sad_flowerMůj příběh pro Ivanu, je bez Ivany i bez porodu.
Je mi dvacet let, žiju s přítelem, chodím do školy, kterou jsem vždycky chtěla studovat, onehdy jsme si pořídili štěně, bydlíme v centru Brna v bytě s vlastní hrušní na zahradě. Všechno je perfektní. Všechno až na jednu věc. Chtěli bychom miminko. Všechno jsme promysleli, propočítali, diskutovali se všemi možnými i nemožnými známými a rodinou a rozhodli jsme se, že dítě ano.
Snažíme se o něj už přes rok.
Snažíme a vlastně i nesnažíme, pamětlivi dobré rady doktora, že snažení se o miminko je nejlepší antikoncepce. S milováním jsme to přeháněli, nepřeháněli, vyvářeli jsme večeře bohaté na vitamíny podporující plodnost, doplňky stravy jsem sypala do sebe i partnera prakticky po kilech, máme vybrané jména pro všechny čtyři děti i pořadí v jakém se narodí (přítel má nůž na krku, musí zvládnout prvního chlapečka a posléze tři holčičky 🙂 ), vybrali jsme jim i kmotry a tak podobně (prostě klasické, malinko přehnané, těšení se).
A ono nic. Kamarádky mě uklidňují, že o nic nejde. Doktorka mě uklidňuje, že o nic nejde.
Jenže já jsem jenom kousek od definitivního zhroucení. Selhala jsem prakticky v jediné věci, kterou jsem měla zvládnout perfektně. Přivést na svět dítě. A selhala jsem i přesto, že je mi dvacet, jsem na vrcholu svých reprodukčních sil a možností. (Alespoň podle učebnice biologie, chytrých článků o “přestárlých a rizikových” prvorodičkách a neméně chytrých “všeználků”, kteří mají názor na všechno a vždycky.)
A já se bojím čím dál tím víc. Zejména proto, že mám za sebou zkušenost, se kterou se moc nechlubím. Já totiž už jednou těhotná byla. V sedmnácti, se svým prvním přítelem, po zhruba tříměsíční známosti.
Otěhotněla jsem samozřejmě omylem, a když jsem to zjistila, strávila jsem asi čtrnáct dní jako ve snách a nevěděla, co budu dělat. Doktorka mi tehdy potvrdila těhotenství s tím, že jsem v půlce druhého měsíce a začala se vyptávat co budu dělat. Nevěděla jsem.
Sestřička v ordinaci mi při měření tlaku sdělila, že jsem blbá a mám sypat okamžitě na potrat.
“Kdybys ty, holčino, byla moje dcera, dostaneš pár facek a letíš do nemocnice. Takhle si kazit život. …” Pamatuju si, jak se mě tyhle slova dotkly, a to nejenom kvůli tomu tykání a familiernímu přístupu, který jsem nesnášela už tehdy a nesnáším jej stále.
Ještě týden jsem seděla doma a přemýšlela. Otec mimina se k tomu postavil líp, než jsem čekala, prohlásil, že si mě vezme a budeme se o dítě starat spolu, když už jsme si ho spolu udělali. Ale mě pořád v hlavě zněly slova sestřičky na gynekologii – Takhle si kazit život!
Pamatuju si, že to byl čtvrtek, když jsem se probudila dík strašným křečím v břiše a pod sebou krvavý flek. Zpanikařila jsem. Uklidnila mě až horká sprcha, kde jsem seděla a přemýšlela, co budu dělat. Díky bolestem jsem nebyla schopná dopravit se do nemocnice trolejbusem. Máma byla v práci, otec byl někde ve městě. Kamarádky tehdy byly stejně staré jako já, tudíž bez řidičáků.
Nakonec jsem se dotelefonovala tátovi, s tím, že mě bolí břicho a mám nejspíš nějaké “dívčí problémy” a potřebuju do nemocnice. Přijel a odvezl mě bez řečí, dodneška nevím jestli tušil, co za obtíže to mohlo být.
Po půl hodině od našeho příjezdu, byli jsme na gynekologické pohotovosti!!!, se mě ujala nevrlá postarší sestra. Posadila mě, vyděšenou, kousek od hysterického záchvatu, třesoucí se na židli a začala s formalitami. Kdo je můj doktor, kdy jsem vletěla do jiného stavu (její slova), kdy jsem měla poslední menstruaci, co s TÍM budu jako dělat…? Za celou dobu se na mě ani nepodívala. Jenom si polohlasně opakovala všechno, co jsem jí řekla. Když skončila, konečně na mě koukla a prohlásila: “No a co byste s tím jako dělala? Buďte ráda, že jste tady a že se to vyřešilo samo. Vždyť byste si zkazila celý život.” a tak pořád dokola.
Mezitím přišel doktor, otrávený, nepříjemný a nejspíš přetažený (celé to bylo v době stávky lékařů a na celé gynekologicko-porodnické oddělení, oddělení šestinedělí a gynekologickou ambulanci zůstali asi dva doktoři ve službě). Podíval se na mě, píchnul mi nějakou injekci (dodnes nevím co to bylo) do míst, kde záda ztrácejí své slušné jméno a prohlásil: “Dobrý, byla jste, už nejste. Sestřičce na příjmu dejte devadesát korun za pohotovost.” A odešel.
Neohlédl se na to, že před ním sedí sotva odrostlá, ještě pořád nedospělá vyděšená holka. Která netuší, co se děje, co se jí to právě stalo a co s tím má dál dělat.
Holka, které by stačilo jenom trochu pochopení a účasti, protože v ní právě umřelo něco živého.
Myslím, že by mi tehdy stačilo, i kdyby mě někdo jenom poplácal po rameni a řekl, že všechno bude v pořádku, že není čeho se bát. I kdyby měl ten někdo lhát.

Když nad tím přemýšlím dnes, bojím se hlavně toho, že nejsem schopná mít děti. Že už tehdy se mi to nepovedlo, takže se to nemůže povést ani teď. Mám obrovský strach a pochybnosti o sobě, o svém těle a své psychice. A bojím se, že za tenhle strach může jenom přístup lidí, kteří se o mě tehdy “starali”. Kteří mě brali jenom jako nesvéprávný kus masa, hloupého pacienta, který není schopen sám o sobě rozhodnout a postarat se o sebe. A při té vší “kvalitní a lidské” péči, kterou mi věnovali (celé to netrvalo déle než 40 minut i s úvodní půlhodinou čekání), si nenašli chvilku aby se zamysleli, co tenhle pobyt se mnou udělá do budoucna.
Když proto teď plánujeme a těšíme se na miminko, je mi jasné, kde se naše děti narodí. Pokud to budou zdravé a silné miminka a i já budu v pořádku, přijdou na svět doma, nebo někde, kde si budou vážit jak jich tak jejich matky. Někde, kde se mi aspoň podívají do očí a uznají, že jsem člověk, se všemi vadami, chybami, vlastnostmi, schopnostmi, přáními a potřebami.

Příběhy pro Ivanu pročítám už přes rok…. Vlastně skoro od začátku jejich existence… Zaujala mě Ivanina práce, protože do té doby jsem neměla o práci porodních asistentek představu. Po přečtení těch několika desítek příběhů jsem si uvědomila, že Ivana, její práce a příběh rezonují s mým názorem na přivádění dětí na svět, že rezonují s mým postojem k ženám a jejich úloze matky. Tímto příběhem jsem se chtěla podělit o svoji zkušenost, která byť není „porodní“ tak s tím vším tak trochu souvisí a podpořit ji tak v její práci, úsilí a snaze umožnit ženám rodit tak jak to bylo zamýšleno – přirozeně a důstojně.

A. M.