S Ivanou jsem nerodila, a tak jsem měla dlouhou dobu pocit, že žádný „příběh“ s ní vlastně nemám. Nakonec jsem ale přišla na to, že možná mám, a to hned tři…

První není příběhem v pravém slova smyslu. Nedá se vyprávět jako veselá historka – chybí mu jasná linka i pointa. Je to vlastně spíš vyznání. Ivana pro mě představuje člověka, kterého nikdy nepřestanu obdivovat za jeho schopnost jít proti proudu a přirozenost, s jakou tak činí. Ne že bych byla úplný strašpytel – taky se relativně často dostávám do situací, ve kterých mám jiný názor, než jaký považuje za normální a přijatelný většinová společnost – ale zároveň je pro mě konflikt něčím bytostně nepříjemným. Být v opozici je pro mě trápivé a znovu a znovu si musím připomínat, proč to má smysl. Při tomhle upomínání jsem se v době svého prvního těhotenství hodně inspirovala Ivanou a čerpala z jejích postojů sílu. Nejen k tomu, abych si ujasnila a obhájila svoji představu porodu, ale i řadu dalších „nestandardních“ věcí, které ve svém životě mám. Za to patří Ivaně velký dík…

Druhý „příběh“ bez linky je o tom, že jsem se díky Ivaně dostala do kontaktu s dvěma porodními asistentkami, s jejichž pomocí jsem pak v Neratovicích – k velké spokojenosti všech zúčastněných – porodila své první a před nedávnem i druhé dítě. Přestože oba porody probíhaly v českém nemocničním prostředí, které jinak snáším spíš nedobře, porody s naší „bábou“ byly tak dobré, jak jen porod v nemocnici může být. Bez zbytečného zasahování, vyčkávací, plně respektující moje aktuální potřeby. Za to, že se moje děti směly narodit s neanonymní „bábou“, prožít svůj příchod na svět pokojně a že strávily oproti ostatním dětem v porodnici jen chvilku, jsem víc než vděčná. Z velké části i Ivaně.

Třetí „ne-příběh“ se k vyprávění taky tak úplně nehodí – minimálně nejde o běžné konverzační téma… Zhruba dva měsíce po prvním porodu jsem začala mít při chození na velkou bolesti (lehce jsem krvácela, občas jsem bolestí až křičela). Hemoroidy to nebyly, podle odborného lékaře, ke kterému jsem se vydala, jsem měla v konečníku trhlinu a v zásadě dvě možnosti: buď vydržet, až přestanu kojit, protože léky, které by mi mohl předepsat, jsou s kojením neslučitelné, nebo výhledově pokus o nějaký operativní zákrok s tím, že bych v nemocnici stejně pár dní musela ležet a kojit nesměla. Nechci svou situaci zbytečně dramatizovat (koneckonců, nešlo o život), ale kojit jsem rozhodně chtěla, a zároveň to byla bolest tak velká, že představa, že by měla trvat déle než několik dnů či týdnů, mě psychicky srážela na kolena. Patřičně rozložená jsem dorazila do Áčka na cvičení s miminky. Náhodou jsem se tam přitom dala do řeči s Ivanou a svěřila se jí se svým trápením. Skutečně jsem ze své strany neměla větší ambici než se svěřit – rozhodně jsem na základě odborného vyšetření neměla pocit, že je co konzultovat. Ivana mě vyslechla a pak navrhla, ať zkusím sedací koupele z dubové kůry, že by mi mohly pomoct z nejhoršího. Pomohly. Ne že bych se nepříjemností zbavila úplně, ale dceru jsem kojila ještě tři čtvrtě roku a neměla jsem pocit, že se musím nějak obětovat. Ivana mi pomohla po svém způsobu – zdánlivě drobně, nenápadně, ale v důsledku ohromně. Moc, Ivano, za to, že jste, děkuju…

Eva