Vývoj člověka od početí a zrození mě fascinovaly. Dokonce ve mně začala růst touha stát se porodní asistentkou. Okolnosti mě ale vedly jinam, a tak se ze mě stala učitelka.
Učit několik hodin denně, hlídat žáky u oběda, pak vést zájmové kroužky… Svou práci miluji, ale často mě bolí hlava a záda a jsem MOC ráda, že se mohu doma po práci kochat tichem, sednout si na gauč s teplou večeří a do noci si číst knížku nebo se prostě věnovat nějakým svým povinnostem a potřebám (rodina, úklid apod.). Až na nějaké ty přípravy na výuku či opravy písemek mám po práci program a čas ve své režii.
Má práce je skvělá, ale opravdu ji potřebuji vyvážit svým pouze osobním a soukromým časem. Naučila jsem se vypínat telefon a rozvažovat, na kterou společenskou akci půjdu nebo ne. Je skvělé, že moje práce, i když je různorodá a tvůrčí, má svůj časový rozvrh a mohu ji oddělit od svého osobního života.

Jak by ale teď asi můj život vypadal, kdybych se vydala cestou samostatné porodní asistentky?
Až když jsem začala naplno pracovat, uvědomila jsem si, jak náročné je povolání porodní báby, o kterém jsem měla tolik krásných představ.
Kdybych měla pracovat jako Ivana, tak se asi zhroutím. Žádné opravdové „padla“ by v práci neexistovalo. Místo vytouženého ticha a soukromí po práci bych zvedala telefony novopečeným maminkám a stále opakovala slova podpory a rady. Místo teplé večeře bych zdokonalovala své řidičské schopnosti na cestě k rodící ženě a spolu s ní se zapotila s prázdným žaludkem, už s třetí kávou za odpoledne, abych vydržela svěží možná ještě celou noc. A opět bych povzbuzovala, tatínkovi vysvětlovala, na sourozence rodícího se miminka se usmívala a nepolevila ani na chvilku, protože tohle není práce, která se dá jednou ošidit, příště dohnat. Vždy, ať bych už měla za sebou dva dny volna nebo tři probdělé noci, musela bych být stejně profesionální. Když už by mi lezl krkem ten neustálý kontakt s lidmi spojený s vydáváním množství mé energie, tak bych si ani ten telefon ve svém volnu nevypnula – co když zavolá rodící žena… Ta nepočká jako třeba opravy písemek.

K Vám všem porodním asistentkám, které si nechodí jen „odkroutit šichtu“, mám obrovskou úctu.
Děkuji Vám, Ivano, že tu jste pro druhé na úkor vlastního odpočinku a psychické pohody.
Přeji Vám ještě mnoho těch zázračných sil, které v sobě máte.
Ať Vás následující týdny, měsíce a roky čekají chvíle radosti, satisfakce a naplnění smyslu toho všeho těžkého, čím jste si musela projít.

Alena