ViolkaPříběhy pro Ivanu sleduji již několik měsíců a pravidelně čekám na každý nový příběh a těším se, co přinese. Je zajímavé také pozorovat, jak se příběhy postupně proměňují. Na počátku jsou většinou příběhy čistě „porodní“, tj. popisující průběh porodu. Většinou je to porod doma, nebo velmi dobře připravený a vyjednaný přirozený porod v porodnici. Postupně se objevují příběhy jiné. Takové, které reflektují porodní zkušenost jako cestu k sebeuvědomění a nalezení opravdového ženství. A třetí typ příběhů potom jsou reflexe žen, které porodily v porodnici. Jejich zkušenost z porodu většinou odpovídá „ukradenému“ porodu, nebo alespoň porodu, který nebyl úplně dle jejich představ.

Ve všech typech příběhů se Ivana vyskytuje. U porodů doma přímo, u reflexe přirozeného porodu většinou nepřímo v podobě přečtení knihy „Hovory s porodní bábou“. Ve třetím případě se vyskytuje také nepřímo a to právě díky existenci tohoto webu „Příběhů pro Ivanu“, který „otevřel“ oči mnoha ženám, které rodily „normálně“ v porodnici. Tyto ženy postupně zjišťují, že rodit „normálně“ se dá i jinak. Přirozeně, v klidu a bezpečí, s těmi, které si žena k porodu vybere. Že porod nemusí být jen traumatická a bolestná zkušenost, ale zkušenost přerodu, získání síly a posílení sebevědomí.

A právě tady vidím hluboký smysl Ivaniny kauzy, která pro ni osobně je hlubokou tragédií, ale pro společnost a změnu vědomí a přístupu žen je velkým přínosem. O porodech a porodnictví se začalo hovořit v daleko širší platformě, než tomu bylo kdykoliv dříve, kdy téma přirozených porodů řešila jen hrstka těch hledajících žen. Nyní se diskuse rozeběhla v daleko širším a obecnějším měřítku, právě pro tu absurditu Ivanina příběhu. Ač bych tedy Ivaně přála, aby se mohla co nejdříve vrátit ke své práci, myslím, že její úloha je teď jiná a možná podstatnější, než aby chodila k porodům doma. Jejím úkolem je šířit osvětu a působit na změnu vědomí žen, které si postupně změnu systému vynutí, protože již nebudou poslušnými „ovcemi“, které se nemocniční rutině jen tak podřídí. A těch žen i díky tomuto webu viditelně přibývá, jak je patrné právě na příbězích, které reflektují nemocniční porodní zkušenost ve vztahu k publikovaným příběhům o přirozeném porodu v pohodovém a bezpečném prostředí.

Přeji tedy Ivaně, aby ve svém náročném úkolu vytrvala i navzdory všem překážkám. Věřím, že přijdou i nové příležitosti, které pomohou ke změně systému českého porodnictví jako celku a otevře se i možnost školy pro porodní asistentky, které budou umět doprovázet ženu i na cestě přirozeným porodem tam, kde se bude cítit nejlépe a nejbezpečněji.

Držím palce i tomuto webu, aby vytrval a příběhy se jen hrnuly….
Petra Haken