Už i já jsem si našla čas, abych sepsala svůj porod. O miminku a o porodu jsem přemýšlela dlouho předtím, než jsem našla svého životního partnera. Podvědomě jsem si tenkrát říkala, budu moci mít děti? Do ruky se mi dostala kniha od paní Ivany. Přiznám se, že mi na první pohled nebyla moc sympatická. Po přečtení knížky a nejsem citlivka, jsem se na tu ženu dívala už jinýma očima a dojetím jsem se i rozbrečela. Porod bez zásahů byla pro mě ideální vize.

Dny těhotenství pomalu plynuly a já se rozhodla pro porod ve Vrchlabí. Je fakt, že z domu to mám 70 km daleko a fakultní nemocnici 10 minut autem. Šla jsem se podívat do obou porodnic. Vrchlabí mě oslovilo přátelskou atmosférou. Vůbec jsem v rozhodování neváhala. Termín porodu jsem měla na 17. října, nějakou dobu jsem přenášela. Na 30. října jsem měla naplánovaný vyvolávaný porod. Miminku jsem domlouvala, ať se rozhodne přijít na svět, abychom mohli jet do Vrchlabí. Zkoušela jsem všechno možné i s tím břichem běhat, spíš to bylo jen popoběhnutí. Potom jsem usoudila, mrňousku ty víš, kdy je pro tebe ten správný čas. S tím velkým břichem jsem si šla v noci 26. října odskočit. Jenže když jsem si lehla zpátky do postele, cítila jsem, že se něco děje. Hned jsem si říkala, super budu moci rodit ve Vrchlabí. Manžela jsem nechala spát. Nebýt prvorodičkou spala bych také. Měla jsem mini kontrakce pravidelně po 6 minutách. Přestala jsem stopovat a na chvíli jsem přece jenom usnula. V 6 ráno jsem se svěřila manželovi, že naše mimi je na cestě.

Kolem 10. hodiny jsme se rozjeli do Vrchlabí. Rozhodovali se, jestli si mě tam mají nechat. Tou dobou jsem byla na začátku. Dlouho to bylo podobné, ležela jsem na posteli na levém boku a snažila se odpočívat. Občas jsem si odběhla na záchod. Nějakou chvíli byl se mnou manžel. Chápu, sedět u postele není extra moc zážitek. Šel se projít do města a ještě koupil porodnické vložky. Kontrakce jsem vnímala jako vlny. Podařilo se mi i na chvíli usnout. V 18. hodin se vystřídali směny, představili mi porodní asistentku Lenku Volovskou. Já ji vnímala jako příchod anděla. Všichni na mě byli moc hodní a cítila jsem, jak mě respektují. Nikdo na mě nijak netlačil, v pravidelných intervalech kontrolovali srdíčko miminka a vařili mi čaj. Měli starost, jestli mi něco neschází. Vlastně jsem byla ten den jediná rodička, měla jsem ve standardní péči vysoký komfort.

Kolem 20. hodiny manžel odjel domů. Po porodu se mi pak svěřil, jak mu sestřičky říkaly, že budu rodit až další den. Když se semnou manžel loučil, vůbec jsem ho nechtěla pustit domů. Oba jsme uronili pár slz. Bylo mi líto, že jsme si nemohli dovolit nadstandardní pokoj, mohli bychom zůstat spolu.

Každopádně odjel. Myslela jsem na matku zemi. O ní jsem v žádné knížce nečetla, prostě mi vytanula na mysli při porodu. S porodní asistentkou jsme se dohodly, jak často má chodit. Kolem 22. hodiny jsem byla dost unavená. Tuším, že se to rozjelo kolem 1 hodiny ranní. Přišla jsem na způsob, jak se při kontrakcích uvolnit. Následně přicházely silnější. Prakticky celou dobu jsem se mohla soustředit na sebe. Navrhla jsem, že bychom se mohly přestěhovat do porodní místnosti. Vlastně jsem čekala na porodní asistentku, až to řekne. Ona zase čekala na mě :-). Je úžasné jít do porodní místnosti, které nevévodí porodnická koza. Mohla jsem si i pustit hudbu, ale to by mě rušilo. Porodní bolesti mi určovali vhodnou polohu. Opírala jsem se střídavě o postel a o vanu. Tu správnou úlevovou jsem našla, až když přijel manžel. Pověsila jsem se mu na krk. Ale ještě než přijel, už jsem potřebovala tlačit. Vnitřně jsem si řekla, že mi je jedno, jestli se nějak natrhnu a jestli u toho bude nastávající tatínek.

Tak vám visím na krku manželovi. Plně si uvědomuju, že můžu ovlivnit, kdy se miminko narodí. Asi jsem mohla ovlivnit třeba 5 minut. Úžasný pocit mít pevnou půdu pod nohama a rozhodovat o sobě. Porodní asistentka mi radila, jak hodně mám roztáhnout nohy. Pohmatem mi ukázala, kam zatlačit. V tu chvíli se mi to hodilo, jak je dobré mít u porodu někoho s praxí. Myslím, že jsem byla v polokleku. Cítím velikou úlevu. Vím, že nemá cenu spěchat. Plně vnímám, jak miminko leze ven. Uplynuly 4 roky od porodu, ale nevzpomínám si, že bych musela nějak extra tlačit. Využití gravitace bylo moc fajn. Pak slyším, je to kluk. Vidím neuvěřitelné velké miminko s dokořán otevřenýma očima. Nevím, kdo ho držel. Já vnímala toho malého tvorečka. Vůbec nebrečel, prohlížel si mě a já zase jeho. Neuvěřitelné, představovala jsem si ho menšího. Cítila jsem se plná energie. Přesunuli jsme se do vedlejší místnosti s kozou, kde jsem během pár okamžiků porodila placentu. Zvládla bych jít sama, ale sestřičky mě mermomocí chtěly podpírat. Malého jsem celou dobu viděla. Martin se mě ptal, bude to Péťa? Já říkám, bude to Péťa. Nepatrně mě zašili, kdybych jim prý nekrvácela, bylo by to bez šití. S manželem jsme měli dobré dvě hodiny čas pro sebe a naše čerstvé miminko. Malý Péťa se narodil ve 4:25 a vážil 3 000 gramů. I po dost dlouhém porodu jsem se cítila odpočatě plná energie.

Bylo pro mě hodně důležité mít miminko u sebe. Představa, že tvorečka, se kterým jste neustále napojené 9 měsíců, vám jednoduše odnesou, je pro mě hrozná. Měla jsem ho hezky u sebe v posteli a cítila jsem se moc spokojená. Moje „porodní bába“ mi ráno děkovala za hezký porod. Byla jsem šťastná, že jsem mohla porodit bez zbytečných lékařských zásahů. Na porod budu do smrti vzpomínat, jako na úžasný zážitek, který mě obohatil.

Momentálně mám před sebou další porod. Moc se na něho těším. Hodně lidí se mi diví. Vážně uvažuji o porodu doma. Vím, že bych to zvládla. Pokud neseženu porodní asistentku, budu muset porod prodloužit o cestu autem do Vrchlabí.

Divím se, že s porody doma tolik lidí nesouhlasí. Kdyby je povolili, stejně by se nezačalo masově rodit doma. Pokud se někomu svěříte, většina vás odsoudí, že jste se zbláznily a chcete zabít svoje dítě. V čem to je? …. v penězích, lidech, době? Každopádně jméno Ivana Konigsmarková bude silně vyryto do dějin porodnictví.

V Hradci Králové 7. 8. 2013
Hana Šulcová