Mám tři děti a za sebou tři vlastní porody. Od toho posledního uplynuly tři týdny. Může to znít trochu zvláštně, ale porody a příprava žen na ně, se staly mojí životní cestou – posláním, radostí, vášní. Porody mě prostě baví, zejména mě baví sledovat, jak se mnohdy vystrašené, společností popletené a nejisté těhulky promění v Ženy s velkým „Ž“ a mámy s velkým „M“.

Na mých vlastních porodních příbězích je krásně vidět cesta, kterou jsem za šest let díky svým dětem prošla. Na začátku byla obyčejná holka, co nevěděla, která bije a hledala a tápala. Svět těhotenství, porodů a dětí mě nikdy nezajímal a tak jsem se učila za pochodu. Přála jsem si přivést své dítě na svět co nejpřirozeněji, nejbezpečněji a celkově to dobře zvládnout.

A Zuzanka mi byla velmi trpělivou a dobrou učitelkou, i když přiznávám, že to neměla se mnou vždycky právě lehké. Přišla na svět v krumlovské porodnici a náš příběh je tady: Můj alternativní porod.

Po třech letech se radikálně odlišně – doma v klidu – narodila Bětka: Můj hypnoporod.

Dnes bych o těchto svých porodech psala asi úplně jinak, ale každopádně vidím ten obrovský posun, který se ve mně od té doby odehrál, vnímám, že jsem dnes zase úplně jiná a raduji se z toho. Ubylo racionality, touhy všechno ovládnout rozumem a vymyslet a přibyla schopnost více vnímat, cítit, používat intuici a nechávat věci samovolně plynout. Myslím, že díky dětem se ze mě opravdu stala konečně žena.

No a tři roky po Bětce se k nám plánovaně chystalo další miminko. A jelikož se už několik let zabývám přípravou žen na krásný porod a mateřství, úplně na začátku jsem si myslela, jak to tentokrát budu mít všechno konečně snadné a krásné, že už mě nemůže nic překvapit ani zaskočit. Tohle těhotenství si užiju – už přeci vím, jak na to, jsem přece profesionál:). Všechno bylo ale nakonec trochu jinak, měla jsem toho tentokrát opravdu hodně prožít a pochopit a tentokrát to nemělo být ale už vůbec jednoduché…

Hned na začátku jsem se začala děsit možnosti, že by se mi mohl narodit kluk. Vzhledem k tomu, že ke gynekologovi jsem už nebyla schopná jít tentokrát vůbec (po zkušenosti s arogancí a nezastíraným odporem ze strany pana lékaře, kterého mě bohužel neušetřil ke konci minulého těhotenství), byla otázka pohlaví našeho třetího dítěte otevřená až do samotného okamžiku, kdy se doma v koupelně náš Kubík vyklubal. Vždycky jsem měla s kluky velký problém, jsem ze tří sester a doteď jsem měla jen dcery. Chlapi v naší rodině buď vůbec nebyli, nebo stáli za starou bačkoru. Tak to bylo nakonec jedno z velmi důležitých témat a ukázalo se, že celospolečensky je otázka mužských potomků také hodně zajímavá. Nejsem jediná žena, která má problém s přijetím chlapečka a moje zkušenosti s tím, že jsem se otevřeně se svým obřím strachem z dítěte, které bude mít pindíka a ne prcinku svěřovala svému okolí, by vydaly na další článek. Kupodivu přesvědčení o tom, jací kluci jsou a jak je to s nimi těžké, jak jsou otupělí a pomalejší a holčičky jsou prostě celkově lepší, máme my ženy v hlavách kopy. A bohužel je předáváme dál – našim chlapečkům – a pěkně je formujeme.

Další zajímavý a hodně důležitý aspekt mých vnitřních „pnutí“ byl, že musím být příkladem. Říkám přeci druhým ženám, že porod nemusí nebo dokonce nemá bolet, přednáším o tom, že mohou mít bezproblémové těhotenství, mají se na svá miminka těšit a celé mateřství doopravdy vědomě prožít. Musím vyseknout ukázkové spokojené vědomé těhotenství a nádherný, rychlý, bezbolestný porod. Jinak… budu mít minimálně špatnou reklamu:).

Moje třetí těhotenství bylo (jako naschvál) nakonec nejtěžším ze všech. Nejprve mi bylo nevolno, tak jsem se těšila, až bude břicho, jakože nevolnosti konečně odplynou. Pak mi ale bylo blbě dál a do toho mi začalo ohromně překážet břicho. Byla jsem celou dobu děsně unavená a trpěla strachy, jak všechno zvládnu, až budu mít děti tři a výčitkami, že jsem špatná máma, když chrním na gauči a holky koukají na pohádky. No, užila jsem si to. Těšila jsem se na porod, protože jsem už chtěla mít zase zpátky svoje tělo, ale na druhou stranu jsem se ho děsila, protože jsem si nedovedla představit, jak to všechno bude, a že tady najednou bude další dítě, ještě navíc nedejbože kluk!

Dlouho jsem měla pocit, že se nemám komu se svými obavami svěřit, protože mě ostatní odsoudí a už opravdu nikdy ale nikdy nevyhledají, abych je připravila na porod. Hodně jsem se trápila a obviňovala, co jsem to za ženskou, když se vůbec neraduji a netěším na svoje vlastní plánované miminko.

Až někdy dva měsíce před porodem jsem navštívila poradnu porodní asistentky Marie Vnoučkové, která mi dost pomohla. Její věty: „Nikde není psáno, že se žena musí na své miminko těšit“, „Kde jste přišla na to, že byste měla být příkladem? Copak jste nějaký mesiáš nebo co?“ a „Buďte za tuhle zkušenost vděčná, protože díky ní budete moci být prospěšná dalším ženám“, mi paradoxně pomohly a přinesly po mnoha měsících sebeobviňování velkou úlevu. Od její návštěvy jsem se začala otevřeně svěřovat lidem kolem sebe a najednou viděla, že jsem na sebe byla prostě příliš přísná, že ženy kolem mě pro mě mají velké pochopení a vzájemně se dokážeme zase pěkně inspirovat a podpořit. I když nejsme dokonalé… nebo snad právě proto.

Ano, právě díky těm těžkým devíti měsícům jsem zase o kus vyrostla. Nejen jako člověk, ale i jako žena, která má zase co nabídnout dalším ženám. Moje pochopení se rozšířilo a už vím, že tu nikdo z nás není pro to, aby byl dokonalý nebo dokonalost předstíral. Nemusíme si na nic hrát, právě díky autentickým zkušenostem se můžeme učit a vzájemně inspirovat. Právě díky nim můžeme růst. A holt to nemusí být vždy zkušenosti v uvozovkách pozitivní a někdy si své lekce pěkně odtrpíme. Ale i to patří k životu…

A teď už k porodu…

Porod mě paradoxně zastihl nepřipravenou. Věděla jsem samozřejmě, že se termín blíží, ale stále jsem neměla jasno v tom, jestli dokážu porodit sama doma, trpěla jsem velkými pochybnostmi o tom, co je správné a jak se dobře rozhodnout. Jestli rodit doma nebo jet do porodnice, vždyť i tam některé ženy krásně porodí. Myslím, že na mě dolehl ten celospolečenský tlak, to všeobecné odsouzení nás žen, které rodíme doma, nechodíme k lékaři a prostě věříme svému tělu a přirozeným procesům. Hodně jsem se také obávala, že nebudu mít dostatek klidu na to, abych se mohla uvolnit a relaxovat. Hlavně jsem u porodu nechtěla mít děti a to se u nás doma, kde žijeme všichni dost pohromadě, zdálo jako nemožné. Měla jsem prakticky pořád tvrdé břicho a říkala si, jak takhle vůbec poznám, že rodím. A pak přišly dva cvičné porody.

Večer mi začaly kontrakce. A já se z pomyšlení, že je to tady a já nemám pořád nic vyřešené a vlastně ani rodit nechci, v podstatě složila. Príma začátek:). Tak jsme konečně s mužem sedli a pod tlakem okolností všechny moje obavy a strachy vyřešili. Umíme to, ale jako každá správná kovářova kobyla jsem si sama na sebe za celé těhotenství nenašla čas. Tím, jak jsem se zklidnila, se i porod zastavil. Pár dní na to mě probudily kontrakce ze spaní. To už jsem byla klidnější, přesunula se do obýváku na gauč, poslouchala relaxace a po dvou hodinách opět všechno zaspala.

Ve čtvrtek 16. ledna večer se mi najednou udělalo hrozně zle. Myslím, že to byl záchvat panického strachu. Už jsem ho jednou, v prvním těhotenství, z velkého psychického vypětí měla. A teď tu byl zase – nebyla jsem schopna pojmout jedinou myšlenku ani vyslovit souvislou větu, jen jsem měla intenzivní pocity strachu, že umřu a celkově jsem byla dost plačtivá. Ono to není žádný med, když jste najednou „přiblblá“ a nevíte, co vám je. Tak jsme s mužem opět sedli a zpracovávali, co se děje. Dneska si myslím, že to prostě souviselo se všemi těmi úzkostmi z porodu, které se najednou vyvalily, aniž bych vědomě chtěla nebo to nějak řídila. Když už mi bylo trochu lépe, přemýšlela jsem o tom, komu zavolat. Cítila jsem potřebu popovídat si o všem s nějakou ženou. A tak jsem zavolala Gábině a všechno jí řekla, jak vlastně nechci rodit, jak absolutně nevím, co je správné a co ne a co vlastně chci, a že mám paradoxně strach ze smrti a tak dále a tak dále. Ona mě vyslechla a bez odsuzování mě prostě jen podpořila. Poradila mi, ať si zkusím s miminkem promluvit. Jenže to já zkoušela tolikrát a nešlo mi to, necítila jsem žádný kontakt. No a panický záchvat přešel v migrénu. Musím podotknout, že to byl tentokrát také jeden z mých největších strachů – že mě přepadne právě při porodu a já budu bezmocná. Tak samozřejmě přišla. V migréně jsem si tedy zkoušela promluvit s miminkem a ono mi řeklo, ať se jen uvolním a nechám všechno na něm, že se o všechno postará.

Tak jo, to znělo dobře… Nicméně jsem stále blouznila v migréně. Napsala jsem ještě pár smsek kamarádce porodní asistentce Báře, se kterou chodíváme společně k porodům a mám k ní plnou důvěru. Je sice mladá a sama nikdy nerodila, ale ovládá umění nepřenášet svoje strachy na rodící ženy a nevykládat jim sugesce, které by jim mohly škodit. Dokonce jsem jí naučila neříkat tolik oblíbenou větu zdravotníků: „Máte bolesti?“.

Napadlo mě, že by možná nakonec nebylo tak špatné, kdybych si jí nechala jako případnou zálohu, že by tady se mnou mohla být a muž by se postaral o děti. Bára napsala, ať s ní počítám, že je tady pro mě a to mě definitivně uklidnilo. Šla jsem v migréně spát, spíše jsem blouznila, občas si dala na hlavu studený obklad a ve dvě ráno jsem najednou ucítila v podbřišku mírně bolestivé lupnutí.

Najednou bylo jasné, že rodím. No to je paráda, migréna, ještě k tomu to trochu bolí, to mě překvapilo. Nicméně nevyděsilo. Byla jsem najednou absolutně klidná. Dala jsem si do uší svoji vlastní relaxační nahrávku k porodu, lehla si na gauč a relaxovala. Bolest hlavy rychle odezněla a přicházely kontrakce. Neměřila jsem je, ale tuším, že tak po deseti, patnácti minutách jsem cítila, jak děloha krásně pracuje. Jen ve spodní části, nestahovalo se celé břicho, ale jen spodní část dělohy se krásně otevírala. Nemůžu říct, že by kontrakce byly absolutně bezbolestné, ale když bych je měla ohodnotit na stupnici od jedné do deseti, kdy deset pro mě představuje první porod, kdy jsem myslela, že vyskočím bolestí z okna, tak to bylo tak jedna, dva. Krásně jsem je prodýchávala a celou dobu je pozorovala a radovala se, jak porod krásně postupuje.

Ve čtyři ráno jsem napsala Báře, ať vyrazí. Míru s dětmi jsem nechala nahoře spát, ani jsem jim neřekla, že rodím a v klidu si užívala relaxaci, občas jsem si došla na záchod, nanosila dřevo do kotle, aby bylo teplo a trochu poklidila, když už přijede ta porodní bába. Byla jsem celou dobu neskutečně klidná, přítomná a vědomá. Bára zabloudila a tak přijela až v šest. Šla jsem jí naproti a to už při chůzi kontrakce moc příjemné nebyly. Vnímala jsem, že když ležím a relaxuji, jsou příjemnější, nejsou tak časté a pracují jen ve spodní části dělohy. Jak jsem chodila, okamžitě bolely a stahovaly celé břicho, a to dost často. No, ale pro Báru jsem k autu došla a nechala si poslechnout ozvy miminka a vnitřně se vyšetřit. Myslela jsem si, že už jsem úplně otevřená a miminko se za chvilku narodí, ale potřebovala jsem potvrzení. Došlo mi, že při minulém porodu, kdy jsem nevěděla vůbec, ve které fázi porod už je, mi právě tahle nejistota způsobila dvouhodinovou paniku a bolest. Tentokrát jsem to tedy vyřešila elegantněji. Výrok zněl, že jsem doopravdy úplně otevřená a miminko může začít sestupovat.

Mezitím vstal i Míra a uvařil porodní bábě snídani. Sedli si ke stolu a povídali si, tak jsem si sedla k nim a okamžitě jsem vnímala, že se porod zastavil. Tak to tedy ne – já chci rodit, kecat můžeme potom:).
Vzala jsem si do uší opět svojí relaxaci a zalezla do koupelny, cítila jsem, že teď už potřebuji být aktivní. Střídavě mi bylo dobře na záchodě, pak zase na čtyřech nebo v podřepu. Bára s Mírou jen opatrně nakukovali škvírou mezi dveřmi a já si sama rodila. Sahala jsem si dovnitř a sledovala, jak se situace mění, za chvíli jsem nahmatala vak blan, pod ním vodu a pak něco tvrdého – hlavička! Bylo to úžasné! Mezi kontrakcemi jsem se vždycky opláchla na bidetu, bylo mi to tak příjemnější. A pak jsem si zase udělala pohodlí tak, že jsem se opřela o prádelní koš a v podřepu nechala svoje tělo dělat to, co chtělo. K mému překvapení to nebylo: kontrakce – tlačení – kontrakce – tlačení. Ale občas si přitlačilo mezi kontrakcemi, pak zase nic, už to nemělo žádnou pravidelnost, prostě se vše chystalo a postupně roztahovalo samo. Za chvíli už jsem zavolala Báru, aby pode mě dali podložku a Míra odešel, asi za dětmi. No a v 7.30 se miminko narodilo. Jakub byl na světě! Hned jsem zavolala Míru a ten přivedl i holky. Probudily se právě v okamžiku, kdy se prcek narodil. Nemělo to chybu, dokonce mě ani neslyšely křičet.

Bára zkušeným okem odhadla, že má určitě víc než čtyři kila (po čtyřech dnech měl 4,375 kg). Já byla bez poranění. Sedla jsem si na zem, vzala si Kubíka k sobě, vítali jsme se a čekali na dotepání pupečníku. Zase mě překvapilo, jak dlouho tepal. Určitě víc než 15 minut. Za chvíli jsem cítila, jak ze mě vyšplouchla placenta. Podvázali a přestřihli jsme pupečník, Bára zkontrolovala placentu a já se šla osprchovat. Kubu si zatím vzal Míra. Zalezli jsme si pak zase na gauč, Bětka si pustila oblíbené ranní Šmouly, Míra došel pro čerstvé pečivo a život přirozeně plynul dál. Ještě jsme si nějakou dobu povídali s Bárou, zkontrolovala mi dělohu, že se doopravdy zavinuje a odjela.

Musím říct, že tu dokonalost bych nenaplánovala. Ani v nejkrásnějším snu bych to takhle nevymyslela. Všechno klaplo naprosto ideálně. Pro příště vím, že mám víc důvěřovat. Moje zkušenost je taková, že vždycky všechno nakonec dopadne ideálně, jen někdy mám problém tomu dopředu věřit.

A Kubík? Je samozřejmě ten nejkrásnější a nejmilejší kluk na celém světě…

Veronika Vojáčková
lektorka Porodu Bez Bolesti

P.S.: Jméno porodní asistentky jsem změnila, to proto, abych jí nevystavila možnému postihu. V současné době jsou totiž porodní báby v klatbě a za asistenci při domácím porodu jim hrozí až milionová pokuta. Děkuju Báře a doufám, že jednou bude moci svou krásnou práci vykonávat skutečně svobodně, protože znám spousty žen, které o individuální péči v těhotenství a při porodu doopravdy stojí. Nehledě na to, že na západ od našich hranic se na ně nepohlíží jako na nezodpovědné hazardérky, ale na příjemkyně péče, na kterou mají přirozeně nárok.