Ještě dnes si pamatuji otazníky v očích svých kamarádek či příbuzných, když se dozvěděli, že jsme těhotní a že plánujeme porodit v Holandsku, kde bydlíme. „Nebudeš se bát? Vždyť je to neznámé prostředí, cizí jazyk, tady máš rodinu, …“ Asi je to zvláštní, ale již od samého začátku jsem strach nepociťovala. Naopak, mnohem důležitější pro mne byla přítomnost manžela, který byl (a je) pro mne ostrovem klidu a důvěry. Ostatní jsem vnímala jako vůli Boží a říkala si, že se pokusím ovlivnit to, co bude v mé moci. A už jen to, že tu se dá rodit doma, na mne působilo věrohodněji než mnohdy velmi drastické příběhy z porodnic mých českých kamarádek.

Již při první návštěvě porodní asistentky Zohreh jsme byli tázáni, kde si přejeme rodit. Naše přání bylo limitováno dvěmi kritérii – co možná nejpřirozeněji a nejbezpečněji. Na začátku jsme uvažovali i o porodu doma, ale to s podmínkou, že vše závisí na tom, jakým směrem se bude těhotenství ubírat.

V jeho průběhu jsem neměla moc novinek, které bych mohla sdílet s domovinou. Minimum vyšetření a testů, porodní asistentka mi při každé návštěvě změřila tlak, prohmatala mi rostoucí krajinu břišní a poslechla si srdeční ozvy. Jinak jsme si popovídali, jak se mám a co mne čeká. A já si říkala, jak je to dobře zařízené, neboť mé tělo ví co a jak, tak bych mu neměla svou hlavou klást překážky.

Podívám-li se zpětně, své těhotenství považuji za pohodové, až na jeden aspekt. A to když se na ultrazvuku ve 20. týdnu ukázalo, že naše malé skryté má větší obvod břicha než je evropský standard. Kvůli tomu nám Zohreh doporučila toleranční test na glukózu v nemocnici, kde rodí, pozor, i královská rodina. Ten ovšem nedopadl k mému zklamání dobře.

Tím se roztočil tříměsíční únavný kolotoč návštěv v nemocnici, jelikož jsem byla opatřena nálepkou „ta s těhotenskou cukrovkou“. Třikrát denně měření glukózy v krvi, extra ultrazvuk, návštěva u dietoložky, dietní sestry,… celé vyprávění by vydalo na samostatný příběh. Přestože výsledky měření byly v normě a další ultrazvuky ukázaly, že naše malé skryté roste evropsky standardně a že v případě prvního měření došlo pravděpodobně k chybě, nechtěla nás nemocnice pustit ze svých spárů. V případě těhotenské cukrovky totiž přebírá těhotnou běžně do své péče nemocnice.

Stále jsem hledala příčinu, říkala si, proč to má slinivka nezvládla? Znamená to nějaké ohrožení pro naše dítě? Co mám změnit ve svém prožívání, co přijmout a co naopak opustit?

My jsme se však nechtěli Zohreh vzdát a naštěstí ani ona nás nehodila přes palubu. Každopádně v průběhu mne překvapilo, že porodní asistentka a doktoři se vzájemně informovali a navíc, že doktoři Zohreh respektovali v jejích návrzích. Ta mírnila tvrdost jejich tvrzení s rádoby konečnou platností, dávala čas na změnu diety, do dalšího echa. Nemocniční story končí v momentu návštěvy u internistky, která zkontrolovala všechny mé výsledky a grafy a usoudila, že těhotenskou cukrovku nemám. Navíc přišla s tvrzením, že v porovnání s ostatními nemocnicemi, ve kterých pracovala, má tato neobvykle vysoký počet těhotných s touto diagnózou. Nejprve byla překvapena trochu, když jsem jí ukázala leták, který doporučoval tři dny před testem zvýšit poměrně dramaticky příjem sacharidů, pak ještě o trochu více, když zjistila, že vedení nemocnice nemá o existenci tohoto infomateriálu ponětí. Přestože jsem tedy byla „volná“, bez nálepky, stejně mne nutili dále docházet do nemocnice, kde jsem pokaždé jinému doktorovi musela vyprávět, jak to tedy bylo. Jako bonus mi při každé návštěvě přidali nějaké pohrození, jako když se nepřetočí hlavou dolů do toho týdne, tak bude toto bubu, když se nenarodí do 40. týdne, tak jdete rodit k nám a budeme vyvolávat, když máte cukrovku, tak je velká pravděpodobnost, že ve čtyřiceti letech dostane tu pravou, vaše dítě bude příliš velké, a tak dále.

Po celou dobu jsem se snažila s naším malým skrytým komunikovat, respektive sdělovat, co se právě děje. Vždycky jsem svůj monolog končila ujištěním, že je to však na něm/na ní. Že máme sice jakýsi deadline, ale že ať to udělá, až bude připravené. Naše malé skryté se otočilo tři dny před návštěvou v nemocnici. Ačkoliv jsem očekávala díky rodinné anamnéze porod spíše po oficiálně vypočteném termínu, Cyril se narodil o jeden den dříve.

Měla jsem tak možnost ochutnat z obou pohárů. Díky odebrání nálepky jsem nakonec mohla porodit v klidu a v míru v Geboorte kliniek, jež bych přirovnala k porodnímu domu, s tím, že šlo o poslední patro nemocniční budovy. V případě jakýchkoliv komplikací bychom byli bývali převezeni o patro níže, do klasické nemocnice. Pro nás po tom všem v podstatě vítaný kompromis. V půl šesté večer jsme přijeli a druhý den ve dvanáct hodin jsme již ve třech odjížděli domů.

Jsem moc vděčná, že vznikl tento projekt na podporu paní Ivany Konigsmarkové. Když jsem ho ve zkratce vyprávěla mé porodní asistence, holandským kamarádkám, nevěřícně kroutily hlavou. Bohužel jsem neměla tu čest se s paní Ivanou osobně potkat, ale velice si ji vážím pro její profesionalitu, odbornost a lidský přístup, o kterých jsem slyšela od těch pár českých kamarádek, které měly možnost si je ověřit osobně. Je těžké věřit, že tady v Holandsku jde u volby rodit doma o jednu s běžných variant, nad kterou se není třeba pozastavovat a o 900 km je to vnímáno tak diametrálně odlišně. Popravdě ani nechci domýšlet, kolik reversů bych musela během porodu v Čechách podepsat, kolik zbytečného stresu bych musela prožít já i náš Cyril. Obávám se, že kdybychom žili tam, byla bych v podstatě systémem donucena porodit doma a to přestože jsem se na to nakonec vnitřně necítila.

Již na začátku těhotenství jsem si pro sebe objevila následující paralelu. Ráda chodím po horách a tak, když jsem přemítala nad neznámem porodu, říkala jsem si, že je to vlastně jako výstup na horu. Jen nevím, jak je vysoká, strmá, budou-li po cestě nějaká odpočívadla. Člověk může ovlivnit přípravu fyzickou i psychickou, může jít sám anebo s někým. Na druhou stranu nemá sebemenší vliv na počasí a případné překážky. Avšak pokud se vydá po svých, může si být jist, že mu není odpuštěn jediný metr a velmi často se dozví něco nového nejen o hoře, ale hlavně i o sobě.

Samozřejmě člověk je tvor pohodlný anebo má obavy z nového, může se i velmi snadno nechat polapit do sítí strachu. Někdo si najme šerpy, někdo se nechá přiblížit lanovkou a někdo by na vrchol rád doletěl rovnou helikoptérou. A žádnému není možné z principu bránit. Každý má právo vystoupat po svém. ALE zkuste všechny trampy nutit jezdit zabalené do goretexu lanovkou…

Veronika van der Ent