Velice ráda si čtu příběhy žen. Je to nádherné sdílení. A i já jsem se rozhodla, že se podělím…
Tak tedy…
Ráda bych se podělila o svou osobní zkušenost s vámi všemi. Třeba bude inspirací, posilou pro ostatní budoucí maminky.
Mám doma šestiletou dceru a čekám za 2 měsíce a kousíček 🙂 druhé dítě. Možná jsem to před těmi šesti lety tak „neprožívala“, či jak to říct. Tenkrát jsem absolvovala všechna tzv. povinná vyšetření v těhotenské poradně (mimo odběru plodové vody, tenkrát jsem nespadala do „rizikové kategorie“). Je pravdou, že jsem také dost cvičila, tančila břišní tance, chodila na těhotenské plavání, zkrátka udržovala jsem se v kondici. A hlavně jsem se moc těšila.

Porod dcery proběhl ve velké pražské porodnici. Bohužel tam byly lékařské zákroky, které tam být nemusely. Dnes už to vím, nicméně nemám z něj žádný velký traumatický zážitek, ale mohlo to být lepší… mohlo.
Myslím, že o něm také napíšu v jednom z příběhů. Ano, napíšu.

Teď po šesti letech jsem zřejmě jiná, tak nějak vyspělejší, pokornější, znalejší (? Je to vhodný výraz ?) dá se říct, protože jsem ještě po dceři prodělala zamlklý potrat v 8. týdnu (Příběh Loučení s andělem jsem celý proplakala….) a prošla si nějakými dalšími životními peripetiemi, které mě určitě posílily, ačkoliv to bylo nelehké.

Jak jsem psala, dceru jsem porodila v porodnici, tenkrát jsem ani nepřemýšlela nad tím, že by to mohlo být jinak. Říkala jsem si, že určitě vše zvládnu, neměla jsem nejmenší pochybnosti a na porod jsem se nesmírně těšila a připravovala jsem se. Ale určitě ne tak do „hloubky“, jako při tomto těhotenství. A taky jsem neměla svou „porodní bábu“. To byla asi největší chyba. Dnes už to vím.

Nyní hltám plnými doušky knihy týkající se těhotenství a porodu – od Lucie Groverové Suché – Aby porod nebolel, Michela Odenta – Znovuzrozený porod, Ingeborg Stadelmann – Zdravé těhotenství, přirozený porod, Marie F. Morganové – Hypnoporod, Janet Balaskasové – Aktivní porod, začala jsem opětovně po letech chodit do A-centra, k paní Ivance do poradny, dále na takovou zajímavou terapii, týkající se mého dětství, dospívání, nefunkční rodiny…, „čistím se“, možná jsem jako ta cibule, loupu se vrstvu po vrstvě až ke svému nejnitěrnějšímu nitru…
Děkuji, Lucie, Vaše kniha byla první, která to nastartovala a od začátku vše vnímám daleko intenzivněji, tak nějak víc do hloubky….

Přemýšlím. Dýchám. Miluju.

Po porodu dcery, před skoro 6 lety, jsem se dostala k porodům doma. Několik mých kamarádek doma rodilo. Začala jsem se více zajímat o ten nádherný zážitek. Vyptávala jsem se na jejich pocity a ptala se, jak to probíhalo…. A zjistila jsem, jak se to liší od toho mého porodu v porodnici.
A řekla jsem si, už tenkrát, že další dítě porodím doma. Je to pár let a já vím, že tentokrát to bude přesně takové, jaké chci a jaké si to představuju a těším se na to ještě více….

Ale o tom jsem psát nechtěla. O tom někdy příště. Určitě.

Tak, jako jsem se dostala do „hloubky uvnitř sebe“ co se týká porodu, tak jsem se dostala někam hlouběji dovnitř i během těhotenství. Z hlediska nějakých kategorií spadám do „rizikové kategorie“ starší matka :). Bylo mi 38 let. A v podstatě je mi to jedno. První odmítnutí bylo, asi ve 12. týdnu, testu na Downův syndrom. (Proč bych ho měla podstupovat? Já své dítě přijímám za všech okolností a miluju ho. Ano, i kniha nádherné ženy Lucky S. Groverové – Aby porod nebolel mi byla velkou oporou. Souzním s ní).

To byl začátek.

Jedna poznámka sestřičky v ordinaci gynekologie: „Vy si teda koledujete“ mi stačila. O co si koleduju? O to, že miluju své dítě od první chvíle? Nebudu se rozhodovat, zda půjdu na potrat, když bude postižené? Nechci test podstupovat, protože v něm nevidím žádný smysl? Přijímám vše, co přijde. A přebírám veškerou zodpovědnost.
Další odmítnutí – triple test.
Odmítnutí odběru plodové vody.
Od 16. týdne si nepřeji žádná vaginální vyšetření až do porodu.
Nepřeji si žádný monitor.
Nepodstupuji glukózový test „na těhotenskou cukrovku“ (s dcerou jsem ho podstoupila při prvním těhotenství).
Podepisuji několikrát Nesouhlas s léčebným postupem. A s úsměvem se ptám pana gynekologa: „Vy mě tady léčíte? To je skutečně divně napsáno.“ Pan gynekolog se tam snaží něco přeškrtnout a přepsat…
Pan gynekolog i sestřičky si zřejmě zvykli. A velice rychle. Jde jen o to poprvé. A pak? Už to jde samo.
Sebrat odvahu, umět říct: „Ne, já to nechci.“ Nenechat se zastrašit. Ničím a nikým. Jsem svobodná žena, miluji své děti a ano, chci rodit doma. Pokud bych jela do porodnice, tak porodit ambulantně (Pokud bude vše v pořádku. A proč by nemělo být?).

Co jsem absolvovala, bylo pár ultrazvuků, protože jsem měla placentu dole (stejně jako s dcerou při prvním těhotenství) a potřebovala jsem zjistit, jestli vystoupla nahoru. A ano, vystoupla.

S panem doktorem si povídáme. Smějeme se na sebe dokonce přes stůl a já mu říkám: „Víte, já Vás chápu, Vy to vidíte všechno tak nějak více medicínsky, lékařsky. Já to vnímám jako žena, jinak“… a hezky si i popovídáme. Vždy se mě zeptá také, jak se mám.

Přála bych si samozřejmě ženu – gynekoložku. Takovou, která chápe. Je lidská, vstřícná, vnímavá. Takovou jako jsou porodní asistentky, třeba paní Ivana. Nevím, zda takovou najdu. Možná si pana gynekologa „nechám“, když jsem si „ho už vychovala“, na své další těhotenství. Protože dětí chci mít více… 🙂

Chodím cvičit, setkávám se ženami na hodinách cvičení, přijímám tu nádhernou ženskou energii, dávám ji, nechávám se jí prostoupit…
Jsem žena, jsem matka. A miluji své děti.

Děkuji všem porodním asistentkám, které doprovází ženy do porodnic, k domácím porodům, které jsou tady pro nás.

Děkujeme.

Věřím, že se ledy již hýbou …

Věra Š.