purple_flowerMůj porodní příběh začal zjištěním, že čekám miminko. Prvotní nadšení vystřídalo zděšení, co se stane s mým životem. Takže první 3 měsíce jsem prožila v různých obavách. Porodu ani péče o dítě jsem se nicméně nebála, byla jsem si jistá, že to zvládnu. Už dříve jsem inklinovala k přirozenému porodu, zvažovala domácí porod. Když jsem to doma nadhodila, tak manžel nebyl vůbec proti, naopak mě podpořil, že cokoli udělám, tak bude stát při mě, protože důvěřuje mojí schopnosti poznat, co je pro mě dobré. A tak jsem začala studovat veškeré dostupné informace o porodu doma i o porodu v nemocnici.

Začali jsme s manželem také chodit na předporodní kurz a více se seznámili s naší porodní asistentkou, se kterou jsme probrali všechna rizika námi zvažovaného porodu doma včetně rizika úmrtí mě nebo miminka. Musím zdůraznit, že na kurzu ani jednou nezazněla žádná nabídka na porod doma, jak rádi tvrdí někteří gynekologové a porodníci. Dokonce ani žádné jasné doporučení na nějakou konkrétní porodnici, jen vodítka, jak zvažovat, co je pro nás každou osobně důležité a jak si podle toho vybrat.

Těhotenství probíhalo bez jakýchkoli fyzických obtíží, cítila jsem se dobře, pracovala jsem až téměř do porodu. Na kontroly jsem chodila jak ke své gynekoložce – osvícené a laskavé, ač trochu úzkostné osobě, tak ke své porodní asistentce, která mi to oznámila jako podmínku zvažovaného domácího porodu, což jsem považovala za velmi zodpovědné a moudré. U asistentky jsme měli vždy spoustu času si popovídat, poradila mi se všemi drobnými obtížemi a hlavně z ní vyzařoval klid a laskavost. Takže zatímco od své gynekoložky jsem odcházela vždy s pocitem, že jsem na něco zapomněla a návštěvy jsem se bála, aby něco patologického náhodou nenašla, tak k porodní asistentce jsem se těšila a vždy mě návštěva u ní povzbudila. Úplné kouzlo bylo, když mě naučila nahmatat v břiše miminko. Žádný ultrazvukový obrázek mi neumožnil navázat s mým děťátkem vztah, ale vědět, kde má nožky a kde hlavičku bylo najednou prostě kouzelné.

Jediný problém mého těhotenství byl, že se blížila změna legislativy, které se moje porodní asistentka, kterou jsem si k porodu zvolila, obávala. Stále jsme doufali, že se vše nějak vyřeší. Pamatuji si, když na sklonku března 2012 porodila doma naše kamarádka, jak jsem jí záviděla, že to ještě za starých nepřehledných, ale přeci jen pro asistentky bezpečnějších dob, stihla. Moje představa optimálního porodu byla, že budu doma, pak přijede asistentka a v průběhu se rozhodneme, zda pojedeme do porodnice, nebo zůstaneme doma. Měla jsem totiž obavu, že v porodnici by se mohl můj porod zastavit, protože jsem hodně citlivá na atmosféru a hodně mě ovlivňuje. Jsem prostě takový po psychologické stránce cíťa. Také jsem měla strach, že se budu v porodnici bránit a vyvolám nějaký konflikt. Představa, že budu muset pravděpodobně něco obhajovat a vysvětlovat mi vadila, nevěděla jsem, proč bych nemohla rodit se svou porodní asistentkou tam, kde chci já. To že za mě hodlá rozhodovat ministerstvo zdravotnictví nebo místní krajský úřad jsem považovala za neuvěřitelně arogantní. Fakt, že se dítěti nebo mně může něco stát, jsem přijímala jako součást životní reality a tím, že se to může stát jak v nemocnici, tak doma. Do porodnice máme 10 minut a koupili jsme auto, abychom to v případě jakýchkoli komplikací stihli bez problémů.

Postupně se vykrystalizovala situace tak, že už bylo jasné, že na konci června 2012 s námi nikdo nebude doma ochotný být. Nevěděli jsme o žádné asistentce, která by byla ochotná riskovat vysokou pokutu v případě, že by někdo zjistil, že u porodu asistovala. Věděla jsem, že kdybych si vzala na začátek porodu asistentku domů a potom řekla, že nikam do porodnice nejedu, tak by neodešla. Ale připadalo mi to nefér někomu toto udělat. Takže jsme začali zjišťovat, jak to legálně (třeba i soudně) zajistit, abych měla možnost porodit doma i v nemocnici s jednou osobou. Po několika konzultacích a kauze dvou rodiček, co chtěly totéž na místním soudě, jsem zjistila, že to rozhodně nestihneme a ani na to nemáme sílu. Byly dny, kdy jsem za svoje právo rodit, kde se cítím bezpečně, bojovala a pak byly dny, kdy jsme se i s manželem zlobili na systém a jiné dny, kdy jsme se cítili prostě bezmocní. Postupně jsme pochopili, že naše představa, že někdo bude s námi doma a potom s námi buď pojede, nebo nepojede do porodnice, není možná. Buď jsme mohli mít jedno, nebo druhé.

Tak jsme se jeli registrovat do jedné malé porodnice v okolí, kde jsme měli domluvenou jinou porodní asistentku. Věděla jsem, že to není to pravé. Jakkoli tam na mě byli moc milí, hned přišla úzkost. Pak konflikt s ošetřujícím lékařem a šok mého manžela, kterého nechali stát na chodbě, že obhájit si svoje někdy fakt není lehké. Ale říkala jsem si, že nemůžu být tak zarputilá, že se prostě musím přizpůsobit realitě. Byla to chyba. Teď už to vím.

Bylo asi dva dny před mým porodem a moje porodní asistentka odjela na dovolenou. Byla jsem domluvená s její kolegyní, která jezdila k porodům do oné malé porodnice. No nic, řekla jsem si – prostě to tak asi má být. A i když jsem si to tak nepřála, začala jsem se duševně (tašky už jsem měla týden sbalené) připravovat na porod v porodnici. Už v té době jsem asi tři dny přenášela. Věděla jsem, že ač já se cítím dobře a nemám žádné obavy, tak nejpozději za další tři dny mě začnou nutit do porodu, nebo v mé přátelské nemocnici alespoň do hospitalizace. Nechápala jsem proč, když ještě před pár lety bylo 14 dní přenášet normální, ale věděla jsem, že buď se miminko do té doby narodí, nebo budu čelit tlaku systému.

O víkendu jsme jeli na oslavu kamarádových narozenin. Pilně jsme se procházeli, popíjeli víno a doufali, že mimčo se narodí brzo. Po návratu domů jsem se někdy ve tři v noci vzbudila s poslíčky. Měla jsem radost, že se něco děje. Poslíčky jsem prodýchávala a hýbala se, tak jako v minulých týdnech, když se objevovaly. Manžela jsem nebudila. Ráno stále poslíčky probíhaly. Byla neděle, takže manžel nikam nemusel. Dělal si svoje a já jsem přes den ležela, chodila a koupala se dle potřeby a stále prodýchávala poslíčky. Zavolala jsem taky homeopatce a porodní asistentce, že už to vypadá na porod. Kolem půlnoci začaly být kontrakce po pěti minutách. Někdy kolem jedné k nám přijela porodní asistentka a konstatovala, že jsem otevřená asi na 3 cm, což není moc, ale je to prima začátek. Doporučila mi zase vanu, trošku odstranila hlenovou zátku a šla se natáhnout. Já jsem se cítila příjemně, kontrakce byly takové nepříliš silné, bylo to všechno normální, přirozené, brala jsem to, jak to přicházelo. Asi kolem čtvrté hodiny asistentku volala jiná žena, tak odjela k jejímu porodu do porodnice dříve a se mnou se domluvila, že se pomalu máme balit.

Do porodnice jsme přijeli asi kolem šesté, sedmé ráno. Převlékla jsem se do nemocniční košile. Znovu jsme museli vyplnit nějaké papíry, ač jsem vše, včetně porodního plánu dodala předem. Brala jsem to s úsměvem jako neškodný folklór. Kontrakce jsem neměla moc silné, takže mi to až tak nevadilo. Všude bylo plno, tak jsme šli na čekací pokoj. Doufala jsem v porod do vany ve velikém krásném pokoji. Manžel mě povzbuzoval, někdy jen tak relaxoval, podle toho, co jsem potřebovala. Porodní asistentka mě prohlédla a natočila mi monitor a píchli mi infuzi s atb kvůli stafylokokovi. Věděla jsem, že některé tyto věci jsou zbytečné a že je nechci, ale nepřipadalo mi to tak podstatné, abych měla chuť kvůli tomu ztrácet energii a bojovat. Porod zatím moc nepostoupil.

Volala jsem svojí homeopatce kvůli neproduktivním kontrakcím a vzala jsem si jedno z předem připravených homeopatik. Přála jsem si, aby mě ošetřovaly lékařky ženy a to se i povedlo, můj plán respektovali. Jen před vizitou mě přišli poprosit, zda by se na mě mohl podívat pan primář, kvůli tomu, že je zkušený a rádi by měli jeho názor. Svolila jsem. Pan primář vyšetřoval nejlaskavěji ze všech…a do pokoje přišel sám jen s asistentkou a mou ošetřující lékařkou. Bylo to skutečně ohleduplné.

Někdy po poledni už začali být zdravotníci trochu nervózní. Miminko stále nesestoupilo do pánve a porod postupoval pomalu. Pořád jsem byla málo otevřená. Navrhli mi, že mí píchnou plodovou vodu. Po konzultaci s homeopatkou, porodní asistentkou a manželem a po důkladné úvaze jsem svolila. Doufali, že tím se porod spustí a dítě nasedne hlavičkou. Bohužel přes několikahodinové polohování se tak nestalo. Ještě večer jsem nebyla dost otevřená. To už jsem tušila, že to nemusí být dobré. Hrozil císařský řez nebo přinejlepším vakuumextraktor nebo kleště. To jsem věděla už od oběda, kdy jsem se zeptala, jaké jsou možnosti, když píchnutí plodové vody nezabere. Zdravotníci ale stále doufali, že to půjde. Když jsem byla asi na 8 cm, tak jsem dostala opět po mém schválení oxytocin. V té chvíle jsem byla na kontinuálním monitoru, který mi však měřili v jakékoli poloze, takže jsem se mohla volně pohybovat. Manžel mě povzbuzoval při nejhorších kontrakcích a celou dobu mi podával kyslík. To už jsem se cítila totálně uvyšetřovaná. S nepostupujícím porodem počet vyšetření narůstal a mě už to začínalo být jedno. Stále jsem nebyla dost otevřená, tak lékařka navrhla, že mi pomůže manuálním přehozením lemu u dělohy. Pamatuji si, že přes nějakou znecitlivující medikaci to byla strašná bolest. Dítko ale odmítalo spolupracovat. Hlavička stále byla špatně.
V tu chvíli se najednou vše rozjelo. Nikdo se mě už na nic neptal a začali mi říkat, co mám dělat. Byla jsem v polosedu na křesle a věděla jsem, že ač má miminko ozvy stále dobré, tak teď přišla ta chvíle, kdy se musí narodit, nebo tam můžeme oba umřít. Takže jsem poslušně dýchala, jak mi říkali, tlačila, jak mi říkali. Absurditou situace museli zavolat toho lékaře z ambulance, se kterým jsem měla konflikt. Byl to takový ten gynekolog ze staré školy, který má vždy pravdu a neumí se vůbec chovat. Dvakrát zkusil zavést vakuumextraktor, ale nepodařilo se mu to. Byla to velká bolest. Pak přišly kleště a tahání a moje tlačení a tlačení na břicho sestrami. Ta bolest byla nepředstavitelná. Měla jsem zavřené oči, protože jsem nechtěla ty kleště vidět. Nakonec jsem je chvíli po porodu uviděla a dodnes jsem se nevzpamatovala z té hrůzy, jak obrovský kovový nástroj to byl a jak se do mě vešel. Najednou jsem ucítila, že cosi vyklouzlo a pochopila jsem, že se miminko narodilo.
V předsálí byla už nachystaná armáda pediatrů a pediatrických sester. Kdy mi vyklouzla placenta, to už nevím. Jen že mě mrzelo, že jsem ji neviděla. Manžel plakal, protože se bál, že nepřežiji porod ani já, ani syn. Ihned po porodu uháněl k pediatrům, kteří jen bleskově syna prohlédli, zda je v pořádku a už nám ho nesli. Měl apgar 8:10:10, takže to s ním dobře dopadlo a chválabohu je to krásné a šikovné děťátko. Pamatuji si, jak jsem mu chtěla vidět do obličeje. Držela jsem ho celé šití. To taky velice bolelo, a když jsem lékaře prosila o anestezii, odvětil mi, že tu už jsem dostala. Byla jsem nastřižená a následovala ruptura 4 stupně a uvnitř jsem byla strašně potrhaná od kleští, takže se šilo asi dlouho. Praskl mi i děložní čípek, vše hodně krvácelo a lékař asi spěchal. I tak jsem měla krevní ztrátu přes litr krve, takže pak následovaly infuze a antibiotika.

Šití mě neskutečně bolelo, ale myslela jsem, že to tak má být, tak jsem si nestěžovala. Jak jsem to měla ošklivě zašité, jsem zjistila až doma po návštěvě porodní asistentky. Šití se začalo rozpadat, ještě 14 dní po porodu jsem měla obrovské bolesti při chůzi. Tu obludnou jizvu jsem nemohla přijmout, plakala jsem. Nakonec jsem musela absolvovat kompletní revizi hráze pod celkovou anestezií. Překvapilo mě, že ihned poté jsem se cítila lépe, i když mě varovali, že to bude bolet více, než původní šití. Dnes už jsem se s jizvou jakžtakž smířila.

Miminko bylo krásné, ihned na sále se přisálo k prsu. Potom jsme šli na nadstandardní pokoj, ač původně jsme chtěli jet po porodu ihned domů, protože můj zdravotní stav to nyní neumožňoval. Hodně jsme všichni v následujících dnech kvůli porodu plakali.

Lékaři neměli žádné vysvětlení, proč se to stalo. Dlouho jsem o tom přemýšlela a myslím, že se stalo právě to, čeho jsem se obávala. Že jsem se prostě v nemocnici nedokázala uvolnit tak, abych mohla v klidu porodit. I přesto, že všichni zdravotníci mi vycházeli v rámci možného maximálně vstříc. Myslím si, že problém byl v tom, že jsem se usilovně snažila porod v nemocnici zvládnout, místo toho, abych se cítila bezpečně a nechala se unášet proudem zrození života. Manžel mi posléze potvrdil, že viděl, že se v nemocnici nemůžu uvolnit, ale nechtěl mě stresovat tím, že by mi to řekl. Můj porod byl plachý a potřeboval více bezpečí. Nebo já ho potřebovala…

Když mi pak lékařka říkala, že kvůli porodům, jako byl ten můj, nechtějí domácí porody, uvědomila jsem si, že někomu, kdo to nezažil je to nesdělitelné. To, co jsem potřebovala, bylo tak prosté, tak subtilní a při nejlepší vůli to v nemocnici nebylo možné splnit. Nebyla to chyba nikoho z ošetřujícího personálu, nepomohla by ani žlutá výmalba, ani květované závěsy. Potřebovala jsem svoji postel a svoje okno do zahrady.

Tento příběh píši proto, abych pověděla ženám, aby si naslouchaly a nenechaly si nikým rozmluvit to, co cítí. Protože je to strašně důležité. Může to být životně důležité.

A všem ženám přeji, aby měly možnost porodit tam, kde je to pro ně bezpečné a nemusely si pak jako já dlouho hojit rány jak na těle, tak na duši. Vím, že kdybych mohla zůstat doma, tak by se to nestalo.

A sama pro sebe si přeji, abych v příštím těhotenství (jestli ještě nějaké bude) měla asistentku, která se o mě bude moci starat celé těhotenství, porod i šestinedělí bez toho, aby jí za to hrozilo věznění.

A nakonec chci říct poslední věc – nikdo mi nemůže zabránit, abych porodila kde chci a jak chci i kdybych kvůli tomu měla jít do vězení.

Věnováno Ivaně Königsmarkové, ženě z rodu bojovnic a vizionářek.

S láskou M+B+R