Již delší dobu přemýšlím, co vlastně o Ivaně napsat. Jak důstojně, věrohodně a bez zbytečného a zdlouhavého vychvalování popsat, jak moc mi zasáhla do života. Protože zasáhla. Aniž by to zřejmě vůbec kdy tušila, ovlivnila pro mě to zatím nejdůležitější a nejkrásnější. Můj první porod.

Mohla bych nyní popsat, jak moc mi otevřely oči její četné přednášky v rámci Světového týdne respektu k porodu a jak se mi díky nim změnilo mé vnímání těhotenství a porodu. Mohla bych také popsat několik úžasných setkání v rámci jejího předporodního kurzu, případně krátký telefonát v průběhu samotného porodu. Neudělám to. Je to nedůležité.

Skutečně podstatné je něco jiného, co mi dala – pocit uvědomění si a ukotvení mé ženské síly ve smyslu schopnosti porodit přirozeně. S tím samozřejmě souvisí i odpovědnost, kterou jsem v ten moment (navzdory zastrašování ze svého okolí) za svůj porod přijala.

Můj prvorozený syn Oliver se narodil doma. V klidu a bezpečí, krásně, důstojně a nerušeně do mé náruče. Bez sebemenšího oddělení byl hned po porodu u mě a hřál se mi na prsou.

Porod vnímám jako přechodový rituál v životě ženy. Jeho průběh a prožitek ovlivní celý její další život. Je na každé ženě, aby se sama za sebe rozhodla, jaký prožitek jí zůstane v paměti a jak přivítá své děti na tento svět.

Veronika Svobodná