Kdybych žila v zemi, kde má jeden k druhému respekt, v zemi, kde dítě nepatří státu, v zemi ve které zdravotníci za vlády komunistů neodcizili kompetence porodních asistentek, mohla by si každá rodící žena svobodně zvolit místo porodu.
Kdybych alespoň žila v zemi, která by měla dost odvahy tento stav napravit, měla bych šanci na vaginální porod po CS nerovnající se pár procentům.
Kdybych žila v zemi, které má kontinuální péči porodních asistentek začleněnu v systému péče, mohla bych, stejně jako má kamarádka žijící v UK, pomýšlet na domácí porod.
Nežila jsem a nežiji dosud. Respekt a úcta v našem systému péče o ženu před, při a po porodu nemají stále místo … ale i u nás žijí lidé stateční, lidé poctiví. Lidé s respektem a úctou k těhotným a rodícím ženám, s respektem k matkám, s respektem k rodičům, s respektem a úctou k intimitě lidského prožívání. Mám tu čest, některé z nich znát.

Milá Ivano,
je to pro mne už dávno… byla jsem těhotná krátce po prvním porodu, který skončil sekcí. Tehdy jsem mimo radosti z příchodu dítěte cítila také obavy. Velmi přesně jsem věděla, co už znovu zažívat nechci. Nechtěla jsem být slabá tak, abych odevzdala své kompetence do rukou zdravotníků. Věděla jsem také, že to, co k tomu potřebuji je podpora. Podpora a úcta k těhotné ženě a jejím kompetencím. Podpora ženě zraněné.
A tak jsem vytočila Tvé telefonní číslo a rychle na Tebe Ivano vychrlila vše, co bych chtěla a z čeho mám obavu… a Ty jsi klidným hlasem řekla, že není kam spěchat, porod je daleko a teď je čas užívat si každý příští den a domluvily jsme termín, kdy k tobě poprvé přijdu do poradny… a pak další a další. A tak jsem spolu se svou rodinou a s tebou prožívala krásné těhotenství. Tvou péči jsem kombinovala s péčí gynekologa, který nakonec přijal svou servisní roli.
Ty jsi Ivanou jednou z těch statečných žen, které provází ženy a jejich partnery těhotenstvím a porodem právě s respektem a úctou. Jsi mou milou, silnou ženou, která mi poskytla své služby. Nejcennější mi byli především v  době mé těhotenské ilegality, tedy v době, kdy mne gynekolog „předal“ do péče nemocnice. Zvolila jsem tu krkonošskou, protože v té se jejich předporodní péče neočekávala. Věděla jsem, že pokud by se dítě nenarodilo v termínu, který zdravotníkům přináší jistotu, zas bych čelila tlaku na ukončení těhotenství porodem. Tentokrát s CS v anamnéze… A tak jsem zůstala výhradně v Tvé péči, v péči porodní asistentky.
A stejně jako v předchozím těhotenství minul termín porodu a stejně jako v prvním těhotenství nic na porod nenaznačovalo. Uplynul týden, jediné, co jeho klid narušilo, bylo zavření vybrané nemocnice. Ten den, co jsem se to dozvěděla, jsem šla k tobě do poradny. A ty jsi jako již mnohokrát předtím, řekla to, co bylo třeba říci, a tak, jak to bylo třeba říci. Tentokrát jsi mě navíc podpořila ve volbě pražské nemocnice, ve které jsme rodili poprvé s tím, že čas kdy se tam vydat bude ve chvíli, kdy se přestanu cítit bezpečně tam, kde budu. Náš druhý syn se narodil o den později po devítihodinovém porodu, hodinu po příjezdu do nemocnice. Ještě ten den jsme spolu s radostí sdíleli jeho narození a mluvili o porodu a o tom, co bude dál.
Později jsme spolu prožili ještě jedno další těhotenství a jeden porod, stala ses součástí naší rodinné historie, součástí naší rodiny. Jsem ti neskonale vděčná, že jsi nás podpořila v přání dopřát našemu dítěti možnost narodit se v čas, který si vybere.
Za co ti Ivano, jsem a nikdy nepřestanu být vděčná ze všeho nejvíce, je to, že jsi mi poskytla podporu ve víře, že i já jsem ta žena, která je sama schopna porodit své dítě. Bez tvé tehdejší podpory bych nebyla tou ženou, která ti dnes píše. Ženou, která se rodila spolu s porody vlastních dětí.

S vděkem, úctou a láskou Daniela Rendl