Milá paní Ivano.
Nad prázdnou stránkou nemohu hlavy vyhnat jednu myšlenku. Myšlenku absurdní až kacířskou:
MOŽNÁ, ŽE JE TO TAKHLE DOBŘE.
Pravda, nejsem ve Vaší kůži, naprosto si nedokážu představit, jaké je tahání po soudech, útoky, splácení tak nesmyslné částky na stará kolena. Vám se – dost pravděpodobně – nezdá, že je to takhle dobře.
Na druhou stranu, ať se o Vás začnu bavit s kýmkoli, téměř každý ví, o čem je v tomto příběhu řeč, a má na to názor, a to většinou vyhraněný (ať už na jedním či druhým směrem).
Otevřelo se téma, které mělo být otevřeno už dávno. A něco se děje. Stala jste se v tom hlavní postavou, nechtěně. Kolo se roztočilo. I tak se rodí velké a silné příběhy.

Vedle mě tu v posteli funí dvě holčičky. Dvě skříťulky, které se mohly díky Vaší knížce (a konec konců i díky všemu nepříjemnému, co se na Vás, paní Ivano, valilo a valí) narodit mámě, která byla alespoň trochu v obraze, která měla chuť a odhodlání nenechat si porody pokazit. Povedlo se to. Díky Vám.

Narození té starší proběhlo před třemi roky, je to v příběhu 279. Já jen četla tu knížku…. Mladší, Kačka, se nám narodila vloni v listopadu ve Vrchlabí (V plánu byl sice Vyškov u Brna, ale tam jsme z Jizerek nestihli dojet :-)). Vrchlabí je dobrá porodnice. Myslela jsem tam, Ivano, na Vás. Porodní asistentky, které jsem tam těsně před porodem a při něm potkala, byly mladičké, mnohem mladší než já. Byl to zvláštní pocit, ale nevadilo to. Slušnost a úcta, to z nich bylo cítit a bylo to upřímné a ryzí. Možná za mnou chodily častěji, než by mi bylo úplně milé. Možná se snažily trochu víc radit, než jsem zrovna měla náladu poslouchat. Ale vše to dělaly s respektem a opravdovostí, takže to rušilo jen minimálně.

Sedly si se mnou nad porodní plán:
„Vaše přání, aby u porodu byly pokud možno přítomny pouze porodní asistentky a ne lékař-muž, budeme samozřejmě respektovat, pokud se nevyskytnou vážné komplikace.“
„Nepřejete si nabízení epidurálu… víte, my tady epidurál vůbec neděláme, takže ani kdybyste ho chtěla…“
„Nástřih? (skoro s omluvným tónem): Ale u nás maminky většinou rodí na čtyřech, nebo v dřepu, a to se nástřih dělá špatně, takže my téměř nestříháme… “
„A placentu chcete? Dáme vám ji kdyžtak do mražáku.“
„Pahýl pupečníku asi budete chtít nechat odpadnout? “
(To už jsem si nebyla jistá, zda jsem opravdu v Čechách.)

Porod proběhl bez léků, bez nástřihu, téměř v klidu. Kéž je víc takových porodnic. A kéž je možné legálně prožít porod v klidu domova, v úplném klidu. To musí být teprve žůžo.

Krátká vzpomínka, někde tam, kde už kontrakce fakt stály za to:
Seděla jsem na záchodě, rukama rozepřená mezi umyvadlo a koš s nápisem „infekční odpad“. Bylo mi nádherně, oxytocinový rauš mě pozval na výlet do všech těch krás, které Kačenka v životě potká. Viděla jsem rosu na trávě, a mlhu nad loukou, hvězdy, chlapa bez košile, co štípe dříví. Tekly mi trochu slzy a pod zavřenými víčky jsem měla tlustou červenou fixou napsaný nápis ZAPLAŤPÁNBŮH. Vděčnost za to, co se děje, vědomí, že fakt přichází na Svět další Člověk.
Mladičká porodní asistentka Simona seděla vedle mě na zemi. „Vybrala jste si nádherný povolání,“ povídám jí mezi kontrakcemi.
„Já vím,“ řekla a podívala se mi do očí. Dívaly jsme se na sebe, usmívaly se jen malinko a věděly obě, o čem to je.

Paní Ivano, ať se kolo točí dál. Je to celé k vzteku, ale je to smysluplné. Jsme s Vámi.

Mgr. Štěpánka Králová