Ivanu jsem jako řada zdejších pisatelek potkala na předporodním kurzu pořádaném v pražském A centru. Ale na rozdíl od ostatních jsem o Ivaně nevěděla zhola nic. A centrum jsme si s manželem vybrali vlastně především kvůli tomu, že to měl blízko do práce a kurz začínal po manželově práci. O přirozeném porodu jsem nevěděla také nic a zcela slepě jsem se nechala zmasírovat lékařským přístupem k těhotenství.
Ivana se mi líbila. Přesně ten typ ženy, který obdivuji a mám jej ráda ve své blízkosti. Ale já jsem byla rozhodnutá, že 14 dní před termínem odjedu k rodičům na Moravu, kde jsem měla i svého lékaře, a porodím tam. Každopádně mi Ivana ukázala, že to jde i jinak, a za to jsem ji vděčná.

Po uplynutí posledního setkání v Áčku jsem doma vše připravila na příchod miminka. Ještě jsem se chtěla podívat za kolegy do práce, v tramvaji jsem cítila, jak se miminko v břiše divoce hýbe. Říkala jsem si, že jsem to asi přehnala s čokoládou. Během dne pak pohyby slábly a nakonec ustaly úplně. Dodnes tomu nerozumím, chlácholila jsem se, že miminko usnulo, že když dopoledne tak sportovalo, musí si odpočinout. Následující den jsem cítila ještě pár slabých lechtnutí a ticho. Nevím, nač jsem čekala. Ale do nemocnice jsme jeli až následující den. Pořád jsem věřila. Pak doufala.

Na Bulovce studená sprcha. Nepříjemná sestra. Proč jsem nepřijela dříve? Nevím. Co pak nevím, co mám dělat v takové situaci? Nevím. Pak marný monitor. Marné hledání. Slova lítosti lékařky. Zdrcený manžel. Mlha. Pamatuji si, jak přišla mladičká sestřička, aby mi píchla kanylu, oslovila mě maminko. Vyjela jsem na ni, ať mi tak neříká. Omluvila se. Asi ji až později řekli, co se stalo. Pak vyvolávání porodu. Spousta velmi nepříjemných procedur. Přesto děkuji tímto osvícené lékařce, která mi vysvětlila, že pro mě bude lepší porod přirozenou cestou než císař. Další den se narodila Klárka. Holčička, na niž jsem se tolik těšila. Koukla jsem se, byla krásná, tmavé vlásky. Vypadala zdravě, jen prostě nežila. Dodnes mě mrzí, že jsem tam manželovi nedovolila být. Mrzí mě, že jsem nenašla odvahu si ji pochovat. Bála jsem se, že bych se opravdu zbláznila. Nechtěla jsem skončit na lécích, ačkoli mi říkali, že kdybych chtěla, jsou mi k dispozici. A také jsem se nechtěla úplně složit. Nemohla jsem v tom manžela nechat samotného. Ptáte se, co tedy bylo příčinou nežití mé dcery? Prý strangulace pupečníkem. Nakolik je to možné, nechám na posouzení jiným.

Nemohu než nepochválit citlivý a skvělý tým lékařek a sester, který se o mě staral. Báječná mladá lékařka Barbora Zmrhalová, která mi i při tom nešťastném porodu dokázala dodat sílu a potom i vůli se dívat dál. Řekla mi krásnou věc – žena má být buď těhotná, a nebo kojit :-). Také mi řekla, že mohu po šestinedělí otěhotnět, nemusím čekat, když nebudu chtít.
Což se mi naštěstí povedlo. Dnes mám 2 krásné chlapečky, ale pocit chybějícího dítěte tu stále je.

Martina Skýpalová