Ani nevím, jak to přišlo, ale o přirozený porod jsem se zajímala již dávno před tím, než jsem vůbec reálně uvažovala o svém vlastním těhotenství a porodu. Možná jsem se zajímala o svůj vlastní příchod a s ním související trauma, které prožila má matka a já jako nenarozená dcera s ní. Nechtěla o porodu nikdy mluvit, protože pro ni byl velmi traumatickým zážitkem, který se určitě podepsal i na mém vlastním životě.

Setkala jsem se tedy s dílem Michaela Odenta i Leboyera a jeho Porod bez násilí na mě hluboce zapůsobil. Postupem času jsem objevila i další knihy, které se zabývaly tématem přirozeného porodu a setkala jsem se i s knihou Ivany Konigsmarkové: „Hovory s porodní bábou.“ Bylo to krásné a milé čtení, které mi otevřelo cestu k porozumění práce porodní asistentky a pomohlo mi na cestě k řešení traumatu vlastního porodu a později přispěla i tato milá knížka rozhovorů k překonání strachu z porodu mé dcery.

Můj porod byl nakonec krásným a intimním zážitkem v kruhu rodiny, kdy přišla mezi nás tiše a klidně očekávaná dcera jedné deštivé noci v horské chaloupce pod lípou. Byla s námi jen porodní asistentka, kterou jsme v té době již považovali za skoro součást naší rodiny. Nebyla to Ivana osobně, ale její osobnost, její přesvědčení a víra v ženu a její schopnost porodit zdravé dítě mě ovlivnila již dávno před porodem a vím, že přispěla i k mé vlastní sebejistotě a víře, že dokáži vlastní silou porodit zdravé dítě.

Tímto krátkým příběhem tedy děkuji Ivaně i všem milým porodním asistentkám za jejich nezměrnou trpělivost a laskavost a umění být.

Petra Haken s rodinou

Děkuji a přeji hodně zdaru a mnoho krásných příběhů….