Mám „v kapse“ dva příběhy s paní Ivanou, začnu odzadu, od prvního úsměvu. Ten (před)porodní si nechám na příště.

Už potřetí během prvního měsíce od porodu našeho synka Lukáše se mi rozbíhal zánět prsu. Věděla jsem to hned – bolesti svalů jako při chřipce, horečka, bolestivé místo na prsu… Skoro s pláčem (už jsem dobře věděla, co mě čeká) jsem volala laktační poradkyni. Říkala, že musím při teplotě nad 38°C snižovat horečku a dojít si pro antibiotika, a především odsávat nevypité mléko, a další a další informace, které jsem snad taky už někde četla… Telefonát trval asi dvacet minut, ale mě ty informace nějak „nesedly“, nezaklaply na správné místo. Volala jsem tedy paní Ivaně, ke které jsem chodila na předporodní kurzy a už dlouho ji znala z Týdnu respektu k porodu, z televizních diskusí a z vyprávění svých známých. První, na co se Ivana zeptala, bylo: “A co teď řešíte?“ Kladívko udeřilo na hlavičku. Co řeším…? Nebýt toho, že jsme zrovna jeli autem, můj muž za volantem, tak bych se rozbrečela a vyklopila na trpělivou Ivanu všechno své trápení… O tom, jak mám pocit, že nic nezvládám, že Lukáš neustále pláče, několik hodin denně… Že můj muž ví daleko líp, jak se starat o miminko… Jak moc si vyčítám, že synek po porodu skončil s antibiotiky na 5 dnů v inkubátoru, že jsem nemohla být s ním, a že jsem vlastně úplně k ničemu, když ani moje jediná funkce v rodině, tedy nakrmit dítě, nefunguje… Ivana mě vyslechla a řekla, že záněty prsu souvisí většinou se stresem, že mám být v pohodě, že to zvládám dobře, a že mám být trpělivá. Řekla: vlezte si s miminkem do postele, mějte ho na těle, ve dne v noci, jakmile se probudí, ucpěte mu pusu prsem, nic jiného neřešte. Mazlete se spolu, potřebujete se nasytit svou blízkostí, když jste nemohli být po porodu spolu. Áááááááááááááááááááá… Zase jsem měla slzy v očích. To bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet, konečně mě někdo vyslechl, vyjádřil pochopení a uznal můj „nárok“ na smutnění. Můj muž – chci jen říct, že si ho velmi vážím a miluji ho – můj hluboce uložený smutek z poporodního odloučení od synka nechápal, a snažil se mi vysvětlit, že to žádný problém není, což mě mrzelo ještě víc.

Po příjezdu domů jsem udělala, jak Ivana řekla. Místo neustálého a velmi vysilujícího utišování synka nošením a houpáním jsem mu vždycky nabídla prso, při tom se snažila odpočívat, Lukášek pil, neplakal, až se mi to zdálo neuvěřitelné, že celý den skoro vůbec nekřičel. S Ivanou jsme se domluvily, že se jí budu pravidelně ozývat, jak na tom jsme. Volala jsem jí druhý den, že je to jde skvěle, že Luky nebrečí, jen… jen že ho mám na prsu i 18 hodin denně…! A Ivana jen řekla „No a? Buďte trpělivá“. A mě došlo, že to není problém, že je to v pořádku, že rady mého pediatra o kojení trvajícím maximálně 20 minut možná nejsou ty nejvhodnější pro všechny případy… Ptala jsem se, poučena laktační poradkyní, jestli by doporučila odsávat mléko, ona se jen pousmála – „Na co? Máte v náručí živou odsávačku!“ – Jasně! Proč jen tak málo důvěřujeme svému tělu a svým miminkům…?

Ivanino „Buďte trpělivá“ mi pak znělo uších hodně často a i díky těmto dvěma slovům jsme to všechno zvládli. Lukášek byl čím dál uvolněnější, dokonce se na mě během kojení někdy i podíval – zatímco dřív měl očka buď pevně zavřená, nebo se díval kamsi mimo. Cítila jsem, že to, co mi Ivana poradila, je správné. Alespoň pro nás dva (tři), pro tuhle situaci, pro tuhle chvíli. A Lukášek můj pocit potvrdil po svém, když se po dni stráveném mazlením společně v posteli, ve věku jednoho měsíce  a dvou dnů, poprvé usmál… 🙂 Nikdy na ty chvíle se synkem a na hovory s Ivanou nezapomenu.

Ivana pak u nás byla ještě jednou osobně, když jsem měla prsa okousaná a bolavá, a kojení pro mně bylo utrpením. Protože bydlíme 80 km od Prahy, stavila se u nás Ivana jednu sobotu, cestou na dovolenou… 🙂 Omrkla, jak kojím, ukázala mi způsob držení miminka, který je pro mě doteď ten jediný a nejlepší, řekla něco jako „máte fajn prsa“ (čímž bylo míněno že jsem zcela v pořádku a není důvod abych nedokázala krmit své dítě), poseděla s námi chvíli a přinesla k nám domů (opět) klid a důvěru, že je všechno, jak má být. Můj pediatr mi pak řekl, že nevěřil, že vydržím kojit. A jestli prý můj přístup může dávat jako příklad ostatním maminkám 🙂

Lukáška kojím dodnes, bezbolestně a radostně, je z něj veselý kluk, který se hodně směje a rozhodně nevypadá, že by mu pobyt v inkubátoru zanechal nějaký velký šrám na duši, jak jsem se bála. Myslím, že jsme onu pomyslnou jizvu zhojili i během těch pár dnů ve společném pelíšku. Na Ivanu myslím a vzpomínám hodně často, nejen u čtení těchto příběhů, ale kdykoli se na mě někdo obrátí s otázkou ohledně miminka – moje odpověď často začíná slovy „Ivana Königsmarková doporučuje…“ 🙂

Děkuji za lidi, kteří se bijí za „svou věc“ do posledních sil – jsou vzorem pro nás ostatní. Děkuji Ivaně, že má sílu a odvahu jít často „proti proudu“ většiny, a že se bije za naši ženskou věc, za možnost volby a za úsměvy našich dětí.

S úctou
Tereza Koňasová a moji dva mužští