Bonding je proces, kdy se tvoří vztah mezi maminkou a miminkem. Každá matka a dítě se k sobě vztahují již před porodem. Budují se mezi nimi základy emočních vazeb, základy láskyplného vztahu, který naplno exploduje v hormonálně nabité situaci při porodu. Čím více dítě a matku ve vzájemném kontaktu podpoříme, tím více jim ulehčíme start do života a následné mnohdy nelehké situace spojené s výchovou dítěte. Podpora bondingu je podporou nové rodiny a podporou zdravotníků, aby dokázali sebevědomě pečovat o dítě a matku či celou jeho rodinu jako o jednu ošetřovatelskou jednotku.

O všem, co souvisí s tématem podpory rané vazby, si budeme ve čtvrtek 7. února od 18:30 povídat se mnou, tedy s Gaurí Chrastilovou, a s Ivanou Antalovou v pražském A-centru. Jako bonus obdrží každý účastník aktualizovanou verzi „10 kroků podpory rané vazby“, které zpracovaly a doporučují klinická psycholožka Michaela Mrowetz a pediatrička Marcela Peremská. Součástí besedy bude i možnost zakoupení knihy a autogramiáda.

Honorář za besedu věnuji porodní asistentce, která dala svou podporu stovkám rodin. Ženě, která nyní sama potřebuje naši pomoc a podporu – Ivaně Königsmarkové.

Srdečně Vás všechny zvu a těším se na setkání, kterým můžeme společně vyjádřit i podporu Ivaně.

http://www.acentrum.eu/program/bonding-porodni-radost-aneb-laska-na-prvni-pohled-a-dotek-2013-02-14-1830

A jak se vlastně kniha o podpoře rané vazby „narodila“?

S nápadem napsat knihu na téma podpory bondingu přišla moje přítelkyně Michaela Mrowetz. Michaela je klinická psycholožka. Má svou vlastní ordinaci, kde ji převážně navštěvují ženy, které pociťují nějaký problém v souvislosti s těhotenstvím, porodem, či poporodním obdobím anebo s posttraumatickou stresovou poruchou po porodu, znásilnění, či vztahu s projevy psychického či fyzického násilí. Michaela je také maminkou dvou synů a zajímá se o vše, co souvisí s psychikou a porodními procesy.

Téma podpory bondingu, které Michaelu oslovilo, mě zajímalo také. Podporovala jsem Michaelu při psaní článků do laických i odborných časopisů a měla jsem radost z diskuse, kterou vyvolávaly její přednášky o podpoře bondingu.
Přesto jsem při prvním impulzu napsat společně knihu zaváhala. Soustředila jsem se na svou vlastní autorskou tvorbu, která mi dávala volnost a neomezovala mě žádným tématem. Navíc jsem byla zvyklá pracovat sama. Nedokázala jsem si představit, že překonám svůj individualismus a dokážu svoje myšlenky a nápady přizpůsobit myšlenkám a nápadům někoho jiného.
Zpětně si uvědomuji, že hlavním důvodem, proč jsem se nejprve k myšlence napsat knihu o bondingu, stavěla vlažně, byl můj vlastní strach. Obava z toho, že mě práce na knize konfrontuje s nezpracovanými traumaty, která jsem po porodu první dcery pečlivě uklidila někam do spodních poliček vědomí. Strach, že budu muset čelit poznání, na které nejsem připravená.

Michaela mi ale dala čas. Trpělivě vyčkala, než mě přemůže moje vlastní zvědavost. Projekt spolupráce na knize mě lákal přinejmenším stejnou měrou, jakou mě děsil. Chtěla jsem vědět, zda takovou výzvu dokážu přijmout a zda v ní obstojím.
Začaly jsme tedy psát. Zpočátku práce spočívala především ve třídění materiálu a také ve třídění názorů a postojů. Zároveň jsme poměrně snadno našly společné tempo a způsob, jak psát text ve dvou.
Věděly jsme, že chceme napsat knihu, která bude hlavně o léčivé síle sdílení mezi ženami, o potřebě kontaktu matky a dítěte a potřebě podpory rodičovských kompetencí i kompetencí sebevědomích zdravotníků. Přály jsme si, aby to byla kniha, která osloví rodiče i odborníky, aby byla čtivá a také přehledná a informativní.

Zcela přirozeně a spontánně se naše společné knižní děťátko od počátku rodilo jako text založený na naší vzájemné interakci. Pokud jsme někdy v době prvotního plánování uvažovaly o jednolitém textu, zanikl tento nápad již v samém zárodku. Povídat si, sdílet, ptát se a odpovídat a vzájemně se doplňovat bylo to, co práci na knize posunovalo kupředu. A díky čemu jsme se nějak posouvaly i my samy. Nechtěly jsme čtenáře ochudit o tuto živelnost a autentičnost. A tak se kniha o bondingu stala rozhovorem.

Přibližně v polovině práce jsme s Michaelou cítily, jako by našemu dialogu něco chybělo. Nebo někdo. Někdo, kdo by narušil naše spřízněné přizvukování a kdo by vnesl na téma podpory bondingu trochu jiný pohled. Potřebovaly jsme – my autorky i kniha samotná – to skutečné ženské sdílení, mnohovrstevné a složené ze širšího spektra názorů a životních zkušeností.

Tak mezi nás vstoupila Ivana Antalová. Vlastně ne mezi nás, ale k nám. Jako by na ni kniha už od začátku čekala.
Ivana je maminka tří dětí. Nejmladší dcerka se jí narodila předčasně, už ve 24. týdnu těhotenství. Zkušenost, kterou Ivana prošla, ji přivedla k potřebě pomáhat a podporovat ostatní. Ivanina přítomnost se dala přirovnat k onomu pověstnému svěžímu větru, díky němuž jsme se do práce pustily s novým nadšením.

Tak, jak přibývaly stránky textu, vznikalo něco cenného, čeho si velmi vážím. Věc, díky které bude mít pro mě naše společná kniha vždycky velmi zvláštní hodnotu. Vzniklo přátelství, které nás posílilo a pomohlo nám otevřít nezhojené rány. Díky sdílení se najednou to, čeho jsem se tak bála, tedy moje pečlivě schované pocity viny a selhání, které jsem díky psaní knihy, musela vyvětrat a věnovat jim pozornost, stalo snesitelným. A více než to. Slzy, kterými jsme si máčely klávesnice našich počítačů, do mobilních telefonů a vzájemně v náruči, když jsme se dotýkaly citlivých míst našeho vlastního mateřství, byly očistné a hojivé.

Moc bych si přála, aby všichni, kdo budou knihu číst, mohli plakat se stejnou úlevou, s jakou jsme plakaly my. A aby po přečtení cítili stejnou naději, jako jsme cítily, když jsme knihu dopsaly.

Podpora bondingu je nadějí pro rodiče, pro děti i pro celou naši společnost. Je lékem, který nestojí víc než otevřenou mysl a chuť ke změně. Je lékem, který lze aplikovat vždy a všude, bez vedlejších účinků a obav z předávkování.

Pokud byste si měli z celé naší knihy zapamatovat jen jednu jedinou myšlenku, my, autorky, bychom si přály, aby to byla právě tato:
Dítě patří k matce – zdravé či nemocné – živé či mrtvé – dítě patří k rodičům.

Gaurí Chrastilová, spoluautorka knihy Bonding – porodní radost
www.gaurichrastilova.cz