S Ivanou jsem se prvně potkala už v roce 2000, když jsem čekala své první dítě. Vyhledávala jsem už tehdy místo pro přirozený porod. Porody doma mé maminky a sestry v Anglii, knihy o přirozených porodech a vše s tím související mě přivedly k Centru Aktivního Porodu na Bulovce. C.A.P. však v té době končil a nebylo vůbec jasné, zda stihnu porodit, než úplně zavře.

V neděli 30. července jsem dojela do CAPu a Ivana, k mé radosti, měla službu. Oznámila jsem, že mám bolestivé stahy po 10minutách a že jdu na to, ale k mému údivu mě Ivana poslala domů, že jsou to jen poslíčci a že určitě poznám, až to bude „doopravdy“. Celou neděli i pondělí tyto stahy pokračovaly, intenzita se nezvyšovala, bolestivé byly stejně. V úterý už jsem byla trochu nervózní, tak jsme s manželem jeli na Bulovku pro uklidnění, že se ještě nic neděje. CAP nemělo na ten den zajištěnou asistentku, musela bych rodit na klasickém sále, tak jsem se uklidňovala, že poznání, že už je to „doopravdy“ u mne stejně ještě nenastalo. Avšak po vyšetření mi radostně oznámili, že jsem otevřena na 4cm a mám zůstat.

Krátce na to se objevila Ivana, jako strážný anděl. Právě dokončila rozhovor s novináři o lítostném konci CAPu, a přesto, že neměla mít službu, dovedla si nás do uklidňujících prostor centra a zůstala s námi ještě spousty hodin. Seděla ve vedlejší místnosti, občas nahlédla, jestli něco nepotřebujeme, respektovala naše soukromí. Po čase jsem chtěla do vany (rodit do vody byl můj sen). Ivana ji ochotně napustila a pomohla mi do ní. Ale po pár minutách jsem zase chtěla rychle ven! Žádná voda! Přechod s první doby porodní na druhou jsem nezaznamenala. (Přechod z poslíčkových stahů na opravdické stahy taky ne!) Celé to byl plynoucí děj.

Ivana mě ke konci několikrát pobízela k tlačení, já se snažila, ale bolest v rodidlech byla silná. Vybavuji si, jak jsem rozčíleně a vulgárně na Ivanu křičela, ať mi tam nesahá (dej ty pracky pryč!) a po porodu se jí za to moc omlouvala! Naše krásná nepomačkaná Anna vklouzla do Ivaniny zkušené náruče a nastal klid. V příjemné místnosti jsme zůstali s Ivanou ještě dvě hodiny. Lékařskou a pediatrickou prohlídku, která proběhla velice rychle, si skoro nevybavuji, ale Ivanina slova úplně. Mluvili jsme o mé druhé době porodní, poznala, že jsem v minulosti zažila trauma.

Dva roky na to, jsem čekala naše druhé dítě. V noci na 15. září, po přirozeném a milém spouštěči (sex), mi začaly stahy. Ráno jsme předali Annu kamarádům a jeli na Bulovku. Nechali nás v neponičených prostorách již neexistujícího CAPu a vše probíhalo hladce. Když už jsem byla plně otevřená, přišel lékař a nastal zmatek. Chtěl, abych tlačila, ale já ještě vůbec necítila potřebu. Čas mezi kontrakcemi se protahoval. Lékař byl čím dál víc neklidný a řekl nezapomenutelnou větu: „Když Vám nejde o Vás, tak by Vám alespoň mohlo jít o dítě“, a skočil mi na břicho. Klárka přišla na svět pomačkaná, měla zlomenou klíční kost a pohmožděninu na hlavě, která do druhého dne byla nepřehlédnutelná boule.

O dva roky později jsem čekala naše třetí dítě. Ke konci těhotenství jsem chodila k Ivaně do poradny a domluvila se s ní na domácím porodu. V úterý v noci jsem se náhle probudila, vylezla z postele a v předsíni mi praskla voda, byla čirá a tekla proudem. Pak jsem šla zase spát. Odpoledne přišla Ivana, poslechla si miminko, vše bylo OK, jen naznačila, že by bylo fajn, kdyby brzy nastal „porod“. Ale ten ještě nechtěl. Kontrakce, které jsem měla v noci, přes den ustaly, ve čtvrtek v noci už zesilovaly, ale ve chvíli, kdy přivolaná Ivana dorazila, úplně zase přestaly (holky v pokojíčku se vzbudily). Čekali jsme a čekali. Ivana k nám jezdila denně, kontrovala miminko. Já byla v klidu, očekávající a v pohodě. V sobotu si naši kamarádi vzali Annu a Kláru k sobě a pak se porod pomaloučku rozjel. Ivana dorazila kolem páté.Koukla, jak se pohybuji kolem jednoho rohu v dětském pokojíčku a usoudila, že už to bude brzo. Nepotřebovala mě vyšetřit – věděla, že tam doteky nechci! Vybavuji si okamžik nejistoty, zda poznám, kdy mám tlačit a jak vysvětluji Ivaně, že u předchozích jsem to nepoznala. Ivana mě v tu chvíli naprosto uklidnila, nepamatuji si její slova, ale její pohled ano – a pak už jsem neměla nejmenší pochybnost. Zesilovací kontrakce, které vyžadovaly mou pozornost, ale byly celkem bezbolestné, najednou přestaly. Zavěsila jsem se u palandy do polo-dřepu a pak přišla první nádherná vlna nutící mě k tlačení. Další vlna nastala až po 10 minutách. Žádná bolest, ale síla a krása. Žádný spěch. Při šesté vlně byla hlavička venku a maličký křičel. A hned na to poslední vlna a Tobiáš vklouzl do Ivaniny zkušené náruče.

Později se mi Ivana svěřila, že byl na mě krásný pohled při druhé době porodní – opakovaně jsem se prý usmívala. A nejen za tento úsměv na tváři ji děkuji.

Katka Hamsíková