Ráda bych připojila svůj příběh o příchodu nového človíčka na svět. Chtěla bych podpořit Ivanu Königsmarkovou, protože si velmi vážím jejího boje za zlidštění české porodnické praxe a za prosazování svobodné volby místa porodu dle svědomí, potřeb a odvahy každé rodičky.

Míra úmrtnosti novorozenců v Norsku je ještě menší než v České republice. Ale tohoto výsledku je dosaženo úplně jinou cestou, cestou úspornou. Lékaři zde nejsou nuceni honit body za výkony. Pokud vše probíhá naprosto bezproblémově, tak většina těhotných žen za celé těhotenství (až do porodu) nepodstoupí jediné vaginální vyšetření, zdravotní pojišťovna hradí pouze jedno ultrazvukové vyšetření v 18.-20. týdnu zaměřené na sledování vývojových vad. Pravidelně žena dochází na kontroly buď ke svému praktickému lékaři, nebo k vybrané porodní asistentce, kteří kontrolují krevní tlak, ozvy plodu a moč. Poloha plodu se sleduje hmatem přes břicho. Tripple test a prvotrimestrální screening jsou v Norsku u těhotných mladších 35 let z morálních důvodů zakázané, nelze si je zaplatit ani na soukromých klinikách. Pokud zájemkyně nemá v anamnéze genetickou vadu v rodině, je nucena odjet na test do jiného státu. Toto mi přijde jako druhý extrém, ale budiž. Sama jsem přistoupila na pravidla hry, že budu norsky-těhotná a požehnaný stav si budu plnými doušky užívat, jak mne k tomu nabádal můj ošetřující lékař.

Předporodní kurz jsem nenavštěvovala, informace jsem sbírala z knih a internetu, a tam jsem se seznámila se situací v ČR a s příběhem Ivany Königsmarkové. Nejpřirozenější mi přišlo pokusit se rodit přirozeně. Koncepce bergenské porodnice tomuto přání plně nahrávala a zkušenosti mých známých též. Všechny porodily svým tempem v útulném pokoji porodního domu Čáp, který se nachází v samotné budově porodnice.

Dvanáct dnů před termínem porodu jsme v poledne s manželem vyrazili na pěší túru do hor. Po necelém kilometru jsem ucítila nutkání na močení a sedla za kosodřevinu, jenže ejhle proud vody nešel zastavit, a tak jsem se pomalu začínala srovnávat s myšlenkou, že dnes/zítra/pozítří budeme tři. V Bergenu se nejdříve rodí po telefonu. Rada zněla, pokud se nic nebude dít, tak se za 24 hodin dostavit na příjem do porodnice. Doma jsme začali stavět dětskou postýlku, kamarádům jsem napsala, že slibované návštěvy v následujících dnech nezvládneme a rodičům jsem přes skype sdělila, že se máme fajn a že zítra jedeme na ryby dle původního plánu. Slabé kontrakce začaly přicházet v deset večer po třech minutách. Po hodině mne manžel přemluvil, abych zavolala do porodnice. Paní operátorka podle jistoty a jiskry mého hlasu usoudila, že je ještě brzy na příjezd, ale sdělila nám, že pokud máme potřebu, tak ať se dostavíme. Asi v jednu v noci jsme tam jeli. Uvítala mne velmi příjemná mladá paní porodní asistentka v útulném pokoji porodního domu. Po prvotním vyšetření konstatovala, že porod začal, ale že je příliš brzy obsazovat porodní pokoj, ať ještě jdeme domů a dostavíme se zítra ráno v devět, pokud se nebude dít nic dramatického. Šli jsme domů, byl to necelý půl kilometr, každé tři minuty stavěli během kontrakce. S příchodem domů síla kontrakcí nabrala na intenzitě, začala jsem zvracet. V půl páté jsem do porodnice volala znovu, během hovoru jsem opět zvracela a paní operátorka mi sdělila, že asi abychom raději přijeli, když je mi tak zle. Jeli jsme, teď již autem, kbelík jsem měla na klíně. Teď už si nás v porodnici nechali, ale v porodním domě už nebylo místo, a tak jsme skončili v nemocničním porodním pokoji. Kontrakce stále chodily v tříminutovém intervalu, jen byly čím dál tím delší a silnější. Pouze si pamatuji ten zoufalý pocit, jak si mezi nimi nezvládám ani dojít na záchod. Klečela jsem na podlaze, protože ta byla příjemně chladivá a mne bylo strašné horko. Kolem osmé ráno jsem už nevěděla jak dál, tak na pokraji sil jsem v životě nebyla. Paní porodní asistentka to zjevně vycítila a zeptala se, jestli bych si přála epidurál. Souhlasila jsem. Ulevilo se mi a mohla jsem si i na hodinu a půl zdřímnout a během této dřímací chvilky jsem se otevřela z pěti na devět centimetrů. Pak jsme ještě hodinu čekali, než jsem se otevřela úplně a mohla jsem začít tlačit. Neznám z porodu ono neodolatelné nutkání na tlačení, s epidurální analgezií jsem tlačila na povel podle takového svíravého pocitu v břiše, který doprovázel kontrakce. Druhá fáze porodu trvala dlouho. Po hodině a půl dle norských předpisů má vedení porodu převzít lékař. Nicméně moje porodní asistentka věděla, že pomalu ale jistě spějeme ke zdárnému konci – kontrakce přicházely pravidelně a tep miminka nenaznačoval žádný stav nouze. Každopádně jsem po hodině a půl dostala infuzí oxytocin a v závěrečné fázi byla nastřižena.

Táta našemu klukovi přestřihl pupeční šňůru a dostala jsem ho na svoji hruď. Po svém výkonu tak teňounce vrněl, možná kníkal, koulil očima. Narodil se do denního světla, do pokoje s výhledem na hřbitov a norské hory. Zůstal u mne a u táty hodinu a půl. Pak nám ho přišla sestřička přeměřit, převážit, omýt a obléct. Paní porodní asistentka rukou odhadla jeho hmotnost na 3,7 kg; přesné převážení ukázalo 3,67 kg. A od té doby byl už jen u nás.

Bylo to fajn a za vymoženosti moderní medicíny jsem moc vděčná. Přišlo mi, že veškeré zákroky přišly v pravý okamžik a byla jsem za ně vděčná. Porod se nedá vzdát, ale kdyby se nabízela po devíti hodinách kontrakcí chodících v tříminutových intervalech, ta možnost, tak fakt nevím, jak bych rozhodla.

V porodnici jsem pak ještě pobyla krásné dva dny. Do norských porodnic mohou na návštěvu děti (mají tam i svůj hrací koutek), mohou se tam nosit květiny (jsou tam připravené vázy) a vládne tam pohoda a velmi přátelská atmosféra. Překvapilo mne, kolik cizích lidí mi k miminku gratulovalo – byly to hlavně babičky a dědečkové od sousedních miminek. Našim babičkám jsme novorozeného klučinu mohli ukázat jen přes skype přímo z naší nemocniční postele.

Když jsem své porodní zážitky vyprávěla svým norským kamarádkám, tak pomalu ani nevěřily, že takováto režie porodu je v Norsku možná, tak jsem pak s nadsázkou říkala, že jsem zažila český porod v norské porodnici.

JP