tulipSvůj porodní příběh bych ráda věnovala nejen Ivaně, ale i všem porodním asistentkám, které stále ještě vykonávají svojí profesi a pomáhají tak ženám s příchodem na svět jejich vytouženého miminka.

Poprvé jsem rodila v září 2011, už tehdy jsem věděla, že chci co nejvíce přirozený porod, ale ne vše se podařilo tak, jak jsem si přála. Hlavně kojení nám dělalo problémy a proto jsme zavolali Ivanu na pomoc. Tento příběh se jmenuje Tvaroh.

Při druhém těhotenství jsem si proto už více hlídala, co se se mnou děje a jaká vyšetření mi jsou prováděna. Už od začátku jsem věděla, pokud tomu nebude nic bránit, že chci rodit ambulantně. K mému překvapení neměla gynekoložka vůbec žádný problém s tím, že nechci být vyšetřována vaginálně a moje přání respektovala. A dokonce i plán rodit ambulantně schválila u druhorodičky jako pochopitelný. Na prohlídkách pak neměla vlastně co dělat, tak mi změřili tlak a zkontrolovali moč a zase jsem šla domů. Od poloviny těhotenství jsem pak v A-centru navštěvovala i porodní asistentku Natálii, která byla u porodu a moc nás podpořila, za což jsme jí velmi vděční. Samotné těhotenství probíhalo bez komplikací a poklidně. Ke konci se začali objevovat poslíčci, ale vždy jen hodinku dvě a po teplé vaně konec.

Stejně tomu bylo i v den, kdy jsem měla oficiální „termín“. Odpoledne mi začalo šimrat v podbříšku, ale po koupeli s 1,5 letou dcerou se vše zpomalilo na dvě zašimrání za hodinu. Šla jsem si proto normálně lehnout, ale když kolem půl druhé šimrání nepřestávalo a interval se zkrátil na 10 minut, volala jsem Natálii o radu. Domluvili jsme se, že si dám ještě teplou sprchu a pak se ozvu, jak to vypadá. Jenže jen co jsem vlezla do vany a zapla vodu, kontrakce byly po 5 minutách a za chvíli po 2 minutách. Počkali jsme tedy na babičku, aby hlídala Aničku a Natálii, aby mě vyšetřila. Původně jsme měli vybranou porodnici v Mělníce, ale po vyšetření bylo jasné, že tam to nestihneme. Na výběr tedy zbýval neplánovaný porod doma nebo ve stejné porodnici, kde jsem rodila poprvé. Na porod doma jsem se necítila, a proto jsme rychle vyjeli na Bulovku, kam to naštěstí máme jenom 5 minut.

Díky tomu, že jsme měli s sebou PA, tak nám na příjmu uvěřili, že opravdu rodím a že není na co čekat. Tak jsem se vyhla monitoru i přípravně a po krátkém vyšetření místní PA jsem šla rovnou na sál. Už cestou se mi začalo chtít tlačit, tak jsem jen vyhupla na porodní lůžko a začala tlačit. Říkali sice, že ještě ne, ale Natálie mrkla, že už můžu, tak jsem tlačila 🙂 Nejdříve praskla voda a za chvíli už byla naše Betynka na světě. Bez nástřihu, bez medikace, tak jak jsem si přála, jen s jedním stehem. A ani to moc nebolelo. Prý jsem „rodivý“ typ 🙂 Dokonce ani na naše přání neměřili délku miminka.

Poté, co jsme řekli, že bychom zase rádi odjeli, nastalo sice přemlouvání a výčet rizik pro mě i pro miminko, ale nakonec nás nechali déle na sále a pak dopoledne po podepsání reversu propustili. Hlavně v této situaci nás podpořila naše PA Natálie, bez ní bychom možná mírnému tlaku podlehli.

Hodně lidí se diví, že jsme hned odjeli a říkají, že jsme odvážní. Já si ale myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsme mohli udělat a že doma pod peřinou nám bylo nejlíp. V klidu domova jsem se rozkojila už druhý den a tentokrát i bez tvarohu.

Katka Benáková