Už dlouho přemýšlím nad tím, že také napíšu příběh pro Ivanu. S paní Ivanou jsem se nikdy nesetkala, nechodila jsem na její kurzy, vlastně jsem se o ní dozvěděla až v době, kdy probíhal soud s ní. Tou dobou jsem už měla po porodu svého prvního a zatím jediného dítěte – dcery.

O porodech jsem nevěděla nic moc, jen co jsem si přečetla v nějaké chytré knize o těhotenství od velmi otitulovaného pana doktora. To mě moc nepovzbudilo. Těhotenství jsem měla přímo ukázkové, počet ultrazvuků se mi podařilo usmlouvat na čtyři (včetně toho prvního vaginálního). Test na cukrovku jsem taky úspěšně odmítla. Na víc bojů jsem se necítila a ani jsem neměla potřebu.

Porodit jsem chtěla v porodnici, nic jiného mne ani nenapadlo. Doporučena mi byla mou gynekoložkou (zaplať Pán Bůh za ni) nemocnice v Neratovicích. Už při prohlídce mi byla porodnice sympatická, nadchla mne možnost mít vlastní asistentku v průběhu těhotenství a při porodu, ale bohužel byla pro nás finančně nedostupná.

Svůj příchod na svět si dcera naplánovala bezchybně – v pátek jsme se dostěhovali, v sobotu začaly lehké a nepravidelné kontrakce, v neděli již šlo do tuhého a večer jsme jeli. Manžela jsem mezi kontrakcemi musela navigovat, ve tmě tam sám netrefil – no, byla to legrace!

Po pár nepříjemnostech při příjmu (proč mám propána vysvětlovat, na co zemřel kdo z manželovy strany, a ještě působit jako překladatelka – manžel je cizinec!) jsem se nakonec ocitla v místnosti s vanou, kde jsem mohla být jen s manželem. Pak už si toho pravda moc nepamatuji, jen že překvapená PA (mimochodem byla úžasná!) asi po dvou hodinách zkonstatovala, že asi budeme rodit – to mi při příjmu pan doktor řekl, že to bude asi tak za 8 – 12 hodin. Většina věcí se odehrála tak, jak jsem si (mlhavě) přestavovala. Žádný klystýr, žádné holení, žádná medikace, ono to šlo. Rodila jsem, ani nevím jak. Bez předporodní přípravy, bez studia. Až zpětně mi došlo, že to prostě umím. Jsem žena a vím, jak porodit své dítě.

Od té doby uplynuly více než tři roky. Přečetla jsem si tu spoustu příběhů, které mne inspirovaly a utvrdily v tom, že na to máme. My ženy. Ať už v porodnici nebo doma. Umíme to.

Od té doby jsem taky prožila dva potraty. „Musela“ jsem na revizi. Žádný přirozený odchod, rozloučení. Teď už bych se rozhodla jinak.

Dnes jsem si koupila Hovory s porodní bábou.

Díky paní Ivaně a všem porodním asistentkám za to, že nás učí, že to umíme.

Kristina