Chtěla bych svým příběhem podpořit paní Ivanu a všechny porodní asistentky, které poskytují péči ženám při domácích porodech. Přestože se jedná jen o můj subjektivní pohled na věc, obligátní bezpečnostní věta „Tohle doma rozhodně nezkoušejte“ se v tomto případě tak úplně nehodí.

Máme tři děti. První se narodilo v nemocnici, další dvě již doma. Už v průběhu prvního těhotenství jsem věděla, že péče veliké krajské nemocnice nebude nic pro mne. Vybrala jsem si tedy malou porodnici, do které se sjíždějí ženy z jižních Čech za lidským přístupem a přirozeným porodem. V posledním trimestru jsem tam jezdila na kontroly, sepsala se sestrou předpříjem, abych nemusela během kontrakcí odpovídat na zásadní dotazy ohledně nejvyššího dosaženého vzdělání, dědičného zatížení v rodině a velikosti bytu, který obýváme.

Když přišel porod, jela jsem do nemocnice, kde jsem věřila v nejlepší péči. Kontrakce ustaly ve chvíli, kdy jsem zavelela k odjezdu, nicméně porodní asistentka nás po příjezdu přijala, uvařila nám čaj a nabídla postel s tím, že když s manželem jedeme z takové dálky, nechají si nás tam a uvidí se.

Celou noc a druhý den se až na sporadické kontrakce nedělo nic. Okolo desáté dopolední mi bylo řečeno, že odtéká voda a že tedy už rodím.

Následoval typický scénář, jehož hlavní aktérkou byla naivní prvorodička, která se cítí trapně, že přijela porodit a místo ukázkové akce s kontrakcemi, křikem a vším, co k tomu patří, předvádí rozpačitý výkon. Ve vedlejších rolích pak sekundovaly postupně tři porodní asistentky, z nichž dvě evidentně nikdy nerodily. Obzvlášť vtipný okamžik nastal například, když mě dívenka s očima na monitoru uklidňujícím hlasem oznamovala, že teď mě přeci nemůže nic bolet, neboť dle mašinky nemám kontrakci, zatímco já řvala jak raněnej tygr.

A, ach ano, postupně ca tři lékaři a jejich věštění budoucnosti z děložního hrdla. Ale ti se drželi v pozadí a do ničeho se přespříliš nemíchali. Závěr byl nesmírně dramatický, nebo spíš komediálně- akční, ale o tom třeba někdy jindy.

Většinu porodu jsem byla se svým mužem, nikdo se příliš nevnucoval, nerušil, nebyl hrubý. Ale komfortně jsem se rozhodně necítila. Bylo mi trapně, že tam straším tak dlouho a pořád se nic neděje. A že se nic neděje ani po infuzi oxytocinu. Tedy dělo se, myslela jsem, že bolestí pojdu, ale údajně jsem se neotvírala (viz část o věštění budoucnosti z hrdla děložního).

Navíc jsme byli v průchozím pokoji. Nechodila tam žádná procesí, ale občas někdo prošel.

Připadala jsem si jako na návštěvě.

Normálně mám ráda společnost, bílých plášťů se nebojím a u zubařky za největší problém považuju fakt, že s otevřenou pusou nemůžu konverzovat (mám sympatickou zubařku, ráda bych si s ní nenuceně pohovořila), zatímco vyšetření u gynekoložky za problém nepovažuju, neb u toho mluvit můžu.

Teď jsem ale po společnosti netoužila. Chtěla jsem být sama, chtěla jsem tmu, chtěla jsem, aby mi všichni dali pokoj a nečekali ode mě nějaký výsledky, když já tu přeci nejsem od toho, abych vykazovala výsledky, ale abych porodila. Chtěla jsem svoje prostředí, svoji koupelnu, svoji postel, chtěla jsme prostě DOMŮ. Neměli jsme tenkrát určitě tak hezky vymalováno, jako bylo v nemocnici, naše hnusná umakartová koupelna nemohla konkurovat nemocniční sprše a vaně, přesto jsem nejvíc ze všeho toužila po klidu v našem mrňavém panelákovém bytě.

Ze všeho nejvíc jsem si v nemocnici připadala jako na návštěvě. A na návštěvě se rodí špatně, i když domácí nejsou zlí.

Nakonec jsem porodila hodinu po tom, co mi asistentka řekla, že porodím tak za osm hodin a napustila mi vanu v pokoji, kde byla tma a nikdo tudy nechodil.

Další dva porody se odehrály doma. První domácí porod jsem neplánovaně prožila prakticky celý sama, u druhého jsem měla asistentku téměř od začátku. Ačkoli jsem u obou porodů měla otevřenou i variantu, že pojedu do porodnice nejen v případě, že mi to doporučí asistentka, ale i v případě, že se doma nebudu cítit dobře, někam jezdit bylo to poslední, co se mi v tu chvíli chtělo. Představa, že bych měla TEĎ v noci sednout do auta, harcovat se kamsi několik desítek kilometrů, absolvovat vstupní pohovor s cizíma lidma, ubytování v cizím pokoji a následně čekat, jestli budu rodit dle tabulek a spoléhat na to, že personál, na který narazím, bude opravdu v pohodě, to mi přišlo naprosto absurdní. Asi podobně, jako kdybychom chtěli počít, ale nejdřív kvůli tomu museli někam jezdit.

Udělala jsem to nejnormálnější, co jsem v tu chvíli udělat mohla. Zvlášť nenucený byl porod poslední, kdy jsem začala rodit během večeře v restauraci. Obvolala jsem porodní asistentky, najedla se, odešla domů, kde jsem po třech hodinách porodila našeho nejmladšího. Nebýt toho, že jsem měsíce před tím dělala psí kusy, abych sehnala k domácímu porodu porodní asistentku, a do poslední chvíle jsem nevěděla, jak a s kým budu rodit, byl by tento den naprosto obyčejný den v životě naší rodiny. (Takhle to bylo završení několikaměsíčního snažení o přístup ke kvalifikované pomoci.) Je opravdu škoda, že to nejde bez akčního prvku ve formě hledání statečné porodní asistentky, o který nám domácí rození obohacuje náš stát.

Hanka Pechová