Moje těhotenství bylo nádherné a bezproblémové. Užívala jsem si ho na plno a snažila se moc se netrápit myšlenkami na ten jistě bolestivý a strašlivý porod, který jsem znala z vyprávění kamarádek a z rodiny. Smiřovala jsem se zkrátka s tím, že se rodí tak, jako rodily naše matky, to znamená v porodnici, kde je vše na lékařích a nastávající maminka je musí poslouchat, protože oni, zvláště na rozdíl od prvorodičky, mají spoustu zkušeností. Že dítě po porodu matce ihned odeberou, vyšetří, omyjí atd., a pak, pokud to dobře půjde, dostane ho i ona. I když se mi to moc nelíbilo, žila jsem v domnění, že je to tak asi správné a hlavně jediné možné. Dokonce jsem slyšela, že je už celkem běžné nechávat dítě u matky v pokoji  – hurá!

Až když se mi pomalu blížil třetí trimestr, jedna kamarádka, shodou okolností těhotná ve stejné době jako já, mi jednou povídá: „Zajdi si k Ivaně na kurz, stojí to za to!“. Po počáteční nerozhodnosti jsem se nakonec opravdu na kurz přihlásila a nestačila se divit. Svérázný Ivanin projev, který jsem si tolik zamilovala, a především skvěle podané informace, o tom, co je normální, co nezbytné a co zbytečné, jak vypadá zdravé – normální těhotenství a normální porod, mi otevřely oči. Ivanino nadšení, zápal pro věc a její přebohaté zkušenosti mě probudily. Najednou jsem si uvědomila, že jsem ve skrytu duše vlastně neustále věděla, jak by to správně mělo být. Že jsem stále cítila tu přirozenou sílu a schopnost ženy počít, donosit a porodit svoje dítě, bez zbytečných zásahů zvenčí. A díky Ivaně jsem nabyla jistoty, že existuje i možnost, jak toho opravdu dosáhnout i v našich podmínkách (rozuměj v ČR).

Sepsat si porodní plán a být připravena neustoupit ani z jednoho bodu se teď jevila jako samozřejmost: volba polohy při porodu, co nejméně zásahů od lékařů, žádné léky, umělý oxytocin, ani nástřih, nechat dotepat pupečník, dítě po porodu ihned položit „skin to skin“ na mně, poskytnout nám minimálně 2 hodiny nerušeného kontaktu s dítětem a umožnit přirozené samopřisátí. A samozřejmě i mít dítě po porodu neustále u sebe. Vybrala jsem si porodnici, která se zdála být dostatečně vstřícná a v rozumné dojezdové vzdálenosti. Předem jsem tam svoje přání s paní primářkou probrala a byla jsem ujištěna, že mi vyjdou maximálně vstříc. Shoda okolností tomu ale chtěla, že miminko zůstávalo stále otočené koncem pánevním, a proto jsem bohužel musela souhlasit s několika kompromisy. Až nyní vím, že jsem nemusela ustupovat ani z těch pár bodů, ale v té chvíli jsem považovala za výhru už to, že mi dají šanci rodit obrácené dítě přirozeně a nepoženou mě hned „preventivně“ na císařský řez. Pominu-li ty kompromisy, se kterými jsem nakonec souhlasila, jediné, co mě opravdu mrzí, je to, že ačkoli jsem si to výslovně přála a paní primářka, která u porodu byla, mi to slíbila, odstřihli děťátko od pupeční šňůry okamžitě po porodu. Poporodní péče byla ale vstřícná a měla jsem spoustu prostoru a volnosti pro sebe i děťátko…

Porod byl naprosto úžasný zážitek. A obrovskou zásluhu na tom má právě Ivana, díky které jsem si uvědomila, že máme možnost volby. Záleží jen na nás, jak moc se budeme zasazovat o svoje přání a práva. Přeju jí ze srdce s celou svou rodinou hodně štěstí a sil a trpělivost!

Hana & Viktorie & František