Už v průběhu svého prvního těhotenství jsem věděla, že nechci rodit standardně v porodnici jako většina žen a všechny mé kamarádky, které do té doby porodily. Hledala jsem informace a ze zahraničních zdrojů jsem zjistila, že vhodnou alternativou je porodní dům. Jeden jsem objevila i u nás, ale jak jsem se dozvěděla, možnost porodu tam byla zakázána, stejně tak jsem zjistila, že se zrušilo Centrum aktivního porodu na Bulovce. Byla jsem zklamaná, porodnice jsem se bála, z mnoha důvodů. Byla za tím mimo jiné má jediná, ne zrovna příjemná, zkušenost s nemocničním prostředím, když jsem dva týdny ležela v nemocnici s komplikovaným zánětem plic a různé další nespokojenosti s přístupem lékařů, které jsem měla možnost do té doby poznat. Samozřejmě mezi nimi byli i příjemní a milí lidé, odborníci, za které jsem ráda. Ale vzhledem k tomu, že jsem se jako těhotná necítila nijak nemocná, neměla jsem proč navštěvovat nemocnice a podstupovat nadstandardní vyšetření, které si ochotně platily mé těhotné, ve většině případů vzdělané, kamarádky. A už vůbec jsem nechtěla někomu někde vysvětlovat, jak chci a nechci rodit a proč.

Tak jsem hledala dál a narazila na ženu, která porodila doma s pomocí porodní asistentky. Sešla jsem se s ní a ona mi povídala o svém porodu. Bylo to krásné a utvrdilo mě to v tom, nad čím jsem začala pomalu přemýšlet. Hlavně to bylo jiné, jiné než ty všechny příběhy, které mi vyprávěly mé porodivší kamarádky, bylo to beze strachu, bez bolesti. Tak jsem si to představovala, tak má babička porodila doma tři své syny.

Díky oné ženě jsem se dozvěděla o Ivaně, kterou jsem do té doby neznala, ani o ní neslyšela, teprve jsem začala pronikat do problematiky domácích porodů. A vzhledem k tomu, jak jsem později nastudovala, že je u nás nejkompetentnější a nejzkušenější právě ona, oslovila jsem ji s žádostí o přijetí do péče.

Má vidina domácího porodu mě uklidňovala. Ovšem život mě nechtěl nechat jen tak se těšit a pár týdnů před termínem porodu přišla informace, že miminko je stále zadečkem dolů. Hodně to zacloumalo s mým nastavením. Ivana mi řekla, že si musím najít porodnici, kde mě nechají odrodit spontánně koncem pánevním, ale že nemám ztrácet naději, že miminka se většinou umoudří, když se na ně nespěchá. Představa císařského řezu, který se již ve většině případů polohy KP plánovaně provádí, mě opravdu děsila. Byla jsem pevně rozhodnutá odrodit spontánně. Připravila jsem si plán B porodu v porodnici (byla jsem rozhodnutá pro Vrchlabí) a smířila se s tím, že život si nemůžeme vždy naplánovat. Upustila jsem od snah „donutit“ miminko k otočení a nechala to na něm, že přeci samo ví, co dělá, začala jsem mu víc věřit a víc se na něj soustředit, asi můj předchozí postup nebyl úplně dle jeho představ.

Na předposlední kontrole u Ivany se nakonec ukázalo, že mimčo se tedy umoudřilo a zaujalo vytouženou polohu hlavičkou dolů, polohu, která umožňovala porodit doma, a já jásala. S pomocí Ivany se nám doma narodila Emília. Čisťounká růžová holčička, kterou dřív viděl náš pes než já 🙂 Nezapomenu na slova Ivany, kterými mě ocenila po porodu. Bylo to krásné, téměř beze strachu, s důvěrou hlavně v sebe a toho malého človíčka, a v Ivanu. S podporou mého muže. Díky, Ivano! Díky, Kubo!

Při svém druhém těhotenství jsem taktéž chtěla porodit doma. Ovšem situace se v našem státu začala nepříjemně vyvíjet. Zneklidňovalo mě to. Ivana už nemohla asistovat při porodech a já jsem byla nucena hledat jinou porodní asistentku, která by byla ochotna jet k porodu mimo Prahu, protože jsme se z ní mezitím odstěhovali. Plán porodit doma se pro mě stal trošku dobrodružstvím.

Další ochotnou, zkušenou a příjemnou asistentku jsem naštěstí našla, měla dokonce „papíry“, díky kterým s ní šlo doma legálně porodit. Úžasné. Nic jsem ale nenechala náhodě a začala být aktivní a psát doporučené dopisy na různá místa, nechtěla jsem přistoupit tak lehce na tu neuspokojivou situaci, která v naší zemi panuje. Totiž teprve měsíc před mým druhým porodem bylo jasné, že má PA může stále vykonávat svou práci bez omezení. Ze zkušenosti z prvního porodu jsem měla také plán B a pro případ nutnosti nemocnici v záloze.

Jak to tak bývá, druhé miminko už maminka tolik „neřeší“ a tedy ani miminko neřeší. Vše probíhalo hladce, když pominu mé ukrutné čtyřměsíční celodenní nevolnosti a potíže s hledáním respektujícího gynekologa. Ještě v den porodu jsem pracovala na zahradě a říkala si, že mám ještě pár týdnů čas, i když už bylo u prcka vše připraveno. Ale ještě před usnutím dcery se začalo miminko hlásit. Dle svého prvního dlouhého porodu jsem si myslela, že ještě rozhodně nerodím. Pro jistotu jsme se ale s dcerkou rozloučili s bříškem a přečetli si pohádku o Krtkovi a mamince. Po půlnoci už jsem si byla jistá, že dnes přijde naše druhé dítě na svět. Na celý porod jsem se těšila, jako na ten první, možná víc. Věděla jsem, že druhý porod bývá snadnější a rychlejší. A taky že byl, dokonce rychlejší, než jsme s mužem čekali. Jediný, kdo nebyl rychlostí zaskočen, byla Zuzana, která nás na to dopředu připravovala.

Během těch dvou hodin intenzivních kontrakcí jsem uskutečnila, co jsem si předsevzala, že u druhého porodu vyzkouším. Na základě četby knih jsem zpívala v průběhu kontrakcí. Zvolila jsem si píseň „Rozvíjej se poupátko“ a šlo to báječně, usmívala jsem se přitom, i když to nebylo bez „bolesti“ (bez které to dle mě nejde, jde jen o to, jak to každá žena vnímá, já ji vnímám jako něco, co je potřeba, ty pocity přijímám, protože otevírají cestu k dítěti a nemám důvod je nějak mírnit), a představovala si, jak se mi v děloze rozvíjí poupě a jak otvírám pusu při zpěvu, stejně tak se otevírají porodní cesty. Matka Příroda je úžasná čarodějka.

Zuzana byla na cestě, muž vyvařoval gumu, nůžky, připravený polštář balil do igelitu a chystal ručníky a prostěradlo. Klečela jsem v koupelně a prodýchávala intenzitu, s jakou se náš druhý potomek dral ven. Vše bylo najednou zrychlené, sahám si dovnitř, cítím hlavičku, praská mi plodová voda, manžel je nervózní, že PA to nestihne, já jsem v klidu, nenechám se rozptylovat, nemám vůbec myšlenku na to jet do porodnice, ani mi jaksi stále nedochází, že asi porodíme sami bez PA, na to nebyl čas. Do toho se mimo svůj režim probouzí dcera, nemohla nic slyšet, ale asi to cítila, přichází zrovna, když začínám mít pocit na tlačení. Muž ji odvádí pryč, jediná dcera mě trošku vytrhla z mé koncentrace. Ale je trpělivá, tu chvilku čeká před koupelnou, já přecházím do pozice „na žábu“ před svého muže, který se opírá o vanu, připravuju pod sebe polštář, jeden stah a náš syn padá na polštář, přichází dcera…muž pláče štěstím, sundává pupečník, který má Dan kolem krku…jsme šťastní. Něco tak fascinujícího se nám povedlo doma jen za přítomnosti nás tří. Zuzana přijíždí poté, vše je v pořádku, žádné poranění, chválí nás, jak jsme to zvládli. Tiše, beze strachu, s prozpívanou bolestí bez křiku a tlačení. Jsem na sebe pyšná.

Mirka, Kuba, Emilka a Daník