Red flowerPosílám jeden příběh, který není porodní, ale týká se nás všech….pro Ivanu, aby vytrvala, aby věděla, že její práce měla a má smysl…a taky jen tak, pro potěchu, pro vyplavení smutku a bolesti z té křivdy, kterou je teď nucena přijmout….věřím, že je to jen smutná etapa utkání, které nelze prohrát….

Ivanu jsem osobně poznala letos v lednu na Tichavském Tuleni. Zprvu na mě působila trochu afektovaně a odměřeně, ale už během povídání o její kauze si mě získala. Moc dobře bylo z jejích slov cítit, s jakým zaujetím pracuje, co pro ni její práce znamená, její slova byla jasná, rozhodná a hlavně bylo zřejmé, že stojí nohama pevně na zemi a moc dobře ví, co dělá. Vrací ženám kusy jich samotných, kusy poztrácené předchozími generacemi žen, v období, kdy bylo důležité se přizpůsobit, mlčet, tiše trpět, nestěžovat si a děkovat systému za péči. A tyto kusy vrací ne v ideálech, snech a tužbách, ale naopak přesně v těch chvílích, kdy jsme pevně spojeny se svými těly, kdy nelze ignorovat bolest nebo se tvářit, že se nic neděje. V realitě porodu a životních změn chytá naše strachy, obavy, pochybnosti, bolesti i rezignace, nechává je odplout a ukazuje nám naši sílu – sílu ženy, sílu matky, sílu intuice – ukazuje nám ji tím, že má vlastní hlubokou víru v naši schopnost porodit, nasytit a vychovat dítě.

Já sama jsem zatím bezdětná a na těhotenství se teprve chystám. To, co ve mně s Ivanou rezonuje, je touha po osvobození se od nadvlády strachu. Nacházíme se nyní v době, kdy se nás mocní snaží zastrašit, vzbudit a živit v nás pocit, že jsme závislí na systému a že potřebujeme odborníky na kde co. Už nějakou dobu se snaží potlačit náš „selský rozum“ a nahradit ho spoustou důležitých vymožeností, bez kterých se neobejdeme.
A jsou mezi námi tací, jako Ivana, kteří se nedají, protože ví, že pravda je jinde a síla je v nás. A toto vědomí šíří jako lavinu dál, učí ostatní samostatnosti, zodpovědnosti a pomáhají jim otevřít oči.

Každý z nás může dělat to samé. Každý z nás se může postavit vlastnímu strachu. Každý z nás může povzbudit ostatní. Každý z nás může pohladit slovem nebo činem, každý z nás může vystoupit z davu a přispět svou trochou do mlýna. My sami tvoříme svět, tvoříme základ příští generace. Máme vždycky na výběr – buď budeme nadávat na politiky, doktory, úředníky…nebo ukážeme konkrétně na to, co je špatně a budeme bojovat za změnu – vlastním příkladem, ve svém oboru, dostupnými zbraněmi.

Chtěla bych tímto dopisem poděkovat Ivaně a všem ostatním, kteří mají odvahu dělat náš svět lepším a vnášejí do něj lidskost a lásku – a je jedno, jestli jsou to doktoři, zdravotní sestry, porodní asistentky, politici, úředníci, prodavačky nebo uklízečky…. LÁSKA A POROZUMĚNÍ JSOU POTŘEBA VŠUDE.

A ještě jednu doušku na závěr – Život i smrt si zasluhuje úctu. Jsou vyšší zákony než ty naše, vyšší principy, které nedokážeme dohlédnout. Zrození a umírání tu vždy bylo a bude, a my, ačkoli můžeme pomoci a doprovázet v těchto pohnutých okamžicích, nemáme právo ani moc rozhodovat. Kolik je případů zanedbání péče ze strany matky, která chce rodit doma oproti dennodenně prováděným plánovaným interrupcím? Jen stěží si můžeme namlouvat, že tu jde o lidské životy. A z tohoto pohledu je Ivanino odsouzení jen leštěním ega některých našich lékařů a politiků. Kéž i oni dojdou k prozření…

Jana