Od mládí, možná dokonce dětství, jsem věděla, že bych své potomstvo chtěla porodit někde v klidu a ústraní. Tak jak mi bude velet moje nitro, tak jak to budu cítit.
V září roku 2011 se nám v ústecké porodnici narodila druhá dcera. Myslela jsem si, že napodruhé to bude jednodušší. Že to půjde samo. Že si ustojím svá předsevzetí, že si prosadím svá přání. Že bude dodržen porodní plán.
V sedmnáct hodin mi začala odtékat plodová voda. Byla jsem šťastná, že se holčička chystá na svět. Udělala jsem večeři a manžel odvezl starší dceru k rodičům. Čekala jsem na kontrakce, bez nich jsem do porodnice nechtěla. Jenže žádné nepřicházely a mně po půlnoci došla trpělivost. Byl až moc klid, necítila jsem ani žádné pohyby. Na to jsem nebyla připravená a věděla jsem, že budu-li čekat ještě déle, o to horší bude nástup do porodnice.
Už ve dveřích jsem dostala vynadáno, že jedeme pozdě.
Byla jsem vyšetřena doktorkou a asistentkou. Miminku se dařilo dobře. Následoval klystýr, byla jsem odkázána do malinkého sociálního zázemí. O čistotě tohoto místa pomlčím. Snažila jsem se udržet požadovaný čas. Připadala jsem si jako lvice v kleci. Následovalo další vyšetření, prsty porodní asistentky byly ostré jak vidlička, ale co prý jsou její dva prsty proti hlavičce miminka. Pak došlo na dotržení plodového vaku. Bohužel mi není jasné proč, voda odtékala dobře. Vaky prý byly nalepeny na obličej miminka. Pak injekce na uvolnění, vitamíny skupiny B. Modlila jsem se za nástup kontrakcí, které stále nepřicházely. Pokud se zdálo, že „už“, přišlo další vyšetření a bylo to zase pryč. Nakonec se porod přeci jen rozběhl. Snažila jsem se najít vhodnou polohu a uchopit začínající proces, ale akorát jsem se zamotala do dlouhé košile a bořila do měkké a kluzké matrace. Nebyla jsem schopna vcítit se do běhu věcí. Kontrakce byly dosti bolestivé bohužel čím dál, tím víc. Najednou přišla asistentka, za chvilku druhá a s ní doktorka, skočili na mě. S mým výkonem nebyly spokojeny. Spěchaly na mne, přitom pokud vím, miminku se dařilo dobře. Začaly tlačit za mě a holčičku ze mě „vymáčkly“. Celé to od začátku kontrakcí trvalo necelou hodinku, takže asi pohodový, rychlý porod. Cítila jsem se ale hrozně jak na těle, tak na duchu. Protože takhle jsem to nechtěla. Chvilinku byla na mém břiše. Pak vážení, měření, popisování, otírání a přesvědčování, že je malinká a že se musí ohřát a že u mne by prochladla. Podlehla jsem, neměla jsem sílu se dohadovat. Svolila jsem ke 30 minutám v inkubátoru. Dostala jsem pytel s pískem na břicho a nařízení nehybně ležet, nesměla jsem ani zvednout ruce. Během další hodiny a půl, kdy byla ta malinká už u mě, jsem dostala dvakrát vynadáno, že ležím na boku.
Během těch šesti hodin na porodnici se mi opravdu moc vlídných slov nedostalo.
Na začátku obou těhotenství jsem měla jasno o tom, kde se miminko narodí.
Při prvním jsme bydleli v Praze. Od začátku jsem věděla, že chci dítě porodit doma a brzy i koho oslovit.
Při druhém v Děčíně a nebylo moc možností nebo jsem je ani nehledala. Snažila jsem se zaujmout pozitivní postoj k porodu v porodnici.
Asi jsem potřebovala obě zkušenosti.

Přeji si možnost volby nejen v porodnictví.

První dcera Ela se nám narodila v roce 2007 za podpory a pomoci Ivany Konigsmarkové.
Doma, v klidu a tichu. Bez bolestí a s porozuměním tomu, co se odehrává.
Bez ztráty důstojnosti.

Ivano, děkuji Vám.
Hedvika Černohousová