Mnata
S Ivanou jsem se seznámila před třemi lety, když jsem byla poprvé těhotná. Věděla jsem, že chci rodit doma, a hledala jsem porodní asistentku. Dvě kamarádky již s Ivanou rodily a tak mi ji doporučily.
Co se mi na Ivaně od prvního chvíle nejvíc líbilo, byla přirozenost, se kterou ke všemu přistupovala. Byla rázná, hovořila se mnou na rovinu, ale hlavně měla o mě zájem. Zajímalo ji, jak se mám, co cítím, co si myslím, jakou mám představu o porodu a tak. Přesto to nebyl žádný výslech. Všechno se dělo přirozeně bez nátlaku.
Cítila jsem se s ní dobře, proto jsem k ní začala chodit do poradny místo ke gynekologovi. Byla to pro mě velká úleva. Trpím syndromem bílého pláště. Před běžnou návštěvou u gynekologa v poradně jsem byla nervózní, měla jsem pokaždé vysoký tlak, ultrazvuk mi byl nepříjemný a ostatní vyšetření také. V tu dobu jsem ještě netušila, že to mohu odmítnout.
Ze začátku jsem přicházela do Áčka taky trochu nervózní, ale pak jsem se uklidnila a později jsem se na setkání s Ivanou začala těšit. Na to, že uslyším svoje miminko, že mi Ivana řekne, jak tam leží a že jí budu moci vypovědět, co mě trápí.
Chodili jsme také s manželem na předporodní přípravu k Ivaně a tam si manžela zcela získala – svými názory i chováním.
Až přišel den porodu, kdy mě o půlnoci nějak divně bolelo břicho. Ivaně jsem volala a domluvily jsme se, že jí zavolám podle vývoje. Ve dvě mi praskla voda a Ivana se k nám rozjela. Přijela za chvilku, naložili mě s manželem do vany a já si tam lebedila. Pak už to nešlo vydržet, musela jsem ven z vody a tlačit. Najednou jsem dostala strach, že miminko prostě ven nedostanu. Tlačení mi vůbec nešlo. Ivana to dobře poznala. Nejdřív mně nechala osahat hlavičku miminka, které už chyběl kousek, a byla by venku. Nakonec mě odvedla na záchod a tam jsem porodila na porodní stoličce. Tyto chvíle jsem si prokřičela a byla jsem hodně mimo. Trochu jsem zapomínala, že mám vlastně tlačit. Nejvíc mi pomohla Ivanina slova, že jsme tady od toho, abych porodila dítě a že se mám přestat litovat. To zafungovalo hned. Přesně mě odhadla. Jednou jsem zatlačila a dítě bylo venku. Nemohla jsem tomu uvěřit, že se tady tak dlouho snažím a pak stačí jednou zatlačit a je to!
Děkovala jsem pánu Bohu a Ivaně za to, že to dobře dopadlo. Úplně vidím, jak mi v nemocnici někdo řekne, že mám tlačit nebo zabiju své dítě – to by mě dostalo a pak bych už nic nesvedla. Během celého porodu mě nenapadlo, že to může špatně dopadnout, a proto si myslím, to dopadlo dobře. Za to taky děkuju Ivaně, protože dokáže vytvořit atmosféru bezpečí a důvěry.
Nicméně jsme byli moc šťastní, že máme zdravého chlapečka. Pak nastala operace kojení. Kdy se ukázalo, že Mnatíkovi se moc nechce se přisát. Potom se mi nalily prsa, tak to bylo ještě těžší. Bylo to fakt hrozný, protože Mnatík hodně plakal a pořád mi kojení nějak nešlo. Ivana mě podporovala. Přijela k nám, hned mi ukazovala, jak ho mám držet, pak mi udělala tvarohový obklad, zkontrolovala mě a dítě. Jen ať vydržím, že on se přisaje. Sací reflex má. Nakonec se mu to podařilo pořádně až čtvrtý den. Předtím pil jen s košíčky, ale byl moc slabý a nedokázal se moc napít. Takže jsme i toto spolu s Ivanou zvládli. Mezitím jsem ještě s Mnatíkem den a noc strávila v Motole, protože mu zřejmě praskla cévka v nose, jak se snažil pít. Prostě ráno jsem ho vzala od prsu a koukám, že mu teče krev z nosu a pusy. No, byl to strašný šok. Zavolala jsem na manžela, ať volá Ivaně. On mi nerozuměl a zavolal záchranku. Pobyt v nemocnici popisovat nebudu. Bylo to pro mě hrozné. Skoro celou dobu jsem probrečela. Vyslechla jsem si kde co. Naštěstí jsem se hned druhý den rozkojila, výsledky odběrů krve u Mnaty dopadly dobře, tak jsem požádala o reverz, který nakonec ani nebyl, protože nás propustili. Byly to trošku krušné začátky. S Ivanou jsme si volaly ten den několikrát. Chtěla za mnou přijet a přivést mi košíčky na kojení, pak jsem si je půjčila v nemocnici a nakonec jsem je již druhý den nepotřebovala. Bylo to těžké období, na které moc nevzpomínám. Naštěstí to dobře dopadlo.
Potom jsme s Mnatou docházeli na Světýlka do Áčka. Když jsme se tam s Ivanou potkali, dobře si nás pomatovala. Vždycky se s námi zastavila, abychom se pozdravily a trochu si popovídaly.

Marika Antonie
Za rok jsem otěhotněla podruhé a za nějakou dobu jsem začala chodit opět k Ivaně do poradny. Tentokrát jsem absolvovala jen minimálně vyšetření a ultrazvuků. Bylo to klidnější těhotenství. Už během návštěv v poradně mě Ivana připravovala na to, že porod může být rychlejší. Spíš jsem se tomu smála. Ostatně hodně jsem to slýchávala, ale moc tomu nevěřila.
Jak jsem se starala o Mnatu, čas mi rychle utíkal a najednou jsem měla rodit. Tentokrát to přišlo taky v noci. Večer jsem měla poslíčky, ale stahy byly řídké a slabé. Nemohla jsem usnout. Tak to šlo celou noc. K ráno jsem si šla dát vanu, abych věděla, jestli se to někam pohne. Ve vaně jsem ležela přes hodinu a nic. Jenže sotva jsem vstala, tak to přišlo, několik silných stahů za sebou. Volala jsem Ivaně a popsala situaci. Myslela jsem si, že porod bude trvat ještě dlouho, tak jsme se domluvily, že za hodinu jí zavolám znovu. Potom vstal Mnata, chvíli jsem s ním fungovala, ale pak už to nešlo. Volala jsem Ivaně, ať vyjede. Ta se dala k nám na cestu, jenže přes ranní provoz to moc rychle nešlo. Já už jsem pomalu tušila, že už to nevydržím a budu muset tlačit. Kontrakce byly silné, ale ne moc časté a voda mi taky neodtekla. Úplně něco jiného než při prvním porodu.
Zavolala jsem manžela, aby byl se mnou v ložnici, a Mnatu jsme předali mému bratrovi, který u nás byl, aby Mnatu pohlídal. Ještě jsem zkusila zavolat Ivaně, kde je. Byla ještě dost daleko. Říkala jsem jí, že už to nevydržím, že už musím tlačit. Pak jsem zavěsila a asi třikrát zatlačila a Marika Antonie byla venku. Chytila jsem ji vlastníma rukama, pocity, které jsem zažívala, se nedají popsat. Bylo to něco jako absolutní štěstí, spokojenost, dojetí a taky důvěra v sebe a spokojenost se sebou, která mi při prvním porodu chyběla. Ivaně jsme volali, že už se Marička narodila a že se hned přisála. Ivana už byla přede dveřmi. Mě i dítě prohlédla a zjistila, že nejsem nijak poraněná a že miminko je v pořádku. Pobyla s námi a všichni jsme vychutnávali ten šťastný okamžik.

Ivano, moc Ti za sebe a za celou moji rodinu děkuji. Byla jsi tu pro nás, pomohla jsi nám. I díky Tobě jsem se naučila rodit a prožila jsem neuvěřitelné štěstí při porodu!

Bohumila Zbíralová, Ondřej, Mnata a Marika Antonie Kulhánkovi