Už od mateřské školky jsem všem vykládala, že jednou budu porodní asistentka, musela jsem nahlédnout do každého kočárku, který kolem nás projel, ve druhé třídě jsem znala zpaměti knihu o matce a dítěti, včetně reálných obrázků porodu a kolem puberty jsem místo zamilovaných knih studovala odborné porodnické publikace. Po střední zdravotnické škole jsem nastoupila na vysokou školu a začala konečně studovat porodní asistentku. Musím říct, že po praxi na porodním sále jsem byla nešťastná, maminky musely podepisovat stohy papírů v porodních bolestech, oxytocin dostaly hned ve dveřích a místo, aby mohly jít do sprchy nebo se procházet, byly uvázané na monitoru. V další porodnici to bylo o něco lepší, ale při představě, že by se ke mně takhle choval personál při porodu, se mi dělalo špatně. Přečetla jsem snad všechny knihy od Michaela Odenta, i krásnou knihu Hovory s porodní bábou od paní Ivanky a říkám si, proč to někde jde a u nás se za to akorát soudí??? Jsem moc ráda, že ústavní soud zrušil rozsudek nad paní Ivanou a snad bude moci dále vykonávat svou práci. Věřím, že pokud se podaří uskutečnit její nápad školy pro porodní asistentky, kde by se učily věci, které opravdu potřebujeme vědět a jsou užitečné, pochopí třeba někteří lidé, že to má smysl a bude nás čím dál víc. Doufám, že až já budu mít jednou děti, bude možné rodit v klidu jen s porodní asistentkou ať už doma nebo v porodním domě.

Přeji všem ženám krásné porody, zdravé a spokojené děti, paní Ivaně hodně síly a odhodlání, je můj velký vzor a jednou bych chtěla jít v jejích krocích.

Krásný den vám všem,
Lucie