Vždycky jsem chtěla počít děťátko až po svatbě. První ovulaci jsem nějak minula, byla pár dnů po svatbě, ale na tu druhou jsem se už dosti připravovala. Především výpočtem, ale i jinak… Plodné dny měly začít v pátek a já si byla jistá, že to hned vyšlo. Jenže v neděli jsem cítila podivné bolesti v podbřišku a pochopila, že teprve teď nastává ovulace – ale já si byla před tím TAK JISTÁ! Myslím, že tam začala celá moje nejistota prvního těhotenství.
Příští pondělí se menstruace nedostavila, a protože jsem ji tehdy měla velmi pravidelnou, tak jsem si radostně cestou z práce koupila těhotenský test. Jelikož měl být účinný (ach, čemu všemu jsem tehdy věřila?!:o) už od 5., nejpozději 10. dne těhotenství, tak jsem jej nedočkavě zkusila, jenže výsledek – negativní. Já zoufalá plakala (doufám, že tohle nebude číst nikdo, kdo se o miminko snaží dlouho…), jakto že to nevyšlo, když mi vadí všechny ty pachy a prsa bolí k nesnesení. Nakonec jsem si koupila druhý test a dělala ho týden po prvním a tentokrát už hned potvrdil těhotenství. Tím jsem se začala radovat z těhotenství, ale s předchozím velmi nepříjemným a negativní pocitem.
Nejdřív jsem byla radostně u PA, která mé nadšení lehce zchladila, že se ještě může stát cokoli, ať do poradny přijdu o něco později, ale konzultovala jsem s ní alespoň doporučenou literaturu. K lékaři jsem chtěla jít co nejpozději, volala jsem někdy v 8. týdnu a očekávala, že mě objednají tak cca za měsíc. Jenže hned se mě sestra ptala, proč se objednávám a po odpovědi, že jsem těhotná hned padla další otázka – a je to chtěné těhotenství? Ufff, a potom mám normálně komunikovat? To byla rána palicí ani nevím, jestli mou odpověď víc slyšela nebo vytušila. A jasně, že mi doma po pár hodinách došlo, že to tak není vždycky, a že se někdo k doktoru objednává z jiných důvodů, než je sledování utěšeně rostoucího bříška (nemluvě o tom, že se k němu ani nemusí kvůli tak přirozené věci objednávat :o). Tehdy to ale byly hodně silné kapky pro mě jakožto starou (31), poprvé těhotnou.
Každopádně jsem byla objednána hned za pár dnů. První prohlídka („průkazku vám vystavíme až příště“), doktor mi gratuluje, usmívá se, až do mého odmítnutí UTZ. Úsměv tvrdne, a že to ale potřebuje potvrdit, protože jinak nevíme, o čem se vlastně bavíme. Jak o čem? O mém miminku přece! Až teprve vyhrožování mimoděložním těhotenstvím přineslo své plody a já odevzdaně vylezla na kozu. Pan doktor už se zase usmívá, ale jen do okamžiku, než začne soustředěně pozorovat monitor. Najednou cítím, že je všechno špatně. Ještě než to řekl, už jsem to věděla. A že se buď těhotenství přestalo vyvíjet, anebo je těhotenství o měsíc mladší. Ale to není! To přeci vím! On na to už opět mile a se soucitný úsměvem, že se to stává velmi často, kolem 50 % těhotenství a ať si z toho nic nedělám. Ale hlavně, ať přijdu za týden a to se uvidí, jak to je doopravdy. Že sice vím, že těhotenství nemůže být o měsíc mladší, ale že on už viděl věci, a že příroda umí víc, než si myslíme. Trochu mě uchlácholil, ale vlastně jen na to, že jsem viděla na cestu domů, jinak už jen potoky slz, protože jsem to teď už „věděla“, pachy mi vlastně už tolik nevadí, prsa mě už skoro vůbec nebolí… Další potvrzení přišlo za dalších 5 dní, kdy jsem začala lehce krvácet. Po 7 dnech už bylo na UTZ ještě míň než před týdnem, a i když jsem to už čekala, pořád jen pláč a pláč.
Pan doktor se mi snažil vysvětlit, že to nemá vliv na případná další těhotenství, že je to úplně v pořádku, jen je teď potřeba provést revizi, aby se děloha úplně vyčistila. Sice jsem to už před tím někde zaslechla, ale byla jsem z toho v šoku a ještě ve větším, když se mě zeptal, co mám v plánu na zítra.
Prostě facka za fackou. Přijďte v půl dvanácté, hladová, žíznivá, na chvilku vás uspíme, v jednu ať pro vás přijede manžel AUTEM! Ale my bydlíme 10 minut pěšky odsud, nene, ať přijede autem. Ještě nikdy jsem neměla narkózu, ani tu slibovanou kratičkou. Byla jsem hrůzou bez sebe, pocit naprosté neschopnosti (nejdřív jsem myslela, že počít, potom udržet těhotenství), bezmocnosti, úzkosti, co bude dál? Budu mít vůbec děti? Co když to tak dopadne pokaždé?
Poslušně jsem naklusala příští den v půl dvanácté, seděla v čekárně, čekala, začalo mi být blbě a začala jsem cítit podivné … bolesti to nebyly, ale jakési pocity v podbřišku. Najednou mi došlo, že vlastně možná stačí pár hodin, 1-2 a miminko by odešlo samo, bez doktora a v klidu, ale neměla jsem sílu to nijak řešit, a tak jsem šla jako ovce na popravu.
Byla jsem 3. na řadě. 3 propojené místnosti, jedna jako předsíň, kde byla jen jedna židle, tam jsem se měla převléknout do potupného andělíčka, potom jsem procházela přes místnost se 3 lůžky, kam přivedly ony 2 dámy, co byly přede mnou a třetí s kozou. Kolem spousta lidí (když se nad tím poctivě zamyslím, tak cca 6 – 8), jediný můj doktor se na mě povzbudivě usmíval a pomohl mi galantně na kozu (není to protimluv?). Zprava se na mě vrhla paní, zjevně anestezioložka, začala mě píchat do žíly. Pár vteřin na to na mě zařval z druhé strany anesteziolog, jestli se mi už chce spát. Zařval z asi 20 cm, rovnou do tváře, zcela neusínající. I přes mé bolavé pocity mě to naštvalo a schválně jsem zašeptala, že nechce. Mezitím se všichni ostatní mezi sebou nenuceně bavili, možná o nadcházejícím víkendu, už nevím. Anesteziolog tentokrát už krapet tišeji houkl na tu, co byla u té injekce, ať přidá. Přidala a za dalších pár vteřin se mě opět, tentokrát o poznání slušněji zeptal, jestli se mi chce už spát. Řekla jsem, že vůbec a jestli to není tím, že se fakt hodně bojím. On na to, že to asi ne, tak už se přestal bavit s ostatními a začal řešit, kolik mi má doktorka ještě přidat, vím, že řekl nižší číslo než původně, myslím, že dokonce poloviční. Ostatní to už taky zaregistrovali a jedna ze sester prohlásila, že už toho mám v sobě jak pro stokilovýho chlapa. To mě taky nepotěšilo, asi jsem neuspatelná, další moje neschopnost… Jenže v tu chvíli mě už to „přidání“ fakt zabolelo, rukou jsem mírně cukla a lehce vyjekla. Tentokrát anesteziolog zařval na tu svou kolegyni: „dejte to sem“ a píchl mě do druhé ruky, a jestli se mě potom ptal, zda se mi chce spát, tak to už nevím.
Z dalšího si pamatuju, že jsem se probudila záhadně ve vlastním spodním prádle a tričku až na to, že nebyla jedna hodina, ale tři hodiny… Kolem mého muže na chodbě poskakoval anesteziolog i můj doktor, vnucovali mu osobní mobil, ať volá kdykoli, kdyby cokoli. Já se jen přiblble usmívala, nechápala jsem, že jsem napůl oblečená, a jestli tam na mě tak dlouho můj muž čekal, proč jsem tam poslední a jediná. Pak jsem prospala i cestu autem, doma zase ulehla a spala, až teprve v půl třetí ráno mě probudila šílená bolest v ruce. Začalo mi to všechno pomalu docházet. Že už nemám miminko, ale že mi kvůli tomu někdo zničil i ruku. Do rána jsem už neusnula, jen jsem zkoumala, v jaké poloze mě ruka nebolí a přemýšlela jsem, jestli se mám teda trápit bolestí ruky, abych nemusela řešit podivnou prázdnotu v podbřišku.
Když jsem přišla na kontrolu po 14 dnech, tak se i můj gynekolog nejprve díval na ruku, a pak teprve dovnitř mě… Když jsem tam jen říkala, že v mém věku odkládat těhotenství je fakt blbý, tak mi řekl, že 32letá prvorodička je ještě v pohodě. Musela jsem se usmát, jak rychlý počtář je, když se před tím podíval na mé rodné číslo a připočetl i ten příští rok, protože letos už to fakt nestihnu.

Druhé těhotenství přišlo půl roku na to a Zuzanka se nám narodila bez asistence doktorů, jen s Ivanou. A já vím, že kdyby se to stalo znovu, tak rozhodně na žádnou „revizi“ nepůjdu, protože i rozloučit se s miminkem je potřeba bez lékařů a v klidu. A možná i bezbolestně, určitě alespoň co se ruky týče… Na druhou stranu, už dokážu věřit svému tělu víc než vyšetřením, testům a jiným vymoženostem. Mám dojem, že miminko tehdy vycítilo, že vlastně nevím, co chci a jestli se o něj dokážu postarat, když ani nevěřím svému tělu, které mi dávalo tak jasné signály, možná by neodešlo, kdybych si/jemu/nám víc věřila. Ale možná jo, protože to prostě tak potřebovalo.

„Chci tento příběh věnovat nejen Ivaně a dalším báječným porodním asistentkám, ale také všem, kdo přišli o miminko – nebojte se nejen porodit přirozeně, ale také přirozené potratit,
i odcházející miminko potřebuje vaši lásku“

martina f.