Tento příběh byl čtený poprvé na festivalu Femina Film 2012. Tento festival také podporuje Ivanu Königsmarkovou.

Mou nejmilejší prací v Českém rozhlase byla po dvanáct let tvorba magazínu pro mámy a táty MÁTA. Díky ní jsem poznala řadu báječných lidí, mezi nimi i Ivanu Königsmarkovou. Téma přirozených porodů se mi stalo velmi blízké, byť už jsem v té době byla babičkou dvou vnoučat. V živé paměti jsem měla své tři porody – tyhle zážitky si totiž žena nese celý život. První za nezájmu personálu, který se neobtěžoval cokoliv vysvětlovat a jen přikazoval. Rodila jsem dlouho, bloumala studenými nevlídnými chodbami, sama se svou bolestí. Jediný vzruch způsobila jedna z matek, které právě oznámili, že její miminko je mrtvé, to mi dodalo. Na pokoji jsme pak ležely čtyři novopečené maminky a všechny jsme se ujišťovaly v tom, že už nikdy… Na druhý porod jsem se připravila tím, že jsem poprosila svého známého porodníka. Stalo se, ale omámena opiáty se na porod ani nepamatuji, jen porodní asistentka, naštěstí také moje známá, mi druhý den ukázala, jak jsem jí v transu šíleně podrápala ruce. Třetí dítě přišlo na svět o sedm let později a měla jsem obrovské štěstí. Na porodnici byl klid, na starost mě dostala mladičká doktorka, sama se rozhovořila o tom, jak ženy pomalu ztrácejí schopnost normálně porodit a že bych to mohla zkusit. Věnovala se mi, byla klidná, radila, pomáhala. Dítě jsem sice porodila v obvyklé poloze, ale miminko mi leželo na břiše dokud pupeční šňůra nedotepala, teprve pak ho změřili, zvážili, prohlédli.  Když jsem se tedy o pár let později „přes Mátu“ seznamovala s málo známými pohledy na prenatální vývoj dítěte, porodnictví, péči o dítě a jeho výchovu, mohla jsem přidat vlastní zkušenost. A taky jsem si uvědomila, že pořad, který záhy získal velkou oblibu, může rodičům pomoci. Jen si vzpomeňte: v půli devadesátých let nebylo ještě tak zcela normální, aby u porodu byl manžel či přítel, ne všude měli rooming, o nějakých porodních plánech či právech rodičky vybrat si porodní polohu nebo se v průběhu porodu napít, se nevědělo. Ivana patřila k odborníkům, se kterými se mi výborně spolupracovalo. Uměla upoutat. Seznamovala posluchače s novými poznatky, přidávala příběhy z praxe i zkušenosti ze zahraničí. Pamatuji, jak jsem jednou přijela natáčet do jejího vinohradského bytu. V obývacím pokoji, všude, kam oko pohlédlo, ležely otevřené knihy, skripta, pořadače, korespondence. Ivana měla plné ruce práce se zakládáním profesní organizace porodních asistentek, jezdila po schůzích, seminářích, setkáních, konferencích, pořádala kurzy pro maminky. Především se snažila prosadit legislativní změny, které by matkám zaručily právo rodit tak, jak doporučovala Světová zdravotnická organizace. Obdivovala jsem ji, kde bere tolik energie. Měla jsem pocit, že její osobní život jde úplně stranou. Nikdy jsem ji neviděla unavenou, naopak, vždy usměvavou, vstřícnou. Když jsme jeden čas vysílali kontaktní Mátu v pozdních večerních hodinách, nikdy neodmítla přijít, sama říkala, že dotazy posluchačů jsou pro ni cenné a inspirují k další práci. V roce 2008 se přestala Máta vysílat. Nová paní šéfredaktorka B. Janečková zdůvodňovala svůj příkaz  ke zrušení pořadu  tím, že rodičovskou tématiku pokrývají časopisy. Protesty posluchačů nepomohly.  S Ivanou jsem se však setkala znovu. Tentokrát prostřednictvím mého dnes už dospělého nejmladšího syna. Ano, toho, co měl to štěstí, že se narodil přirozeně, normálně. Jakmile jeho žena otěhotněla, chtěli vědět co nejvíc. Jejich kroky je zavedly do Acentra a k porodní asistence Ivaně. Byli z ní nadšeni. „Je skvělá, laskavá, nestraší, ale vysvětluje, když jdeme od ní tak se přímo vznášíme,“ říkali. Na porod doma si netroufli, rodili v Hořovicích, ale Ivaniny rady jim pomohly i tam. Teď se na ní chtěli obrátit znovu, ale k Ivaně už nemohou, byla odsouzena. Vzpomínám, jak jsem se jí kdysi zeptala: Co když se při porodu doma něco ošklivého stane? Odpověděla mi, že se toho dne bojí, protože i při nejlepší vůli se to stát může a děje se tak i v porodnicích. To ale neznamená, že se práva na přirozený porod máme vzdát. A pak dodala. „Věřím ve spravedlivé posouzení každé takové situace.“ Nevím, Ivano, zda věříte i dnes. Podporou lidí, kteří si vás váží a chtějí vám pomoci si však buďte jista.

Mgr.Zdena Tomášová