Jsem babička pěti vnoučat a z toho tři, jsou narozené doma. Dcera Katka porodila první dvě děti v porodnici v ČR. Dcera Lenka žije v Anglii. Když otěhotněla, sháněla všechny možné informace a nakonec nám oznámila, že bude rodit doma, s manželem a porodní asistentkou. O domácích porodech jsem nic nevěděla a myslela si, že před domem bude stát připravená sanitka. Přijela „pouze“ porodní asistentka a asistentka, která měla v kompetenci péči o miminko, vybavené vším možným, včetně kyslíkové bomby.

Dcera těhotenství snášela velmi dobře, byla 2x na ultrazvuku, po celou dobu byla v péči porodní asistentky, která ji nevyšetřovala ani jednou vnitřně, vždy jen pohmatem a přesto dokázala v 8. měsíci rozpoznat, že je miminko obráceno koncem pánevním. Lenka věděla, že ani to není důvod k odjezdu do porodnice. Různými cviky a „přemlouváním“ pomáhala děťátku ke správné poloze. Skutečně se to podařilo a narodila se krásná, zdravá, 4kilová holčička.

Jelikož se špatně odloučila placenta a Lence neustávalo krvácení, po několika hodinách porodní asistentka doporučila převoz do nemocnice a po dceřiném souhlasu zavolala sanitku. V nemocnici se setkala se slušným, profesionálním chováním. Podstoupila čištění, miminko bylo po celou dobu v nemocnici s ní a po přespání jely zase domů.

Trochu zklamaná jsem později říkala dceři: „To je škoda, že se to úplně hladce nepovedlo.“ (I když vím, že i u nás se stává, že ženy přijedou z porodnice a pak se vracejí na vyčištění). Ale ona na to odvětila, že je spokojená, protože mohla ty první hodiny být nerušeně se svým děťátkem a ten krásný pocit jí už nikdo nevezme.

Té větě jsem rozuměla. Vzpomněla jsem si na své porody, na svou nenaplněnou touhu, mít děti u sebe. Zapomněla jsem na všechny bolesti, na skočení na břicho, na uvázané nohy, na dvouhodinové čekání na šití po rozsáhlém nástřihu…. Na to se zapomenout dát. Ale ten smutek, že nevidím několik hodin po porodu své dítě, ten cítím ještě teď, když to píšu.

Při druhém porodu jsem odtahovala nástup do porodnice co nejvíce. Pak jsem šla už přímo na sál, ale taky jsem druhou dceru sotva zahlédla. Na břicho jsem dostala pytlík s pískem a po šití a převezení na pokoj, jsem se ptala, kdy už mi dceru přivezou. Prý toto kojení ještě ne, až pak to další. Tolik hodin čekat, než se poprvé dotknu svého dítěte.

Když jsem čekala syna, nechávali už děti u svých matek. Moc jsem se těšila, že se to konečně podaří! Malovali však porodnici. Po porodu jsem byla převezena na jiný pavilon, na pokoji nás bylo osm a já opět několik hodin neviděla své novorozeně. Přitom děti byly zdravé a nebyly v inkubátoru.

Snad právě proto, když dcera Katka čekala třetí dítě a řekla, že by chtěla i ona rodit doma, jsem ji v tom podpořila. A to jsem ještě netušila, že budu mít to štěstí, být u toho. Jáchym čekal, až přijedu vlakem z Valašských Klobouk do Prahy (5 hodin cesty), abych si mohla prožít, co mě bylo odepřeno. Byla jsem u domácího porodu, ještě teď po roce se usmívám a cítím radost a vděk. Ale to už je jiný příběh.

Když se mě někdo ptal, proč moje dcera nejede do nemocnice, odpovídala jsem krátce, protože není nemocná, ale těhotná. Teď už vím, že nemocní patří do nemocnice, ale ke zdravé těhotné patří zkušená porodní asistentka.

Na podzim dcera Lenka v Anglii porodila doma bez problémů druhou dcerušku.

Na závěr bych chtěla poděkovat mým báječným zeťům, že věřili svým ženám a přírodě, že to společně zvládnou. A samozřejmě Ivaně, protože vím, že bojuje za správnou věc.

Helena Fryzelková