Na své první těhotenství i porod děťátka vzpomínám skoro s lítostí. Ten čas, který by měl být nejkrásnější v životě ženy-matky, mi narušovala spousta zbytečných a pro mě stresujících vyšetření a lékaři za každou cenu hledající jakoukoli chybu na mně, mém těle nebo dítěti. Průběh samotného porodu ve sterilním a chladivě bílém prostředí byl plný nepotřebných a úctu beroucích zásahů, kde jako bych měla hrát jen vedlejší roli, a moje naprosto zdravé dítě se rodilo nedůstojně. Od první chvíle ode mě bylo izolované na několik nekonečně dlouhých hodin. Tenkrát jsem o něj nedokázala bojovat. Nedala jsem na sobě nic znát, ale ta bolest, kterou jsem zažívala, zrovna tak jako můj chlapeček ležící kdo ví kde, by mě zabila, pokud bych jí nechala přijít…

Přešly dva roky, další děťátko se rozhodlo přijít a záhy odejít, a mně se spolu s nutným lékařským zákrokem objevily pocity, že se všechno kolem (jakkoli dlouhých) těhotenství a porodů děje špatně, že příště chci všechno jinak…

Bylo léto, krásný den a já seděla na lehátku pod stromem. V lůně jsem cítila holčičku a s ní i velkou odhodlanost a sílu začít všechno jinak. V ruce jsem držela knihu Hovory s porodní bábou, kterou jsem si zrovna přinesla z knihovny. Dívala jsem se na Ivanu na přebalu knihy, na její zářící oči a lehký dotek ruky na kulatém bříšku. Naslouchala děťátku uvnitř. Komunikovala s ním. „Tohle všechno já moc chci!“ křičelo něco tam uvnitř… „Chci si těhotenství užívat naplno, chci zářit, být s děťátkem v kontaktu, něžně se ho dotýkat od začátku do konce, naslouchat mu! Naslouchat sobě a svému tělu! Nechci si nic z toho nechat vzít!“ A pak jsem knihu otevřela…

Četla jsem celé odpoledne, vedle mě zrovna seděla moje matka, která mým pochodům kolem těhotenství a porodu nerozuměla a odmítala je, a já se s ní na tohle téma vždycky bála mluvit, raději jsem udělala všechno tak, abych si byla jistá, že mi to schválí. Byl to den, kdy jsem poprvé sebrala odvahu. Den, kdy jsem mluvila ke svojí matce s nadšením a silným přesvědčením, že tohle všechno, co cítím, je správné. Byl to den, kdy jsem se poprvé postavila sama za sebe, svoje dítě, svoje názory a touhy. Slova v knize mi tolik pomáhala, a tak jsem ji četla znovu a znovu. Cítila jsem velkou podporu, otevřela jsem oči a začala přehodnocovat to, co jsem v životě přijala jako pravidla, fakta, nutnosti… je to všechno pravda? Je to opravdu tak? Jak to vnímám a cítím JÁ? V tu chvíli jsem věděla, že ke mně přišlo to, co jsem hledala, že přišla odpověď. Chci převzít zodpovědnost sama za sebe. Chci jít po své vlastní cestě a přivést po ní na svět své dítě. Chci rodit přirozeně! V tom horkém odpoledni ve mně díky Ivaniným slovům vzplálo něco tak velkého, co už nešlo zastavit. Otevřela jsem se svojí nové cestě a šla směrem ke svému cíli.

Starala jsem se o sebe, své dítě i krásné těhotenství, odmítala jsem všechna zbytečná vyšetření a s tím vším vzrůstalo i mé sebevědomí a moje touha po tom rozhodovat o svém těle sama, dělat to, co cítím jako správné. Zrovna jsem přemýšlela o porodu doma a hledala porodní asistentku, když přišlo období strachu. Ivanu odsoudili… Strach a nejistota ze vzrůstajících nepříjemných zpráv, z výhrůžek nastávajícím maminkám, které by snad chtěly porodit své dítě doma, z nejistoty asistentek… a mé boje s manželem o to, jestli smím zůstat v bezpečí domova, ukázaly své. Musím najít jiné bezpečné místo…

Za svým cílem přirozeně porodit jsem šla tvrdě. Neustoupím ani o krok! Změnilo mě to, dodalo sílu, jako žena jsem ušla velký kus cesty, více dospěla a osamostatnila se. Vybírala jsem porodnice, kde mohu přivést dítě na svět bezpečně a přirozeně, ale dost se lišil význam slova „bezpečný a přirozený“ v mých ústech a v ústech některých lékařů. Nakonec jsem to správné místo našla. Cítila jsem to. Byla jsem tam jako v jiném světě… A přesto, že bylo daleko od mého domova, jsem udělala všechno proto, abych tam mohla být.

Strávila jsem v jednom malém pokoji nedaleko porodnice jeden z nejkrásnějších týdnů svého života. Tichý, něžný, plný. Jen jsem tiše byla s maličkou holčičkou a trpělivě čekala na chvíli, kdy se rozhodne přijít. Přicházela potichu, něžně, stejně jako celých devět měsíců přicházely mé doteky k ní. V porodnici jsem měla prostor jen pro sebe a svůj vlastní porod. Nikdo mě neobtěžoval rutinními zákroky, nikdo do ničeho nezasahoval, nenapomínal mě, nikdo mě neshazoval. Bylo ticho a všechny ženy kolem mě jen čekaly. Mohla jsem naplno vychutnávat každý okamžik. Venku padal sníh, voněla levandule a růže, hořela svíčka, hrála hudba… Moje holčička přicházela s úctou a důstojností. Narodila se jako královna… Držela jsem ji v náručí od první chvíle a cítila velkou vděčnost.

Vděčnost a velké díky paní Ivaně, která mi dodala odvahu, abych se na tu dlouhou a krásnou cestu vydala. Děkuji Vám, Ivano, za podporu, kterou umíte druhým poskytnout, i když se s Vámi osobně nikdy nesetkají. Díky Vám jsem jinou ženou, jinou matkou. Díky Vám umím naslouchat sama sobě a svým dětem. Díky Vám. Díky Vám.

S úctou a vděčností Pavla