AnežkaO svém prvním těhotenství a porodu jsem psala ZDE. Dnes bych ráda pohovořila o porodu své druhorozené, Anežky.

Otěhotněla jsem, když byl synovi rok. Přestože byl první trimestr poměrně náročný po fyzické stránce, po psychické jsem se cítila moc dobře. Hned na začátku těhotenství jsem vyměnila gynekologa za gynekoložku, což byl první důležitý krok, a brzy nato jsem vyhledala porodní asistentku z neratovické porodnice, s níž jsem se znala již z minula, s tím že bych ji ráda měla u porodu. Přitom jsem k ní opět začala chodit na pravidelná těhotenská cvičení.

Tentokrát jsem si vůbec nepřipouštěla jakékoli problémy. Vše jsem prostě nechávala plynout s vědomím, že se něco pokazit může, ale že stejně není v mé moci to ovlivnit. Těhotenství se tak pro mě stalo skutečně obdobím růstu. Četla jsem knihy od Michela Odenta, Vlastimila Marka, Lucie Groverové, rozhovory s Ivanou Königsmarkovou. Studovala jsem českou legislativu ohledně porodů, dle brožury, jíž vytvořilo Hnutí za aktivní mateřství, jsem si sepisovala porodní plán.

Vrcholem mého druhého těhotenství byla příprava k porodu ve třetím trimestru, jíž jsem absolvovala během několika setkání individuálně se svou porodní asistentkou. Ve skutečnosti se jednalo o cestu do hlubin vlastní duše, během níž měly vyvstat možné problémy a bloky, které by mohly vadit při porodu samotném. Ptala se mě – velmi citlivě a v atmosféře důvěry – na studium, na víru, vztahy s manželem I rodiči, ale I dětství a dospívání, na vztah k vlastnímu tělu. Zajímalo ji, jak rodila maminka moje I mého manžela. Zároveň jsme probíraly práva rodících žen při porodu samotném, problémy českého porodnictví I porodnictví všeobecně. Tři taková setkání, musím říct, byly tou nejlepší přípravou. Sama pro sebe jsem si ujasnila spoustu věcí, které skutečně pravděpodobně fungovaly jako bloky při prvním porodu.

I druhý porod byl přímo úměrný přípravě. Ohlásil se v době, kdy v dohodnuté porodnici probíhala rekonstrukce. Nakonec jsem tedy byla nucena rodit jinde, místo Neratovic jsem jela do Mělníka, a to bez své porodní asistentky, která mě mimo své pracoviště nemohla doprovázet. A nakonec dokonce I bez manžela, který po dobu porodu hlídal synka v návštěvní místnosti.

Mé sebevědomí ovšem bylo natolik vyzrálé, že mě nic z toho nerozhodilo. A nerozhodila mě ani vstupní prohlídka v náhradní porodnici, ani gynekoložka, která hned ve dveřích prohlásila, že můj porodní plán nebude moci celý dodržet.

Soustředila jsem se na stahy, pracovala jsem k porodu. Byla jsem “surfařka na vlnách” a nic mě nemohlo vyvést z míry. Porod proběhl stejně jako ten první bez problémů a rychle, avšak oproti tomu minulému, ač nebyl zcela dle porodního plánu, nezanechal pachuť v ústech. Narodila se silná a krásná holčička Anežka. Nikam ji nedonášeli, všechny miminkovské body plánu dodrželi. Celé tři dny v porodnici také proběhly v klidu a pohodě. Nikdo nás nerušil – nechali mě opíjet se mateřskou láskou – a když už, tak po zaklepání a s omluvou. U všech vyšetření jsem mohla být.

Vše, co jsem potřebovala probrat, prohovořit, jsem svěřovala své porodní asistentce, která mě hned druhý den po porodu přijela navštívit. Její péče před porodem I po něm se dá označit nejlépe anglickým výrazem “mothering the mother”, mateřské opečovávání matky. Probrala se mnou nejen zavinování dělohy a kojení, ale I rozdělování mateřské lásky mezi sourozence, intimní život po porodu, sdílela své zkušenosti a povzbuzovala mě při jakémkoli rozkolísání.

Mému mateřskému sebe-vědomí bylo učiněno zadost. Troufám si přitom říci, že v základu mé spokojenosti, která trvá dodnes, kdy jsou Anežce necelé dva roky, stála interakce se zkušenou porodní asistentkou, jež ví, co žena v těhotenství, během porodu a po porodu prožívá. Která dokáže poskytnout jak adekvátní lékařskou péči, tak podporu v oblasti psychiky.

Mateřské seběvědomí, potažmo ženská psychika je přitom něco, co jednoznačně a bez pochyb stojí za zdárným vývojem vztahu k vlastním dětem, k partnerovi, I celé rozvětvené rodině a vlastní roli v její struktuře. Je to ovšem něco, co zůstává podceňováno, a v lékařské gynekologii je dokonce zasunuto do roviny neexistence.

Cestou ven z tohoto bludného kruhu našeho lékařství je podle mého názoru jen a pouze posílení kompetencí a podpora práce porodních asistentek, ať už těch v porodnicích, tak těch samostatných jako je Ivana Königsmarková.

Můj příběh končí opětovným začátkem. Jsem potřetí těhotná a rozhoduji se, kde a s kým uskutečnit porod. Zatím mám jasno v tom, že opět chci být doprovázena zkušenou ženou, která opět dovede vyhmatat moje slabá místa fyzická I psychická a posílit je. Ačkoli bych ráda, kdyby pojišťovny tuto “extra” péči prolácely, výloh navíc přesto rozhodně litovat nebudu. Chci opět přijet k porodu silná, sebe-vědomá, připravená na vše, co se může odehrát.

Klára Pirklová