dnech mamka mohla přikládat, nezvládala jsem dýchat a sát, takže jsem modrala, dávali mi flašku, vypila jsem 20 a byly velké oslavy,…pak rehabilitace do roku věku, když mi byly tři měsíce, ztratila se veškerá lékařská dokumentace, jsem si jistá, že vše bylo non lege artis, moje babička (matka matky) jim to, myslím, nezapomněla do smrti… vždy, když na toto přišla řeč (jak jsem se narodila plus Vojtovka několikrát denně) byla naštvaná, rozčílená… mamka mě viděla až následující den odpoledne „zapomněla jste mi přinést miminko, sestřičko“ – ráno na kojení. „Nezapomněla, paní doktorka Vám to odpoledne vysvětlí“ … pecka, matka ani neví, jestli děcko žije…
M.J.

Asi 10 dní před termínem, s vyvoláním kvůli odteklé vodě, těsně před narozením se vystřídaly směny a byly nějaké zmatky, oxytocin dlouho nezabíral a pak jsem mamku hrozně potrhala (poloha na zádech s přivázanýma nohama, nástřih plus natržení 🙁 , doktor dlouho zastavoval krvácení a řval u toho na PA, jak nemožně porod vedla. Mamka ztratila tolik krve, že mě prý ani nemohla první dny unést. Jinak klasika separace a nošení na kojení. Bála se prý si o mě říct, aby na ni nebyli zlí, taťka na vojně, viděl mě až po pár měsících. Další tři porody byly postupně lepší, ale pořád „klasika“. Jo a nechtěla křičet, protože její mamka jí řekla, že taky nekřičela:( Stejně mi mamka, když jsem plánovala DP, říkala, že ona by měla mimo porodnici strach a že to moc řeším, když jde o jeden den… musí si holt kvůli mně projít svými traumaty, ale myslím, že dost věcí jí postupně dochází.
M.F.

Přirozeně, mamča tak tak dojela do porodnice, skoro jsem byla sanitková, jinak asi klasika nástřih atd. Ale léky a tlumiče bolesti se nestihly.
M.CH.

Viac ako 14 dni po TP, porod zacal spontanne, v nemocnici katastrofalny pristup, nikto si maminu nevsimal, resp. jej neverili, ze omdlieva bolestou, kym naozaj neomdlela, porod samozrejme na chrbte, ziadny bonding, ja na novorodenecke, mamina na sale, ani ju nezakryli, bola jej zima, na kojenie ma nosili kazde tri hodiny (spravidla som spala alebo som bola uz predtym nakrmena z flase), po niecom takom sa kojenie snad ani nemoze rozbehnut, takze som bola prakticky nekojena, resp. minimalne myslim, ze tak max. niekolko tyzdnov (aj ked mamina sa snazila a chcela)… cele zle …
J.D.

Ja přirozeně a přesně v termínu. Mamka se po cestě na záchod bouchla do břicha a tak za dvě hoďky jsem koukala na svět. Mamka prohlásila, že by mohla rodit každý týden. Šťastná to žena…
P.B.R.

Asi v termínu, mamka povečeřela, šla si lehnout, že ji bolí břicho a asi se přejedla. Za asi 3 hoďky už držela moji hlavu mezi stehny na schodech porodnice a poslouchala výčitky sestřiček, jak si to jako představuje chodit tak pozdě rodit. Nikoho nezajímalo, že je to 17letá prvorodička.
D.D.

Já jsem se rozhodla přijít na svět ve 26 tt. Dva měsíce mě máma neviděla (pouze několikrát mě ukázali přes okno porodnice), byla jsem v inkubátoru, vozila mi každý den mateřské mléko a já se po dvou měsících přisála a byla jsem kojena do půl roku, dokud jí neřekla pediatra, že má slabé mléko, jelikož nevydržím 3 hodiny bez kojení. Když se máma ptala pediatry, že je divný, že vůbec nebrečím, jen tak ležím v postýlce, tak se jí vysmála, že má být ráda…
Taktéž si myslím, že má dvouměsíční separace v inkubátoru náš vztah s mámou velmi poškodila, i když to tak na první pohled nemusí vypadat.
P.A.

Miminko pod sprchouKrásné téma. Moje maminka se mnou měla prý moc pěkné těhotenství. Cítila se vyklidněně, milovala svoje měnící se a kulatící tělo, i když přibrala 27 kilo. Tolik před tím u mých dvou bratrů nepřibrala. Musela hodně pracovat, až skoro do konce těhotenství a starat se o kluky. Když jsem sama teď těhotná, tak nechápu, jak to můžou ženy v takové těžké kombinaci zvládat. Kvůli přetížení z práce skončila v sedmém měsíci na udržovačkách na pár dní. Tuším, že jí natékaly a svědily nohy, měla asi trochu těhotenské nevolnosti, o dalších problémech moc nevím. V těhotenství se dostala k podpultové knize, kterou napsali nějací manželé a popisovali tam mimo jiné i techniku malování spirál prsty na bříško při kontrakcích. Teď bychom to nazvaly hypnoporodní technikou. Spirály smotávala a rozmotávala a myslela jen na to. Měla prý díky tomu bezbolestný a rychlý porod. Jen jí chtěly na sále sestry přivazovat ruce, myslely, že je švihlá. Holt rok 1982. Mé vzpomínky jsou takové, že jsem se cítila v děloze dvojím způsobem. Na jednu stranu moc pěkně, vyživeně, milovaně. Na druhou stranu ztraceně, odpojeně od Domova, bez komunikace s maminkou i tatínkem, i když vím, že na mě mysleli. Porod byl pro mě taky ambivalentní. Na jednu stranu jsem následovala instinkty, na druhou stranu jsem se bála, že umírám, bála jsem se budoucnosti. Pak nastala klasika: příliš světla, cizí lidé, neklid, rychlé přestřižení od placenty a nepřisátí hned po narození (způsobilo mi to do budoucna mimo jiné problémy s poruchami příjmu potravy), separace, bezmoc, osamocení, nevyslyšení mého názoru, studeno, pláč. Na druhou stranu mi tyhle osobní vzpomínky dávají nahlédnout do toho, co nechtít a čemu se nejlépe vyvarovat u mých dětí, pokud to půjde. A taky náhled do fungování psychiky. Člověk se pak na lidi mnohem méně zlobí a víc je chápe, když vidí, že jsme všichni tady takoví tak trochu emoční mrzáčci, dokud se nezahojíme. A porodem to většinou spíš jen začínalo. Rodičové neměli moc informací, a tak to dělali minimálně částečně tak, jako jejich rodiče. Ale byla to taková doba, není se za co zlobit, i když to mohlo nechat šrámy na duši. Jinak jsem byla vysněná tatínkova holčička. Věděl, že přijdu už před prvním dítětem. I jméno bylo jasné. Kačenkou pak občas nazývali i mé bráchy v prvních měsících. Jak mě očekávali, měli připravené věcičky pro holčičku, a pak se jim těžko překlápělo do klučičích jmen, holt jsem si dala na čas a měla jsem pak alespoň statut „benjamínka“
K.U.

CS jenom proto, že mamka má 155 cm a já měla něco víc jak 3 kg
N.G.

V 36tt, porod trval 4 hodiny, chtěla jsem jít zadečkem, ale těsně před mě dr otočil, pak inkubátor, ale kojena do 12 měsíců.
E.M.

Já přirozeně, rychle, na Silvestra. Za to řádná separačka… kojení cca dva měsíce…
T.B.

Spontánní porod 3 týdny před termínem (mamka měla jít kamarádce na svatbu). Klasika – na zádech, nástřih, oxytocin, oznámili, ze jsem holka a odnesli ,vraceli na kojeni, jinak separace, tátovi mě ukázala jen z okna, jo ročník 85 v Holešově.
Jak s takovými traumaty mohly naše matky žít a mít víc jak jedno dítě? Vcelku snadno, řekla bych – neměly takový přístup k informacím, byly vychovávány v režimu jako ovce, sedávej panenko v koutě… málokterá si dupla, aby na ni nebyli zlí, vidím to teď u babi na LDN, raději nic nechci a přetrpím tady, jen abych někoho nenaštvala. Mamka mě kojila 3 měs, pak se automaticky dávala „papka – řídká krupička ve flašce“, protože mliko už je přece slabý, že. A do mě teď valí, že 8 týdenní dceři mám dávat čaj, protože půl hodiny po kojení vyplazuje jazyk.
Kristellerova exprese – možná to tak super berou proto, že po těch všech zásazích do porodu už opravdu byly natolik vyčerpané, že by dítko samy nevytlačily, kamarádky, co rodily před 6 a 2 lety, to tak taky vidí. Holt nezažily přirozený porod.
Hanka

Tak u mě celkem rychlý přirozený porod bohužel s nástřihem, pak klasická separace od maminky – fuj. Ale zato kojení jsme si užívaly do roku:)
M.P.K.

Já jsem se narodila „přirozeně“ v Motole, podle slov mámy „za čumění asi dvaceti mediků a nešikovnýho porodníka na stáži, kterýmu radil nějakej starší“.. Jinak samotný porod mě byl prý bezproblémový a rychlý, bez větších bolestí, na rozdíl od mých mladších sester… Separovaná jsem byla a to tak, že mamka ani nevěděla, jestli jsem se narodila živá, protože mě prý hned odnesli bez ukázání, až později přinesli na ukázku a pak zase odnesli a vozili mě na kojení po 3 hodinách jako vánočku s ostatníma… Kojená jsem byla zhruba do půl roku, prý že pak mamka neměla výživný mlíko nebo co jí v tý době řekli…
G.D.

Vyvolávaný porod, v leže, nástřih, odnesená…klasika… kojení 6 týdnů do prvního spurtu, máma prý měla prsa rozkousané, takže asi špatná technika sání.
M.K.

Po termine vytlacena valanim na brucho..ci bola vyvolavacka mama nevie ale nevidela ma..studeny komunisticky odchov v nemocnici, separacia, takze ani nekojila..
Co moja mama…, pred 40timi rokmi ma rodila…, ale ja som rodila pred 20timi rokmi so vsetkymi intervenciami aj s vyvolavackou skakanim po bruchu..hamilton..a dieta som si videla az na dalsi den vzdy len 20 min. na kojenie, aj to vzdy spalo a bolo zabalene vo vankusi. Nahe som ho videla po prvy raz v den odchodu z nemocnice a nekojila som… Za 20 rokov ziadny posun medzi maminym a mojim porodom.
Dnes sa rodi rovnako v najblizsej nemocnici… Len dieta vam nechaju na izbe. Ale to je tak vsetko…Ttakze to je 40rokov uchylnych chorych porodov. Starka moja rodila doma 5 deti. Vsetky kojila. Moja mama 3 v nemocnici…, nekojila ani jedno.
Boze vsetko ma boli ked vas citam.
Ubohe zeny, mamy… tolke roky… a stále
H.M.

Hororové porodní příběhy má moje tchýně… První dítě rodila v 19ti, do porodnice přijela s kontrakcemi, píchli jí vodu a celkem dost hodin si jí nikdo nevšímal. Porod se jí zastavil, tak do ní pak rvali oxytocin, tlačení se jí nedařilo (ale říkala, že ležela na zádech s nohama nahoře strašně dlouho, až ji chytaly křeče), tak jí pak nastřihli a nějaká 100kilová sestra jí skočila na břicho. Praskla jí děloha a roztrhala se k tomu na všechny strany, takže jí pak napůl v bezvědomí šili a dávali jí transfuze. Pak jí násilně zastavovali laktaci lékama, protože brala nějaká brutální antibiotika na zánět v tom rozsáhlém šití… V nemocnici byla asi měsíc. Pak ještě porodila tři děti, vždy s nástřihem, ale kojit nikdy nemohla…
J.Š.

Přirozeně, rychle…3.dítě.. ale stejně mě odložili do inkubátoru, prý přidušenou…jinak klasika před 26ti lety… separovaná, kojena týden… V Ústí nad Labem, v roce 88.
Elena

Ústí n.Labem, v r.82. Po vaginálním porodu pořád spolu a kojená do roka.
E.P.

Přenášena dva týdny, nástup do porodnice, v poledne píchli mamce vodu a ve 4 jsem byla na světě. Klasicky pobyt na novorozeneckém, kojena asi 6 týdnů. Šlo to šupem, asi jsem byla už natěšena ven. Ségra super rychlovka, večer bylo mamce divně, odjeli do porodnice a do půl hodiny se narodila. Zato babička rodila tátu 4 dny, měl 2,5kg a další dítě už jí nedoporučili. Dnes by udělali císaře. Bohužel jsem to zdědila po ni…
E.L.

Rok 81, mamka přijela do porodnice s bolestma, musela ležet na pokoji na posteli, křičeli na ni, ať neřve, že je prvorodička a ještě nerodí, porodí tak zítra. Za chvilku mě porodila, na koze, konec pánevní (což se nevědělo, utz. nebyl běžný). Samozřejmě miminko separovali, klasika „vozili“ na kojení, částečně kojila tak 3 týdny, máme doma fotku, kdy jsem první den z porodnice doma a piju z flašky. Dle mamky „neměla dost mlíka“ a nenechá si to nijak vymluvit. Tento svůj porod hodnotí jako dobrej, jen pokaždé zdůrazní, jak na ni řvali, což musel být asi děs. O kojení si doposud myslí, že buď ženská má štěstí a má dost mlíka anebo nemá a pak musí dát flašku. Víc o tom přemýšlet odmítá. A bylo to Brno, Obilní trh
I.H.

Po dvoch dnoch vyvolavacej infuzie SC:) to bol rok 85 Slovensko, takze potom tyzden ci 10 dni v porodnici, nosena na kojenie, totalne opruzena – sestricky asi mali vela deti a malo casto prebalovali…nastastie mamka dala doma potom uz vsetko do poriadku;) a kojena som bola asi rok, lebo v roku som sla do jasli a to som vraj z mamy strhavala saty, ked ma vyzdvihavala a normalne ma na zastavke autobusu kojila..odvazna to zena! este ked sa kojil moj o dva roky mladsi brat tak si bribuzni robia srandu, ze mi tiez este dala cucnut, ked som sa tak tuzobne divala a myslim, ze si to aj pamatam:D ale ja si to skor pamatam, akoze som bola zvedava a zaujimalo ma, ako to chuti a tiez si este pamatam, aka som bola mame vdacna za to, ze mi to dovolila si vyskusat..takze tak:)
A.M.

Rok 84, Brno, předčasně o 2 týdny, na lehátku, celou dobu s asistentkou, doktor ani nepřišel, jen se zeptat jestli je vše v pořádku.. po porodu separace – dobrovolná, máma do teď říká, ze byla ráda, že mě neviděla, ze si mohla odpočinout.. takže to bylo asi náročný.. vozeno na kojeni..to mi moc nešlo, byla jsem maličká 2,5kg, tak si ji starší sestra vzala na sesternu, kde při pleteni máma pořád mě přikládala, abych se rozkojila, tak to šlo..a kojena cca do půl roku..
J.B.

Vyvolávačka 14 dní po termínu.
K.O.

v dobu, kdy jsem byla připravená, ale když mamka řekla, že rodí, napíchali do ní „vše“, neb předtím měla trombózu, při józe jsem cítila veliký strach se narodit, prolízt porodními cestami, ale odhodlala jsem a průchod už byl pěkný.. separačka ani ne, byl to červen 1989, Liberec.. kojena cca šestinedělí, max 2 měsíce.. u ségry i u mě mamka rychle přestala kojit (záněty, strupy, krev, hubnutí a tím přišla o mléko..)
N.H.

Poporodní polibekPrý přirozeně, spontánně.. Moje máma měla štěstí, že byla v péči Mudr Uzla, který už za dob totality měl docela nadčasové názory a litoval matky za jejich utrpení, tudíž se ho snažil eliminovat (své vlastní ženě kvůli tomu odmítl udělat víc, než jedno dítě).. Takže žádná medikace, u porodu klid a rodila v sedě.. Bez nástřihu, bez dalších zásahů… Co se týče jejích zážitků z porodu, tak říká, že nic hrozného se jí nedělo a nemůže si vůbec na nic stěžovat.. šlo to jako po másle, skoro bezbolestně a Dr jí plně podporoval v tom, co dělala… ovšem jakmile vyplivla dítě (myšleno mě), viděla mě až druhý den.. Odnesli jí ho hned, ani neukázali.. navíc druhý den jí mě ukázali jenom z dálky s tím, že jsem chytla infekci do pupíku a nasadili mi ATB, protože to vypadá, že umřu.. (máma po 3 potratech a jednom mrtvě porozeném dítku dostala horečky a do týdne přišla o mlíko)..

Tak nějak pořád nemůžu přijít na kloub tomu, jak tohle souvisí s mýma porodama a mým kojením (já 2x CS pro KP a kojím druhé dítě už rok, první cca 2 roky)
Jinak mě zarazil jeden porodní příběh, co jsem slyšela od známé…. netuším, jestli měla vyvolávaný porod, ale při porodu jí v roce 1989 vrazil doktor ruku do dělohy a v placentě otočil jejího syna, protože se dostal do příčné polohy uprostřed porodu, tak aby ho nasměřoval správně hlavičkou… no a pak něco o tom, že musela tlačit tak usilovně, že nejenom že jí popraskaly žilky v očích, ale měla plno modřin i po rukách a nohách… ale to prý neví, jestli z těch neustálých injekcí co do ní v průběhu porodu píchali, nebo taky z tlačení.. kdo ví, co jí dávali…
Považujou naše matky za správné a nevyhnutelné to, co se jim stalo?? Obviňujou ze svého utrpení doktory, nebo to tak prostě mělo být a Dr jim zachránili životy?? Jak vás podporují při vašich přirozených porodech??
Moje matka se mnou porod třeba nikdy neřešila.. neměla potřebu a svým způsobem to brala tak, že to přece nic hrozného není a nemám proč se bát a čeho.. nijak mě nepřipravovala, naopak mě nechávala, ať věřím doktorům, ti přece ví nejlíp (sama neměla špatnou zkušenost).
To tak má spousta ženských i dnes…
J.D.

To, co řekla PA mé mamce při mém zrození, jakoby se vrátilo mně. Stejnou větu řekla PA mně, když jsem rodila syna.
Věta: “ Omlouvejte se svému dítěti, že mu ubližujete. “ Věta vynesená v aktivní druhé době porodní, kdy už šlo vidět hlavičku. Mojí mamce tuto větu řekla PA, podle toho co mi vyprávěla, při první době porodní.
Porodní prokletí bude do té doby, dokud ho někdo nezlomí. Vidím to na dlouho ještě. Moje mamka např. Kristellerovu expresi (dnes moderněji řečeno – tlak na fundus)
vnímá jako životazachraňující záležitost. Ale ona se se mnou detailně o mém, sestřiném či bratrově porodu nikdy nebavila. Když jsem jí navrhla, že by jsme se obě, společně účastnily jednoho work shopu, který půjde do hloubky porodních, generačních traumat, tak odmítla. Odmítla s tím, že se nechce nimrat v minulosti.
A.H.

Vyvolany, dojcenie nie.
M.H.

Moc by mě to zajímalo, ale nevím. Moje mamka o tom buď mluvit nechce, nebo si to opravdu nepamatuje.
Z.K.

O dva týdny napřed prý…mamce praskla voda, za cca 20 hodin v porodnici (na lůžku porodnickém, uááá!) jsem se narodila… ráda bych věděla víc, ale víc o tom mamka nikdy nemluví…
H.B.

Moje maminka ušla se mnou a mou sestrou kus cesty a když byla u porodu doma našeho Jáchyma, stala se z ní zastánkyně domácích porodů :)Sestra žila dlouho v Anglii, to taky hodně pomohlo, abychom pochopily, že to jde i jinak. Teď už je babičkou 4 domorodců a 2 narozených v porodnici, takže jasná převaha. Já jsem se narodila prý jako po másle, ale nástřih stihli, separace jasná, kojení 6 týdnů, taťka mě viděl sice hned po porodu, ale prý nikdy nic tak ošklivého neviděl.
K.J.

Předčasně, v důsledku nešetrného vaginálního vyšetření. Ovšem na porod maminka vzpomíná navzdory tomu ráda, protože prý pan doktor si šel lehnout a ona rodila pouze se starou zkušenou porodní bábou, která se jí věnovala. Horší bylo období po porodu, kdy jsem byla od matky separovaná více než tři týdny.
L.P.

Máma si to nepamatuje, ale říkala, že mě vyprdla jednoduše, narozdíl od bráchy po 15ti letech – vyvolávačka-kleště.
R.R.

Já přirozeně KP, trvalo to asi 10 hodin, bylo to v r.81 v Českých Budějovicích, pak jsem byla týden na „bečárně“ a u mámy jen po 3 hodinách.
Mamka kvůli tomu, že jsem šla KP, musela celý den nejíst, kvůli případnému císaři. Ona si moc pochvaluje toho doktora, co byl u porodu, páč to chtěl i přes ten KP dát přirozeně. Snad to i on sám chtěl víc než mamka, která moc nevěděla, která bije. Hodně vzpomíná na to, že u porodu byli dva medici, prý aby viděli komplikovaný porod. Mamce to prý vůbec nevadilo. Mockrát vzpomínala na to, že sem se těm medikům moc líbila, neb jsem neměla díky porodu KP zmáčklou hlavu, a kvůli žloutence jsem byla jak opálena od moře. Takže hned po mém porodu byla chválena má krása, což se pak už ale nejméně 2 desetiletí neopakovalo )), takže mě to evidentně nijak neovlivnilo. To spíš ten porod KP, jsem dost jiná a jdu dost proti hlavnímu proudu. I když jsem byla na bečárně, kojena jsem byla 8 měsíců a s mamkou máme hodně blízký vztah, cca obden si voláme, jen tak, probrat co se ten den událo. Mamka mi vždy hodně důvěřovala a dávala mi možnost být nezávislá, když jsem se sama rozhodla pro domácí porod, neřekla jsem jí to, ale věděla jsem, že když jí to oznámím, až bude malej na světě, přijme to.v pohodě. A ona to možná i podvědomě tušila, ale neřešila to, jak sama říká, „hrála mrtvýho brouka“. Nakonec mě za to i docela obdivovala a obdivu se mi dostalo i od některých jejích kámošek. Prostě, mamku bych nevyměnila za nic na světě, ale doufám, že takhle úzký, nebo i užší vztah jednou budu mít i se svým synem.
M.P.

Porod rychlý, pohodový, kojená do 6 mesiacov. ostatne neviem.
Som spokojny človek, a pokial som bola odnesene dieta, co som asi bola, nijak zvlast ma to nepoznamenalo.
A.K.

Já se narodila rychle, málem prý táta nestihl dojet do porodnice. Ale protože nesnáší pohled na krev a omdlívá, tak prý jel, co ze spartaka šlo vymáčknout. Narodila jsem se asi do deseti minut po příjezdu do porodnice a to se skoro těch 10 minut s mamkou hádali, že k nim mamka nespadá, ať jedou do další porodnice 20 km, táta bílej jak stěna řekl, že nikam nejede, sestra, že prý teda koukne jak na tom mamka je a už viděla hlavičku. Tak rychle na kozu a pěkně na zádech s nástřihem. Mě mamka ani neviděla, odnesli hned a přinášeli na kojení. Kojila celé 3 týdny, pak zánět v prsu a automaticky odstavení. Další detaily nevím, evidentně mamku mrzí, že nebyl bonding, ale prý to jinak nešlo a porod bere jako hroznou zkušenost, která se musí přežít a skoro mi záviděla, že při porodu jsem byla s mužem, aby se mě mohl zastat „kdyby náhodou“, jak řekla. Takže asi taky prožila „krásné a podporující“ okamžiky od personálu.
P.L.

Já CS bez snažení, rovnou na sál. Kojena první den… S mámou se nevidím, nemáme si co říct, neprojevuje lásku ani zájem… Žádný vztah. Hodně mi ublížila a nikdy to nepřiznala.
D.Č.

Moje mamka na můj porod vzpomíná velmi ráda, byl to její druhý porod (bylo to v roce 78) a při prvním, vyvolávaném, si jí nejdřív nikdo nevšímal, že už se bála, že porodí na lehátku na chodbě, kde ji zapomněli + následně se jejího porodu účastnilo asi 10 mediků, aniž by se jí na to kdokoli ptal. Když přijela do porodnice se mnou, tak doktor zjistil, že jsem KP (což jsem ještě týden před tím nebyla, a nebo to prostě gynekolog nepoznal), takže kolem mamky v tu ránu lítalo několik lidí, pořád se jí ptali, jak se cítí a ať jen leží, nedělali jí klystýr, ani ji neoholili. Porodila mě do dvou hodin po příjezdu (to je myslím na KP dobrý čas), ke konci tlačení tam bylo nějaké skákání po břiše, což ale mamka vnímala jako velkou pomoc od sestry a doktora, protože už byla unavená a já měla hlavičku zaseklou vevnitř. Prostě z jejího pohledu měla na tu dobu úžasný porod jako nějaká VIP hvězda. Jinak klasicky nástřih, dítě jako vánočka, přinášení dětí pouze na kojení, ukazování dítěte příbuzným z okna porodnice apod., to vše ale bylo v té době vnímáno jako normální. A myslím, že na tu dobu mě kojila docela dlouho, tipla bych tak minimálně 6-9 měsíců.
Markéta

Moje máma vždycky říkala, že jsem vyskočila jako na gumičce, u starší sestry nástřih, u mě se už nestihl. Klasická poloha na zádech, ale mě prý na chvíli dali mámě na břicho. Pak klasická separace, sestřička řekla mámě, která mě slyšela řvát vedle, ať je trpělivá, že za chvíli přestanu. Jinak jsem ale byla kojena skoro 3(!)roky. Jsem ročník 90.
B.C.

Mě vyvolali, kde jsme bydleli, nebyla porodnice, sezvali matky +- termíny a všechny napíchali, odvezli do jiného města… maminka mne porodila na lůžku na chodbě.
T.M.

Moje maminka na oba své porody (r.72 a 77) vzpomíná nejvíc na odporný personál a na PA, kterou nazvala „gestapačka“. Jinak klasika, na zádech, první porod s nástřihem, oba ale poměrně rychlé, od příjezdu do cca 2-3 hodin. Klasické odnesení, nošení po 3h na kojení, poprvé nás rozbalené viděla až za 5 dní doma, bála se na nás sáhnout. Kojila cca 3 měs. Vztah to ovlivnilo velmi, v podstatě se od mé dospělosti nestýkáme, výchova byla dost drsná, bití a psychické vydírání a vyhrožování, velká náladovost, kdy jsem nikdy nevěděla, na čem jsem. Ani dnes nechce nic vědět, nesouhlasí s mou výchovou dětí bez bití a trestů, o vnoučata nestojí, je to ale zase jen jakýsi „trest“, myslí si, že asi pro mě, v podstatě jsem došla k tomu, že není schopna empatie, porozumění, sama byla v dětství poškozena, i když se narodila doma, jako nejmladší dítě ze 6 sourozenců, byla stále sama a starší sourozenci ji ignorovali. Vždycky zuřím, když nějaký chytrák prohlásí, že přece nevadí, že je u porodu násilí a děti se matkám odnáší, že jsme to přežili všichni, tak co. Jenže právě toto jsou důsledky odebrání kompetencí rodícím ženám a následky jsou obrovské…. Přeji nám všem, abychom rodily podle svých potřeb, abychom byly se svými dětmi a nikdo za žádných okolností se nám nesnažil naše kompetence oslabit, nebo sebrat.
Jolana Novotná

Když jsem otěhotněla, najednou jsem měla pocit, že potřebuju být více se svojí mamkou… Asi to spolu energeticky nějak souvisí :-)) A taky mám pocit, jakoby se vztah mojí mamky a mě teď díky těhotenství změnil k lepšímu. Myslím, můj porod by mohl vyčistit všechna traumata z našeho vzájemného vztahu ať se jedná o cokoli.
B.K.

Po poroduJá toho moc nevím. Tyhle témata jsou u nás doma dost tabu. Jen vím, že brácha (r.77) se narodil o víc jak měsíc dřív. Vlastně to bylo celkem hrozné (v čem nevím). Kojit se nepodařilo. Trochu oklikou jsem zjistila, že i probíhaly nějaké krize v rodině, kdy táta bojoval, aby máma s bráchou bydleli u něj a o ně se zase prali její rodiče, že musí zůstat tam…. máma se asi hodně hledala. Nevěřila si, že by to sama zvládla… Nakonec se i sestěhovali a za čas (r.81) jsem přišla na svět já. V jiné porodnici, čtyři dny po termínu, takže akorát. Jen teda čekali, že budu kluk. Vůbec neuvažovali, že bych mohla být holka. Neměli nachystané jméno a tři dny jsem se v porodnici označovala personálem – to je „ta Lukášek“… Nakonec jsem dostala prý jméno po nějaké hodné sestřičce. Kojená jsem byla do dvou let. I tak ale kdovíjaký vztah s mámou nemáme. Je spíš hodně fixovaná na bráchu. Když jsem čekala první, tak mi říkala jen že na tom nic není, jakýpak copak, prostě vlezla do porodnice, vyprdla dítě a bylo. Neměla na nic čas, musela jít zas rychle něco dělat…. Trošku chladné podle mého soudu. Nicméně mi hodně pomohla alespoň po telefonu, když mi dceru po CS nechtěli moc dávat a místo ní mi furt cpali elektrickou odsávačku. Třetí den po porodu jsem se psychicky složila a ona mě vrátila zpátky a dodala mi kuráž o svoje dítě zabojovat. Dva dny na to jsme šly domů. Když jsem čekala druhé, po prvním CS a chystala jsem se rodit normálně, první měsíce jsem zažívala velké nepřijetí, že jsem si vůbec dovolila otěhotnět bez dovolení, tak brzy po seznámení (nový tatínek), všechno, co dělám v životě, jsou jen pitomosti (to se s námi vleče dodnes) a hlavně nechápala, proč z toho dělám takovou vědu. Že mám lepší, když se nechám zase říznout. Dneska už to uměj rychle, nic na tom není a je to bezpečnější (asi rady ptáka Loskutáka, fakt nechápu). Ale řekla bych, že jí nakonec asi trochu líto bylo, že jsem to nedokázala. U nás je to hodně složité a celý vztah jako na houpačce. Nevím, jak moc to ovlivnily porody její nebo moje, ale zatím se pořád jen snažíme najít společnou řeč (už 33 let).
Martina

Jsem ročník 79 a mámino první a poslední dítě. Na svět jsem se rozhodla přijít pár dnů po stanoveném termínu, měla jsem se narodit na Silvestra 78, nakonec jsem si počkala na 4.1. Porod měla maminka sice vaginální, nicméně bohužel zřejmě na ni moc spěchali, navíc jsem prý měla nějak blbě pupečník, takže jí prý nějaká stokilová sestra skočila na břicho. Máma měla pak na tom místě několik týdnů modřinu (později se ukázalo, že tam má kýlu), krom toho jí zůstalo v děloze kus placenty, na což se přišlo až měsíc po porodu, když máma málem vykrvácela… Jinak po porodu měla mamka popraskaný cévy v očích a díky tomu, že ji nenechali vyčůrat, měla taky problémy s močením, museli ji několik dnů cévkovat… Nevzpomíná na moje narození moc pozitivně a já se jí ani nedivím… Pak klasika: separace, atd… akorát teda nástřih nebyl, jo máma a nekojila.
Hana K.

Já předčasně. Ale tak třeba o týden max. Máma stoupla na jehlu a spadla a praskla jí voda…. A bylo zaděláno…. Po cca 12 těžkých hodinách jsem byla na světě. Tahali mě zvonem… šňůru jsem prý měla omotanou kolem krku asi.. No, nic si nepamatuji….
J.J.

Mně mamka říkala, že jsem šla tak rychle, že málem ani nevylezla na kozu, prý ji ani neřekli, zda jsem chlapeček nebo holčička a hned mě odnesli na umytí, zvážení atd a až pak mě dali mamce a řekli jí, že jsem holčička! Prý než porod začal, tak hráli dlouho do noci člověče nezlob se 
L.O.

Narodila sem se v době Husákových dětí, bylo nás moc, obzvláště koncem dubna, kdy šli na svět děti zplozené o letních prázdninách, že mámu poslali z příjmu sednout na chodbu, i když už měla kontrakce v podstatě neustále a řekli jí, že tam má sedět a čekat, že je moc porodů, a někdo pro ni přijde, až bude volno. Způsobně čekala do té doby, než ji to mrsklo na všechny 4 a začla řvát, najednou kdosi doběhl a vlekl ji do výtahu a rychle na sál. No, narodila jsem se v tom výtahu. Takže potud super, bez nástřihu, klystýru, opiátů a dalších nejen tehdy obvyklých rutinních zásahů. Pravé peklo začalo až poté, co mámu vyšoupli z výtahu a po ušmiknutí pupečníku na chodbě ji tam nechali ležet a čekat až bude volno na porodním a se mnou jela ta sestra výš na novorozenecké. A protože se rodilo ten den fakt hodně, tak ji poprvé od porodu prohlídl doktor až po několika hodinách navečer, pak přišla noc a tak mně viděla poprvé až ráno a pak klasika co 3h jí mě dovezli zabalenou jako vánočku v zavinovačce na kojení.
Radka

Já jsem se narodila 2 měsíce před termínem (1981), co by kilové dítě s 38 cm. Přesto mamku nastřihli a nechali kus lůžka uvnitř, za pár týdnů se vracela na revizi zpět do nemocnice. Strávila jsem následující měsíce až do ofiko termínu porodu v inkubátoru a mamka říká, že mě prvně viděla po měsíci. Pravidelně každé 3 hodiny vozila po celou dobu odstříkané mateřské mléko do porodnice, po mém propuštění říkala, že ještě 2 měsíce kojila. Vztah s mamkou dobrý nemáme. Můj syn se i přes přípravu na přirozený porod narodil akutní sekcí…. Za mne spojitost s mým narozením a mým porodem určitě je.
L.H.

Ja som mala vyliezť 24.12.,tak aby sa to všetko „stihlo“, tak ma vyvolali týždeň pred. Mama mala dohodnuté s rodinným gynekológom, čo nás všetkých „odrodil“, a bála sa, že by on zrovna nemusel mať čas, a dostala by sa do rúk niekomu cudziemu, kto by sa o ňu NEPOSTARAL. Z mojho dnešného hladiska fakt smiešna úvaha. Čo by som ja dala za to, aby sa o mňa nestarali … Sranda, že onen rodinný porodník pri poslednej segre, ktorú „rodil“ o 16 rokov neskor ako mňa, a to už musel mať k 80 rokom,, tak povedal, že prišiel na to, že najlepšie je to nechať na prírode,a ju už nevyvolával.
S.H.

Sama jsem na svět přišla přirozeně, podle tehdejších porodnických postupů, vše v pořádku, bonding tehdy neexistoval, roaming-in ano, kojení bezproblémové, jen jsem z nějakého důvodu měla otočený den a noc, takže ze mě byli v porodnici dost na nervy, že jsem jim tam řvala do třech ráno a nikdo nevěděl proč, zatímco přes den jsem i přes řev ostatních miminek spokojeně spinkala. S mamkou máme pěkný vztah, i když ne na všem se samozřejmě shodneme.
M.R.

Narodila jsem se „přirozeně“, tj. vaginálně. Ale po příjezdu do porodnice se porod zastavil (jaký div). Matka prvorodička byla ponechána o samotě na „hekárně“. Byla plná strachu, o porodu neměla žádné informace. Sestřičky na ni byly protivné a nepříjemné, vedle slyšela křičící ženy, kterým nadávaly. Bylo to pro ni trauma, které si přiznala až časem po přednášce Patrika Bálinta. Byla se mnou i na přednášce Odenta a nyní tvrdí, že kdyby věděla to, co ví dnes, rodila by jako já. Tj. v klidu doma. Takže svůj porod považuje za trauma a dnešní situaci za neutěšenou. Kojená jsem byla jen 3 měsíce, tehdy standard. Nosili mě jen na kojení, po porodu mě myslím ani hned neviděla, až za 3 hodiny. Takže separace okamžitá a dlouhodobá (v porodnici jsme byli 14 dní).
Petra

Já jsem se narodila přirozeně, stejně jako všichni moji sourozenci, až na prvního. Jinak máma jezdila do porodnice jen porodit, tak jí nic nestihli dělat. Na rozdíl ode mě asi víc rozuměla svému tělu nebo byla víc v pohodě, já jedu vždycky brzy. Každopádně rodila vždy v pohodě a já také.
Š.P.V.

Přišla jsem na svět na vyvolání, venku jsem byla asi za hodinu a půl. Máma se uvnitř potrhala – myslím si, že nebýt vyvolávačky, tak se to vůbec nemuselo stát.
CH.K.

Moje máma mi nikdy nic neřekla, jen že jsem byla v kojeňáku, protože jsme měla nízkou porodní váhu (2,5kg). Až s mýma těhotenstvíma přicházely postupně, jako nitky, jednotlivé kusé informace a stejně pořád nevím vše. Máma podle ní samotné nemá žádné negativní zkušenosti s porodnicí ani porodem, ale když mi to tak povídá, tak nevím nevím, kolik z toho je pravda a kolik je potlačování reality. Vím, že měla hodně dlouhý, ale nechemický porod, jen s PA, bylo to v termínu, a po porodu nekontrolovatelně krvácela, už jí chtěli i dávat infuze a najednou to přestalo. Nějaké „hormony se postarají a zapomeneš na bolesti už chvíli po porodu“, to se prý rozhodně neudálo. Proto myslím, že máme tak chladný vztah, žádný fyzický kontakt. Až teď vnuci a můj jiný přístup k životu a porodům hlavně ji trochu mění a pomáhá jí najít cestu ke mně. A i opačným směrem já tu cestu už zas hledám a pomalinku nacházím…
V kojeňáku jsem byla měsíc, s mojí mámou (roaming-in! 1988 Milosrdní) a až jsme měla 3,5kg, šly jsme domů, kde mě kojila do půl roku, což tenkrát prý bylo hodně dlouho.
Moji kluci měli porodní váhu 2,4 a 2,7kg. První byl sekcí a taky se jim tam zvrtlo nějaké docela blbé krvácení, před zašitím dělali opichy pro zastavení krvácení nebo co (vyčteno ze spisu). Druhý se narodil sám, v pohodě, krvácení (veškeré, pak byly už jen očistky bez krve) ustalo asi 3 hodiny po porodu. Podle mě ten první porod v naší rodině je „zpracovávací“ toho, co si neseš ze vztahu k předchozím generacím a pokud dostaneš šanci i na ty další, tak ty už jsou léčebné, krásné a poklidné aspoň tak mi to přijde. Bohužel v naší rodině je několik generací jedináčků a nebo max.2 děti, ale u těch by to taky platilo. První prababička 1,3kg! Ale vždy to dopadlo dobře. Já mám „v baráku“ první syny po 7mi generacích. Tak třeba i oni přinesou změny do rodinné…nebo rodné… tradice našeho domu.
J.B.

Moje mamka mi nikdy neříkala, že by podrod byl hrozný…vím jen, že trval 8 hodin…byl až na nástřih hráze a polohu na koze přirozený….poté klasická separace…“aspoň jsem si odpočinula“…a až další den už si mě chtěla nechat na pokoji…v ČB tehdy začínal roaming-in….naštěstí kojení to nenarušilo…takže jsem byla kojená až do roka… O mém porodu doma jsem jí řekla až teď, po 4 měsících a byla v šoku… a nechápe, že jsem mohla o porodu říct, že byl krásný…
Lucie Fabiánová

Mamka o porodech nikdy nemluvila. Když se ptám, tak je nevnímala špatně. Že jí nás dali jen na kojení, bere, že to tak má být. Poslední sestru jí vyvolávali, jen proto, že Dr. už rozhodl. Máti to vnímá jako dobrý krok. Vždyť co by se mohlo stát? Když by to neudělal? Přijde mi, že si to jinak ani neuměla představit. Děkuji za to, že to chci jinak. Možná i díky jí si to chci řídit sama.
L.K.

Já jsem se mamce narodila o 3 týdny dřív, vždycky říkám, že jsem chtěla vidět babičku, která k nám zrovna přijela na návštěvu, vaginálně, bez vyvolávání, s nástřihem (Písek, 1989), samozřejmě ukázat, odnést, roaming-in nevím, mám dojem, že tehdy už to šlo, ale nechci kecat. Při porodu prý málem vykrvácela (podle toho co mi vyprávěla), ale to bylo proto, že se tenkrát nevědělo, že má von Willebrandtovu chorobu (porucha srážlivosti). Tátovi jsem byla ukázána z okna hned druhý den, protože mamka je MUDr. a měla v nemocnici známosti (jinak by to nešlo). Moje mamka byla narozená v Kyjově (1956), babička tenkrát poprvé rodila v nemocnici (mamčina starší sestra – 1954 – je domorodka na vesnici s porodní bábou), a při nástřihu mamku šmikli do hlavičky. Babička na to tenkrát přišla až doma, protože klasicky jim je nosili jen na kojení. Ještě až doma zjistila, že je mamka opruzená do krve, protože je sestry vůbec nepřebalovaly. Takže babička z toho byla celá špatná, ale neměla odvahu brečet, aby prý si někdo nemyslel, že je blbá a neumí se starat o své dítě. Když jsem babičce vykládala, jak to chodí dnes (bonding, roaming-in, bez nástřihu, pokud to jde, atd.), kroutila hlavou, jaký že jsou to vymoženosti.
L.F.S.

 

Tento příběh vyšel na Příbězích zde:
1000. Víme, jak jsme přišly na svět? – 1.část
1001. Víme, jak jsme přišly na svět? – 2.část
1002. Víme, jak jsme přišly na svět? – 3.část

Černobílé fotografie převzaty z http://denikreferendum.cz/clanek/19372-ivana-konigsmarkova-svobodne-a-zodpovedne