Nevím, zda můj příběh patří do víceméně porodních příběhů, ale čím si jistá jsem je to, že Ivaně vděčím za podporu ve chvíli, kdy jsem jí potřebovala nejvíc, a možná i za své duševní zdraví.

V roce 2002 jsem čekala své druhé dítě. Za předpokladu fyziologického těhotenství jsem plánovala porod doma, což jsem konzultovala právě s Ivanou a chodila k ní do „poradny“. Ivana tehdy pracovala na částečný úvazek v gynekologické ordinaci MUDr. Lochmana. Viděly jsme se na konci mého cca 10. týdne a probíraly alternativu jak domácího porodu, tak porodu v CAPu, jehož provoz už sice nefungoval tak jako do r. 2000, ale přesto se tato instituce tehdy jevila jako nejsnesitelnější volba v Praze.

Vše se bohužel vyvinulo jinak a na konci 16tého týdne se dostavila teplota a krvácení. Po telefonické konzultaci s Ivanou jsme vyrazili k Apolináři, kde se ukázalo, že miminko odumřelo někdy mezi 12tým a 16tým týdnem. Následovalo psychické peklo v tomto, jinak patrně renomovaném, ústavu. Putování celkem třemi vyšetřovnami, protivní, arogantní lékaři. Beze slova útěchy nebo vysvětlení toho co nastalo. Domů už mě nepustili (měla jsem doma malou dceru) s tím, že stav je opravdu akutní, hrozí otrava atd. a že musím ihned na sál. Z „ihned na sál“ bylo dalších asi 7 hodin čekání na pokoji, kde se mnou byly mj. dvě čekatelky na interrupci (vlastní rozhodnutí), a další paní v asi pátém měsíci (po umělém oplodnění) na udržování těhotenství, která se rozplývala nad utz fotkami svých budoucích dvojčat. Tamní personál (zejména při minimálně 2 zcela volných pokojích) projevil opravdu velkou míru empatie. Když mi bylo v 21h oznámeno, že se můj zákrok odkládá na další den, ohradila jsem se s tím, že když byl můj stav shledán před několika hodinami tak akutní, tak předpokládám, že se na tom nic nezměnilo, a když už jsem kvůli tomu nemohla domů za svou dcerou, tak s mrtvým dítětem v břiše odmítám strávit byť jen hodinu navíc.  Termínu „mrtvé dítě“ se pan doktor vysmál, prý se v tomto stadiu nejedná o dítě a jeho služba skončila a měl být touto dobou již dávno doma. Nicméně, dosáhla jsem svého, jen mě ještě čekala ještě potupná cesta na sál s asi 19letým zřízencem, který si mojí nahotu evidentně užíval a narkózou jsem byla oblažena dřív než jsem mohla spatřit lékaře/ku, který mi zákrok provedl. Druhý den jsem za patřičných scén podepsala revers, kdy za mnou sestra křičela „a výsledky z pitvy přijdu do ambulance příští tejden“.

Po několika dnech začal poměrně rozsáhlý zánět celé oblasti malé pánve, který jsem prožila už raději na soukromé klinice. Po 6ti týdnech jsem šla na kontrolu k panu gynekologovi, kde Ivana pracovala. Logicky jsem se ptala i na „výsledky z pitvy“ a chtěla jsem konečně alespoň od někoho slyšet nějaké vysvětlení. Místo toho na mě pan doktor křičel, cože bych chtěla, když už jedno dítě doma mám a co na tom chci řešit, že to snad plyne z názvu „missed abortion“. Jeho výstup už byl na mě příliš, jelikož jsme k němu předtím (i díky Ivaně) získala důvěru a považovala ho za milého a otevřeného člověka. Rozbrečela jsem se potupně přímo v ordinaci a nebyla k zastavení. Byly to vůbec první slzy od vyřčení diagnozy u Apolináře.

Ivana se zachovala jako naprostý profesionál, naprosto přesně odhadla můj totální kolaps a poskytla mi v podstatě krizovou intervenci. Nechala pana doktora v ordinaci samotného, vzala mě kamsi do jejich zázemí a hodinu se mnou mluvila a vysvětlovala a poslouchala. Poté mi doporučila, abych na postup u Apolináře podala stížnost (a to nejen kvůli sobě, ale i pro další ženy) a řekla mi, že pan doktor má momentálně jakési své osobní problémy, což ho samozřejmě neomlouvá z toho, jak se choval, a to ani v jejích očích.

Neměla jsem tedy to štěstí zažít porod s Ivanou, ale měla jsem možná ještě větší štěstí v tom, že mi poskytla tak neuvěřitelnou oporu a účast ve chvíli, která byla pro mě rozhodující. Z potratu jsem se psychicky vzpamatovávala ještě zhruba půl roku a mám pocit, že nebýt Ivany, mohlo to být ještě déle. Ve velmi krátké době jsem pochopila, že moje trauma nespočívá ani tak ve ztrátě dítěte, jako v přístupu lékařů.

Takže, díky Ivano!

Radka Prošková