Své porodní příběhy jsem již napsala. V tomto příběhu se vrátím úplně na začátek. Budu psát o tom, co mě vedlo k mému rozhodnutí rodit doma.

Myslím, že úplný prvopočátek mého rozhodnutí byl v tom, jak moje maminka vyprávěla o našich porodech. Dělala to velmi ráda. Popisovala to jako radostnou událost, ale se vším všudy – bolestí, nepříjemným personálem, nerespektováním jejích přání atd. Má matka ale neměla na výběr, rodila v osmdesátých letech minulého století. To, co se dělo, jí připadalo normální. V té době to norma jistě byla. Důležité bylo, že jsme se narodili, byli víceméně v pořádku a ona taky. Svoje porody popisovala jako rychlé a snadné. Na rozdíl od její matky (mé babičky), která rodila vždy několik dnů a měla přitom křížové bolesti.

Povídání o porodech se mi líbilo už jako dítěti. Tak jsem se dozvěděla i o porodech mé druhé babičky, která mého tatínka porodila doma jako svoje nejmladší dítě a jeho staršího bratra dokonce v lese, když se tam v květnu 1945 schovávali před Němci, kteří opouštěli Prahu. Nějak jsem si začala říkat, že tedy porod asi nebude nijak hrozná věc, babička porodila doma, tak proč já bych to taky tak neudělala. Moc se mi ta myšlenka líbila. Takovéto propojení celého života, že člověk se narodí, žije a zemře doma.

V knihovně jsem náhodou uviděla knihu Zuzany Štromerové Možnost volby. Celou jsem ji přímo na místě prošla. Odcházela jsem naplněna pocitem, že to je právě to, co jsem potřebovala a že doopravdy budu moci porodit doma.

Dále jsem se na jednom kurzu seznámila s jinou ženou, co rodila doma. Ta moje přesvědčení upevnila a taky když jsem otěhotněla, mi předala kontakty na porodní asistentky. Asi je to tak, že náhoda přeje připraveným, protože jsem toto téma nikdy přímo nevyhledávala, ale ono vlastně přišlo ke mně samo.

Svými postoji jsem se nijak netajila. Můj muž se mnou souhlasil. Chtěl, abych se cítila dobře. Horší to bylo s rodiči, kteří se nemohli s mojí volbou srovnat. Také pro některé naše blízké přátele, to byl šok. Měli o nás strach. Věřím tomu, že většina jejich postojů byla utvářena hlavně z neznalosti a předsudků. Obtížně stravitelné to bylo i pro gynekology. Během svých třech těhotenství jsem vystřídala tři gynekology. Až ta poslední mou volbu respektovala a chovala se ke mně profesionálně. Nic mi nevyčítala a ničím mě nestrašila. Upozornila mě na rizika, ale volbu nechala na mě.

Pro moje rodiče i pro přátele se staly naše porody tak trochu korektivní zkušeností a vedly k tomu, že se více zamýšlejí nad touto problematikou. Za což jsem ráda. Někteří změnily své názory a ke svým těhotenstvím a porodům přistupují jinak.

Moc bych si přála, aby moje dcery měly také možnost svobodné volby. Bohužel se zdá, že pro zdravotníky je to nepřekonatelný problém. Odkud se berou tyto postoje? Čeho se zdravotníci bojí? Bojí se toho, že pacient, který je schopný se rozhodovat za sebe, je nebezpečný? Není to náhodou naopak? Vždyť máme psychologické studie, které jasně ukazují, že lidé se rychleji léčí, když mají možnost o své léčbě rozhodovat! Možnost volby znamená upevnění kompetencí člověka. Kdo by z nás chtěl být nekompetentní?

Nebo jejich strach vyplývá z toho, že porodnice přijdou o peníze a o práci? Je to ale pravda? Vždyť doma chce rodit jen zanedbatelné množství žen. Kdyby těhotné chodily k porodní asistentce, tak ano, pak by gynekologové přišli o část své práce. Jakou podporu ale těhotná má od gynekologa, který nemá čas si s ní popovídat?

Nebo je tak ohrožující pouze sama změna systému? Ano, změna je ohrožující pro každého, kdo je na něco zvyklý, ale na druhou stranu otvírá nové možnosti. Beze změn bychom se nikam nedostali. Nynější systém zřejmě nejvíce vyhovuje právě těm, kteří chtějí, aby vše měli pod kontrolou a aby měli moc nade vším. Pro takové omnipotentní jedince je každá změna velmi ohrožují a každé přání rodičky znamená obtíž. Pro ně by bylo nejlepší řešení vrátit se do dob, kdy rodila moje matka a kdy se rodičky bály na sále křičet nebo jakkoliv se projevit.

Tento způsob jednání je založen na autoritativním přístupu. My se ale řadíme ke svobodné společnosti, tak proč nám dělá obtíže jednat spolu jako rovný s rovným?

Argumentace proti je strach, že se něco stane a pak pacient může žalovat zdravotníka za zanedbání péče. Nedá se tomu ale předejít informovaností? Zdravotník může přece informovat jasně, co se stane, když… Samozřejmě někdo může namítnout, že to stojí drahocenný čas. Ano, někdy je nutno zasáhnout a život zachránit, ale mám takový dojem, že se tento způsob nadužívá a že jsme mnohdy zachránění nebo spíš ochráněni, i když o to vůbec nestojíme.

Bohumila Zbíralová

Předchozí příběhy si můžete přečíst zde:
97. Tři roky a dva porody
206. Tři roky a dva porody – pokračování
341. Tři roky a dva porody – dokončení aneb třetí porod