Jsou to více než dva roky, co se narodila Maruška. A protože situace v českém porodnictví se ubírá spíš k horšímu než k lepšímu, rozhodla jsem se zveřejnit popis porodu Marušky jako odstrašující případ.

Pár dní před termínem porodu, celá naše rodina onemocněla nepříjemnou virózou. Když jsem se začala cítit trochu lépe, rozběhl se mi porod a s ním se vrátila i horečka. Šplhala a šplhala a zastavila se u čísla 39,8. Doma jsem se přestala cítit bezpečně, ale zároveň jsem nebyla schopná dojít sama k autu. Manžel mi zavolal RZT s tím, že pojede za mnou. RZT mne místo vybrané porodnice převezla do porodnice nejbližší.

V porodnici jsem narazila na PA Věru Vlkovou, ženu velice neprofesionální, nepříjemnou a necitlivou. Bez oznámení a mého svolení mne oholila. Pak mne připojila na CTG a v kontrakcích a horečce jsem byla nucena vyplňovat vstupní informace. Na mé opakované žádosti o lék proti horečce odpovídala, že léky může naordinovat pouze lékař. Po nějaké době dorazila lékařka. Byla velmi sympatická, příjemná, mladá a zcela v zajetí rutinních postupů. Místo snížení horečky považovala za důležitější protržení vaku blan s následnou aplikací ATB, neboť jsem byla pozitivní na streptokoka B.

Kontrakce začaly být nesnesitelné. Žádala jsem o něco proti horečce, odpojení od CTG a umožnění pohybu. Ani jedno mi nebylo dopřáno. Marušce se začaly horšit ozvy. Lékařka odešla, aby se domluvila na nachystání operačního sálu. Našla jsem v sobě sílu se vzepřít se a otočila jsem se z nepohodlné polohy na zádech na bok. Maruška díky tomu dorotovala a mně se jí pak podařilo dotlačit na hráz. PA rámusila, že tady rodit nemůžu, že se musím přesunout na porodní lůžko. Byla jsem vyčerpaná. PA na mne křičela, ať se otočím na záda a tlačím. Byla jsem otočena na záda a měla tlačit, jenže jsem necítila kontrakce. Lékařka provedla mediální nástřih, od něj jsem se trhla a trhnutí se zastavilo pár milimetrů před svěračem. PA provedla Kristellerovu expresi – loktem mi nešetrně skočila na břicho.

Narodila se Maruška. Byla nádherná, růžová a strašně horká. Měla sekundární teplotou 40,2 stupně Celsia. Ani jsem si na ni nestačila pořádně sáhnout a byla odnesena pryč. Musela jsem se přesunout na porodní lůžko, kde proběhlo šití a teprve teď jsem dostala kapačku s chladným roztokem proti horečce. Uplynula hodina od příjezdu do porodnice. Následoval další přesun do postele, kde jsem zůstala ležet dvě hodiny po porodu. Marušku mi přinesli ukázat zabalenou v zavinovačce, koukala jí jen hlava. Zkoušeli jsme kojení, ale Maruška se nechtěla přisát, tak ji zase odnesli pryč. Manžel na porodní sál nebyl vpuštěn kvůli riziku přenosu infekce (jak jsem psala na začátku, měl virózu)

Byla jsem vyčerpaná. Psychicky i fyzicky. O to víc, že jsem přesně věděla, jak by měl můj porod vypadat. Představovala jsem si, že budu rodit v příjemné intimní atmosféře s manželem po boku. Těšila jsem se, jak si budu moci vybrat polohu v 1. době porodní podle toho, jak se budu cítit. Nechtěla jsem rutinní protržení vaku blan, holení ani klystýr. Chtěla jsem si zvolit polohu v 2. době porodní. Věděla jsem, že na zádech rodit nechci, protože přestávám cítit kontrakce, dělá se mi špatně z toho, jak dítě tlačí na dolní dutou žílu, zmenšuje se mi porodní kanál, nepomáhá mi gravitace. Nechtěla jsem nástřih. Hojení po nástřihu je bolestivé a přináší i nepříjemnosti v sexuální oblasti. Cvičila jsem s balonkem epi-no, dokázala jsem ho nafouknout na 30 cm. Věděla jsem, že miminko projde přes hráz, aniž by ji závažně poškodilo, neboť mi ještě pomůžou porodní hormony. O Kristellerově expresi jsem v té době nic nevěděla (u prvního porodu jsem se s ní nesetkala). Později jsem byla v šoku z toho, že tento postup je kvůli výrazným nežádoucím účinkům ohrožujícím zdraví dítětě i matky postupem non lege artis a to už od 50. let. Přesto se v českých porodnicích hojně využívá. Chtěla jsem po porodu zažít bonding – nepřetržitý kontakt dítěte a matky kůži na kůži, veškerá vyšetření dítěte měla být provedena na mém těle. Marunka ode mne neměla být oddělena ani na minutu. Chtěla jsem si vychutnat okamžik zamilování se, ty první vzácné chvilky, které se už nikdy nevrátí a nedají se zcela nahradit.

Mám zdravé dítě. Spousta lidí si řekne, co vlastně řeším. Je zvláštní, jak nicotně a nedůležitě je porod ženy vnímán. Přitom porod je pro ženu neuvěřitelně emotivní zážitek a jeho „nezvládnutí“ může ženě přinést trauma na celý život. Kdyby nebylo mé malé vzpoury v podobě tlačení na místě, které jsem si zvolila (lůžko k měření CTG a ne lůžko porodní), byly by pro mne dnešní vzpomínky nesmírně bolestivé. To byl jediný okamžik, kdy jsem byla v porodnici sama sebou, kdy jsem se dokázala vzepřít porodnické mašinérii. Nikdo si nedokáže představit, kolikrát jsem obrečela nezdařený bonding. A i dnes mne to neskutečně mrzí. Ačkoli vím, že jsem nemohla bojovat víc. Byla jsem nesmírně vyčerpaná horečkou i porodem…

Považuji za důležité, aby ženy věděly, že rodit se dá i jinak. Že česká porodnická rutina je špatná, neboť přistupuje ke každé ženě jako k vysoce rizikové rodičce. Že leckteré lékařské zákroky jsou nejen zbytečné, ale můžou být i škodlivé.

Děkuji Ivaně Königsmarkové a spoustě dalších lidí za to, že ukazují ženám, že umí porodit samy. Že je učí, že porod může být nádherný, až mystický zážitek, a že s bolestí při porodu se dá úžasně pracovat. Děkuji jim, že mají úctu k ženám, dětem i k samotnému zrození.