V půl páté to začalo. Vlastně to začalo už v noci, pak přestalo a ráno se slabě vrátilo. Moje dítě se rozhodlo, že už je čas, kdy chce do světa. Počkalo na sobotu, kdy je v domě klid a nikde nikdo cizí okolo. Ještě jsem vyvenčila psy. Přinesla domů kytky. Vyjela na výlet s mužem, nedaleko. Celou dobu, co jsem dítě nosila po polní pěšině v břiše, jsem tvrdila, že až uvidím první kombajn sklízet pole, narodí se mi král Ječmínek nebo královna Pšenička. Jeli jsme autem podél pole, kombajn prášil v dálce. Vystoupili jsme a pozorovali ten slavnostní okamžik, obilí je zralé, zlaté, je čas sklizně. Čas oslavovat. Dítě už se hlásilo silněji, nemohla jsem sedět v klidu, nadzvedávalo mě to ze sedačky v autě. Věděla jsem, že rodím. Půl páté odpoledne. Doma mě bolest porazila na zem, zavolala jsem Ivanu, přijedu, říkala. Ještě jsem snesla na hromadu věci nachystané k porodu doma. Muž šel vyhlížet naši porodní asistentku, porodní bábu s darem od Boha – přivádět na svět děti. Přivázal psy. Přijela za hodinu. Já si vlezla na postel a snažila se ovládnout bolest. Ještě to šlo. Dorazila Ivana. Vnesla klid do našeho bytu. Vyšetřila mě a povídá: porodíme, kdy, to nevím. Já myslela, že tak do 9 bude to dítě venku, se setměním, jsem přece noční pták. Začala největší práce, jakou jsem zatím v životě odvedla. Pomalinku se dítě sunulo dolů, pomalinku jsem se otevírala. Čas ztratil svůj význam, vnímala jsem vesmír za oknem a obrovskou sílu, bylo to nekonečné. Stahy přicházely častěji a sílily víc a víc. Bolest už nešla ovládat, ovládala mě, začala jsem řvát a řvát, byl to bojový křik a úleva, nemusela jsem se ovládat. Byla jsem ženou a rodila jsem dítě – v intimitě našeho domova, odevzdaná vesmíru a Bohu. V pološeru, vnímala jsem bolest, co prostupovala celým mým tělem. To bolí, křičela jsem na Ivanu a ona mi trpělivě tiskla ruku, co jsem k ní vztahovala, to bolí, já vím, že to bolí, rodit děti prostě bolí, odpovídala mi stále dokola. Chválila mě, už to bude. Povzbuzovala. Myslela jsem, že jí tu ruku rozdrtím, snažila jsem se tak zbavit bolesti alespoň trošku a ona ji brala na sebe, ale netrpěla za mě. Byla u mě. Muž chodil po bytě a nakukoval, jednou vešel do otevřeného porodního pokojíku a vzal mě za ruku, ale já chtěla jen ženu – porodní bábu, byla to ženská práce. Cítila jsem to. Ivana mě pravidelně kontrolovala, jak se otevírám a jak dítě postupuje dolů. Monitorovala tlukot jeho srdce. Postupovalo pomalu ale jistě. Masírovala mě kolem kostrče, tlačila na ni a já se prohýbala jako kočka pod tím tlakem, pomáhalo to, bylo to příjemné, cítila jsem, že se tak může dítě posunout lépe. Řvala jsem jako zvíře a tím odcházelo napětí a bolest jsem tak ventilovala. Byla už hluboká noc. Ivana trpělivě seděla blízko mě a sledovala, jak si počínám. Pila jsem vodu. Byla mi zima, bylo mi horko. Klečela jsem na kolenou, rukama opřená o postel. Nemohla jsem vydržet ležet. Pak se dítě opravdu posunulo dolů, břicho se nahoře uvolnilo, snad se opravdu narodí, naděje že to skončí, Ivana mě řekla, ať si sama šáhnu, že už ucítím hlavičku. Tlačila jsem a řvala dál. Pořád jsem šahala na hlavičku ještě ve mně a na břicho jak se vyfukuje. Všechno bylo přirozené, nic mi nepřipadalo, že by mělo být jinak. Už bylo po půlnoci a já rodila od půl páté ve velkých bolestech, které se nedají popsat a kdo je nezažil, neuvěří. Najednou si Ivana začala chystat věci – svoji výbavu k porodu. A rozprostřela pode mnou igelit, co jsem připravila. A jednorázové podložky. Koupala jsem se v potu. Ivana opět zkontrolovala postup dítěte a odhadla to na pár zatlačení. Dala jsem do nich všechno a myslela, že ochraptím, jak hlasitě jsem křičela. Pomalu, pomalu, pomalinku, říkala Ivana. Zázrak se stal – hlavička byla venku, šáhla jsem na ni, teď už jsem věděla, že se dostane ven i tělo. Dítě vyklouzlo ven a Ivana ho držela a utírala, já jsem se posadila a koukala na tu nádheru. Muž stál ve dveřích, chvilku jsme počkali, než jsme ho dostali do rukou my. Ivana ho prohlédla a utřela. Velké dítě bezmála čtyřkilové, náš krásný malý syn, miminko, vítala jsem ho, tak to jsi ty, tebe jsem 9 měsíců nosila, ahoj, já jsem tvoje maminka. Tekly mi slzy, smála jsem se. Muž stříhal pupeční šňůru. Byli jsme volní. Já i on, matka a syn. Do připraveného froté ručníku barvy života zabalila Ivana naše dítě a dala ho muži na jeho nahé břicho, on ho přitiskl a koukal na něj. Jeho táta. Synáček ani nepípnul, tak spokojený, že má tu dřinu za sebou, trošku pospával, byl na světě, vybral si nás a vybral si, že se narodí doma. Ta chvíle byla jedinečná, nepopsatelná. Zázračná, celé nebe se semklo, aby se to mohlo stát.
Za chvilku jsem porodila placentu, byla také velká a těžká. Jen dva stehy šití, hned to bylo a Ivana mi pomohla do koupelny, když viděla, že můžu jít. Skvělá sprcha. A taky jsem dostala napít a odvedli mě do mojí postele. Přinesli mi miminko, Ivana ho přiložila k prsu a ono sálo a bylo tak spokojené. Muž, můj milovaný muž nablízku, se vším pomáhal. Pak já zůstala sama s miminkem pod peřinou a můj porodní tým jedl a pil, také unavení z té šichty. Nabrali sílu a Ivana odjela v noci k dalšímu porodu. S úsměvem a ráda, že na sebe ta miminka čekají, jak říkala. Zůstali jsme sami. Syn se narodil po druhé hodině v noci. Nemohla jsem spát. Koukala jsem na něj a vítala ho u nás. Cítila jsem, jak se jeho duše zabydluje v tom malém těle, kolik ochrany potřebuje, jak k němu nemáme pouštět nikoho cizího, jak nepotřebuje nic než prso a teplo a náruč, lásku mámy a táty. Spal strašně dlouho. Pil mlíčko, bylo ho víc a víc. Věděla jsem, že poznám, že prospívá. Že ho nebudu muset vážit. Brzy bylo ráno, letní den, ptáci zpívali a slunce na obloze, nádherný den k tomu se narodit. Celý ten den jsme byli doma a prohlíželi si ho a odpočívali. Ivana pak přišla večer, zvážila ho a změřila. Poradila s kojením. Pak přišla ještě 4x v tom týdnu, pokaždé jsem se na ni těšila, poradila a vnesla svůj klid.
Jak mě to vlastně napadlo, ta troufalá myšlenka přivést dítě na svět doma, pokud mi to bude přáno?
V první vybrané porodnici se mi vysmáli, že pořadová čísla do fronty se rozdávala v 8 ráno, já volám odpoledne a místa na můj údajný termín porodu jsou již obsazená. Jako bych chtěla jít do divadla. Ve druhé vybrané porodnici vedla předporodní kurz strašně nervózní paní. Po prohlídce porodního oddělení jsem začala být nervózní zas já – po příjmu se natáčí monitor, ovšem na chodbě a zrovna na tu budoucí matku, kterou tam monitorovali, naše návštěvní skupinka zírala dobré dvě minuty. Já bych nerada, aby na mě někdo zíral. To nejde. Nejdřív se čeká tu, rodí se onde, převezou vás přes pár místností. Já bych ráda zůstala na jednom místě. To nejde. Na porodním sále byla velmi úzká postel. Vlastně takové lehátko. Rovné a omyvatelné. Bylo tam vedro k zalknutí. Vyvětrat se tu nedá. Jeden jediný budoucí otec v naší skupině se sesunul k zemi. Ptala jsem se, zda můžu rodit v poloze, jaká mi bude vyhovovat. To nejde. Tady se rodí na lehátku. Začínalo mi to být všechno nepříjemné. Na můj dotaz, proč se preventivně zavádí kanyla do žíly, paní, co vedla předporodní kurz, nedokázala odpovědět. Odpověděla jsem si sama – přece preventivně. Preventivně to, preventivně ono. Já bych tomu ráda nechala volný průběh, dokud je to možné. Tady to tak neděláme. Na další díl kurzu, na který byla plánována schůzka s pediatry jsem už nešla.
Kamarádka, co porodila doma s pomocí Ivany, se mi smála – ty jdeš v mých stopách… Zavolala jsem Ivaně. Uviděly jsme se. Padla mi do oka. Dala mi tip na porodnici vzdálenou půl hodiny od našeho domu. Tam se nám líbilo moc. Tady by to šlo, říkala jsem si. Jeden útulný pokoj, široká měkká polohovatelná postel. Úplně jiný náboj celého domu – porodnice. Jistě, když něco nechcete, negativní revers. Ivana nás navštívila doma ještě před porodem, aby věděla, kde přesně bydlíme a jak dlouho se k nám jede. Poslední měsíc před porodem jsem chodila na prohlídky jen k ní – každý týden. Vše zkontrolovala, jemně a žensky, vyšetřila dítě i mě zevně. Pokaždé jsem ze setkání s ní odcházela s větším odhodláním a pocitem ženskosti a mateřství, které jsem nikdy nezažila u gynekologa ani v porodnici-nemocnici. Nebyla jsem prostě pacient.

Porodit doma jsem se nerozhodla ze dne na den. Trvalo to měsíce. Sílilo to ve mně, bylo to naše – moje, mého muže a našeho dítě. Necháme ho vybrat, jakou cestou se vydá. Ta důvěra v dítě, víra, odhodlání, pokora, ten pocit nicoty proti vesmíru a osudu, který je výsledkem našich činů. Ten silný pocit, že se naplňuje mé poslání ženy – nosím dítě, porodím ho, jak nejlépe umím. On si vybral. Nesmíme ho zklamat.

„Já bába po Bohu, co mohu pomohu, co nemohu, nechám na Bohu“ co víc dodat, proč se hádat, proč vysvětlovat, každý má jinou cestu, proč mu nutit tu svoji.

Léto 2010, žena 33 let, Praha