Přestože jsem se porodu asi jako každá žena bála, zároveň jsem se na něj velmi těšila. Věřila jsem svému ženskému tělu, vždyť je pro porod stvořené. Věřila jsem moudrosti přirozených instinktů – tedy že v danou chvíli budu přesně vědět, co dělat. Žádné zvíře v přírodě nepotřebuje, aby mu někdo říkal, jak má rodit. Prostě to ví. V tu chvíli přichází vše samo. Ani s lidským tvorem to není jiné, bohužel jsme ale přestali důvěřovat svým instinktům a svěřili porody do rukou lékařů, kteří jsou přeci studovaní a vědí víc. Jenže příčinou komplikací jsou mnohdy právě sami porodníci – respektive rutinní či standardní medicínské zásahy, které narušují přirozené procesy v těle. A to byl přesně můj případ.

1. 7. 2013 okolo deváté hodiny večerní se ozvali silní poslíčci – alespoň jsem si myslela, že to jsou zatím jen přípravné kontrakce. Když ani po hodině neustaly, začala jsem si je zapisovat. 22:00, 22:10, 22:20… Přicházely přesně jako švýcarské hodinky. Říkala jsem si, že pokud se intervaly budou zkracovat, je to jasné – jedeme do porodnice. Vstala jsem z postele, abych si došla na záchod a najednou ze mne vytekl proud vody. Přišla směsice vzrušení a radosti. S ještě odtékající plodovou vodou hlásím vítězoslavně příteli: „Miláčku, je to tady. Rodíme!“ „Jé, my dneska uvidíme Filípka?“ zahalekal nadšeně. „No, spíše zítra,“ koukla jsem na hodinky. Nachystali jsme věci k odvozu, já se osprchovala a kontrakce na chvíli utichly. Vrátily se přibližně za půl hodiny, avšak v již pětiminutových intervalech a jednou tak silné intenzitě. Bolest vystřelovala do beder. Položila jsem na ně horký termofor, který mi velmi ulevoval, a vyjeli jsme.

Na příjmu mne paní doktorka pochválila, že jsem otevřená na čtyři prsty a že to vypadá moc dobře. Přečetla si mé porodní přání (nerada užívám výrazu porodní plán), ve kterém, jak sama řekla, nevidí problém. Mezi mými požadavky bylo: žádné zbytečné zásahy, žádné medikamenty ani tišící prostředky, zvolit si sama porodní polohu, ke které spontánně dospěji. Ozvy dítěte měřit v jiné poloze než vleže – z odborných studií jsem věděla, že při použití břišních pásových monitorů, které vyžadují polohu na boku, jsou kontrakce bolestivější, a navíc se během monitoringu žena nesmí hýbat, což je při postupujícím porodu těžko zvládnutelné. Stejnou službu přitom dokáže poskytnout tzv. stetoskop, který nevyžaduje žádnou specifickou polohu. Dalším mým přáním byl bonding – tedy přiložení dítěte na má prsa ihned po porodu, ponechat jej po dobu „zlaté dvouhodinky“, a měření a vážení odložit na potom. Pupeční šňůru přestřihnout až po dotepání – slouží jako pojistka, dítě se prvních minutách života teprve učí dýchat a do té doby pupečník ještě poskytuje „záložní“ kyslík. Přestřižení pupeční šňůry tatínkem. Komorní a tichá atmosféra – tedy co nejméně osob u porodu.

Porodní přání si přečetla i porodní asistentka, šlo se na porodní box a mohlo se rodit 🙂 Porodní asistentka mi doporučila klystýr, který napomáhá rozjezdu porodu, souhlasila jsem. Po vyprázdnění jsem se osprchovala a zjistila, že teplá voda tekoucí na má záda mi dělá moc dobře – a tak jsem ve sprše asi dvě hodiny zůstala. Přítel mi tedy sprchou masíroval bedra, bolest se stupňovala – nešla již zvládat bez hlasitých projevů. Vyluzovala jsem dlouhé, táhlé á, klečela na čtyřech a pohybovala přitom pánví. To mi pomáhalo kontrakce zvládat. „Až ucítíte tlak na konečník, řekněte, přesuneme se na porodní křeslo,“ přišla mi oznámit porodní asistentka, jinak nás ale s přítelem nechávala o samotě, což se mi líbilo. Po přesunu mne zkontrolovala a konstatovala, že to ještě není na tlačení, že tlak na konečník musí být mnohem větší. I na porodním křesle jsem klečela na čtyřech, mé halekání bylo čím dál tím hlasitější a podobalo se nácviku operní pěvkyně 🙂 Několikrát mne vnitřní síla zradila, zpěv se změnil v hrdelní křik, naštěstí jsem se vždy dokázala zase rychle „zvnitřnit“. Porodní asistentka mne napomenula: „Ztište se prosím vás, jsou tady i další maminky, vy je děsíte.“ Nevěřícně jsem tu zprávu přijala a zase odevzdala. Poloha na čtyřech, pohyby pánví a křik bylo přesně to, co mé tělo instinktivně potřebovalo pro zvládání kontrakcí! Když mne PA napomenula podruhé s poznámkou, že v porodním přání mám přeci uvedeno, že chci komorní atmosféru, (tím jsem však myslela co nejmenší počet osob u porodu) cítila jsem se již rozhozená a několikrát se skutečně pokoušela hlasitost projevu utlumit – přestože se mne snažil podpořit i přítel, ať asistentku vůbec neposlouchám, byla už jsem prostě vyhozena z konceptu. Po chvíli ovšem přišla další intervence. „Musíte se položit na bok, abychom mohli změřit ozvy miminka.“ Ač nerada jsem si lehla a mnohonásobně vyšší bolest a pocit absolutní neschopnost ovládat své tělo mne šokovalo. Takto jsem navíc měla ležet nehnutě celých dvacet minut! Na argumenty proti monitoringu jsem v tu chvíli zapomněla, měla jsem co dělat sama se sebou, natož abych ještě obhajovala svá stanoviska. Okamžitě jsem se vrátila zpátky na čtyři a schopnost zvládat bolest se tím vrátila. PA odešla, já pokračovala ve své „práci“ a najednou za mne tělo samo zatlačilo. Byla jsem fascinovaná! Netlačila jsem já, ale mé tělo samo od sebe! Samovolné zatlačení přišlo ještě dvakrát, když se PA vrátila s paní doktorkou, která mi oznámila, že: „Pokud odmítáte monitoring, budete muset podepsat revers. Vy nechcete vědět, jak se daří miminku?“ Cítila jsem se v tu chvíli jako nespolupracující matka, která ohrožuje život svého dítěte. Pocit viny mne tedy doslova položil. Dělalo se mi mdlo, nedokázala jsem již plynule dýchat. Panika, strach, nezvladatelná bolest. „No, maminko, miminku se přitížilo, budete si muset lehnout na záda.“ „To nezvládnu!“ vyděsila jsem se. Věděla jsem, že poloha na zádech je tím největším zlem porodu. Věděla jsem, že jsou při ní porodní cesty o 30% užší než při jakékoliv jiné, vertikální poloze. Věděla jsem, že rodička v podstatě tlačí do kopce, protože porodní cesty při ní směřují nahoru. Nicméně mi bylo dáno najevo, že to nepůjde jinak, nechci-li ohrozit své dítě.

Lehla jsem si na záda, doktorka ručně dootevírala ještě ne zcela otevřené porodní cesty. Pak už jen přišel nástřih, oxytocin, příkazy kdy a jak tlačit. Měla jsem pocit, že vypustím duši a bolestí zemřu. Ačkoliv jsem tlačila do absolutního vyčerpání, cítila jsem, že dítě nepostupuje. Doktorka spolu s přivolaným dalším lékařem se ke mně postavili z boku a tlačili mi lokty na břicho. Šok. Použití vexu. Ohlušující siréna v mé hlavě a pocit, že se vzdaluji od svého těla (dle vyprávění přítele jsem na chvíli omdlela). Někdo mi oznamuje, že je dítě na světě. A že ne vždy se porod podaří takový, jaký si jej člověk představuje. Jsem šťastná, že už je konec. Dítě však nikde. Někam jej odnášejí. Cítím ohromnou vděčnost za to, že mé dítě žije. Všem děkuji. Paní doktorce, porodní asistentce, porodníkovi. Několikrát jen opakuji: „Děkuji.“ Co se skutečně stalo, mi dochází až mnohem později.

Přinášejí mi malého a pokládají na hruď s tím, že ale jen na pět, deset minut. (Později se dovídám, že alespoň tento kratičký bonding za mne vybojoval přítel). Náš syn pláče a já cítím směsici radosti, štěstí, ale i selhání za to, že jsem jej přivedla na svět tak traumatickým způsobem. „Budeme jej muset umístit do inkubátoru, maminko. Miminka porozená vexem se hůře adaptují, tak se tam ohřeje. Za dvě hodinky vám ho přineseme na pokoj. Dávají mi kapačky s glukózou a paní doktorka mne zašívá. Znovu vysvětluje, že ne vždy věci vyjdou podle plánu a já jen poslušně odkývávám, dávno svolná naprosto ke všemu. Pak nás nechávají s přítelem o samotě. Mé tělo zachvátí půlhodinová třesavka jako důsledek svalového vyčerpání. Pak se ale již cítím docela dobře.

„Miláčku, Filípek je na světě,“ otáčím se na přítele, až teď jsem schopna věnovat mu pozornost. Je evidentně zdrcený. „To posrali,“ uleví si. „Takhle to nemuselo vůbec být!“ Povídáme si a mne až nyní dochází, co všechno se stalo. Že mne donutili si lehnout, ačkoliv jsem si přála natáčet ozvy v jakékoliv jiné poloze než vleže. Že právě tato poloha byla příčinou komplikací a komplikace příčinou všech dalších zásahů. („Břišní pásové monitory vyžadují polohu vleže – kontrakce jsou bolestivější, hlavní tepny stlačené. Zde je rozpor – monitory mají zachytit sebemenší tíseň plodu a přitom vyžadují polohu, která ji s největší pravděpodobností vyvolá.“ – Janet Balaskasová, Aktivní porod) Že mne ochudili o ty nejkrásnější počáteční chvíle s miminkem, ačkoliv se dítě mohlo zahřát i na těle matky.

Rozhodli jsme se s přítelem nenechat celou věc jen tak plavat. Dva týdny po porodu jsme si domluvili schůzku s primářem gynekologicko-porodnického oddělení MNOF MUDr. Markem Ožanou a musím říct, že mne jeho přístup velmi příjemně překvapil. Uznal, že chování porodní asistentky bylo velmi nemístné a byl rád za zpětnou vazbu. Uznal jako vážné pochybení vytýkání hlasitosti mého projevu při kontrakcích, celkovou „nepodporu“, špatnou komunikaci s prvky nátlaku ze strany PA, použití břišních pásových monitorů vzhledem k tomu, že mi evidentně nedělaly dobře (neviděl sebemenší problém v použití stetoskopu). Zda použití pásových monitorů vyžadujících polohu vleže může vést ke komplikacím, si netroufal říci, tezi však ani nevyvrátil. (Vlastní prožitek je mi však důkazem.) Jako řešení zvolil zrušení funkce nejmenované porodní asistentky – vrátí se do pozice řadové sestry a porody již nadále nebude „vést“. Sám prohlásil, že takoví lidé nemají u porodu co dělat, že pro psychickou pohodu rodičky, tolik důležitou ke zdárnému průběhu porodu, je důležitá prvotřídní péče a podpora a především vstřícná komunikace. Těžko se však primář dozví, že se něco takového na jeho porodním sále děje, pokud se lidé neodhodlají ke zpětné vazbě – a proto nám za ni v podstatě poděkoval. Jsem šťastná, že tu mou porodní asistentku již „nevyfasuje“ nějaká jiná rodička a myslím, že je perfektním řešením i její snížení funkce, že nebyla přímo vyhozena a dostala tak svým způsobem ještě šanci.

V porodnici nikdy nemá žena jistotu, že jí bude dovoleno rodit po svém. Proto tímto podporuji Ivanu Königsmarkovou a bohužel vnímám celou záležitost kolem ní jako důsledek našeho chorého systému, kdy se prostě jen na scéně objevil někdo, na koho zdravotníci mohou ukazovat prstem, aby ospravedlnili vlastní, medicínské porody. Zároveň si uvědomuji, i díky těmto stránkám a mnohým mému podobným příběhům, že podobné zkušenosti s porodem mají u nás tisíce žen – která z nich ale podá stížnosti či se jinak ohradí proti přístupu, s jakým s ní bylo u porodu zacházeno? A právě toto následné nereagování, kdy celá věc jaksi vyšumí a lékaři se mnohdy ani nedozví, že bylo něco špatně, že si další žena do života odnáší z porodu trauma, umožňuje, aby se porody dále a dále stávaly traumatizující událostí, na kterou se snažíme zapomenout. Proto prosím, dámy, nenechávejte si své bolístky z porodu pro sebe. Třeba i jen dopis s Vaším příběhem, zaslaný na ta správná místa, pomůže dotyčné (dotyčným) uvědomit si, co dělají špatně.

Karla M.