Hned zkraje druhého těhotenství jsem se začala pídit po informacích o domácích porodech a porodních asistentkách, které asistují v domácím prostředí. Ve svém okolí jsem, bohužel, neznala nikoho, kdo by rodil doma nebo o tom vůbec uvažoval.

V televizi jsem tehdy viděla dokumentární film „Domorodky„, kde jsem poprvé spatřila paní Ivanu. Film mě nadchl. Bydlet poblíž Prahy, neváhám ani minutu :-).

Velmi mě oslovil také článek paní Gabriely Kontra „Ta krása rodit doma„. Tam jsem se znovu setkala se jménem paní Ivany.

V okolí svého bydliště jsem však žádnou porodní asistentku ochotnou přijít k domácímu porodu nenašla. Zkusila jsem tedy zavolat přímo paní Ivaně. Říkala jsem si, kdo jiný než prezidentka Unipa by mi mohl poradit lépe. Ani nevím, kde jsem přišla k telefonnímu číslu, za to však nikdy nezapomenu, jak paní Ivana na mé volání zareagovala. Věnovala se mi okamžitě, přestože jsme se nikdy předtím neviděly. Naslouchala velmi pozorně a trpělivě, bez toho, že by jakkoliv zpochybňovala mé dojmy z prvního porodu. Věděla jsem, že na světě je člověk, který chápe, co mám na srdci, a ten člověk že je dokonce zdravotník :-). Velmi se mi ulevilo.

I když mi paní Ivana potvrdila, že v mém okolí žádnou porodní asistentku k domácímu porodu neseženu, vykřesala ve mně jiskru naděje, že porodit můžu přirozeně, přestože znovu v porodnici. Probrala se mnou různé možnosti, jak předejít opakování předchozí zkušenosti a já jsem jí za to velmi vděčná!

Domluvila jsem si schůzku s nemocniční porodní asistentkou, o které jsem věděla, že se k rodičkám chová velmi vstřícně. Domluvila jsem se také s gynekoložkou, zaměstnanou v porodnici, která byla nakloněná přirozeným porodům. Sehnala jsem si dulu, abych měla podporu prosadit svá přání v situaci, kdy už by mně samotné docházely síly.

S druhým porodem jsem byla nakonec moc spokojená. Kontrakce byly tentokrát bez medikace mnohem snesitelnější, celou první dobu porodní jsem prožila v klidu domova. Závěr porodu byl nečekaně rychlý – jen tak tak jsme stihli dojet do porodnice. Zavolat jsem už nestihla ani lékařce, ani porodní asistentce, se kterými jsem byla domluvená, nestihla jsem vytáhnout ani pracně připravovaný porodní plán :-). Ve dveřích porodnice jsem jen velmi hlasitě a rázně oznámila, že vleže rodit NEBUDU, načež sestry přiběhly s porodní židlí, která pro mě byla stokrát lepší. Dcera byla na světě 20 minut po příjezdu.

Dcerku jsem si nenechala, krom „nezbytného“ měření a vážení, ani na chvíli odejmout a první dny po jejím narození jsme spolu prožily v klidu a v pohodě / v rámci možností nemocničního prostředí s měřením teploty před rozbřeskem, vyrušováním personálu vstupujícího do pokoje bez zaklepání, s napomínáním, abych miminko v posteli nezalehla a uložila jej raději do „bezpečné“ plastové krabice se senzorem… /.

Petra S.

…pokračování zítra…

Příběh první: Jednou budem dál.