Byla jsem tedy podruhé těhotná. Tentokrát jsem se cítila jinak, měla jsem velmi silné nevolnosti, obrovskou únavu. Brala jsem to pozitivně, to všechno k těhotenství patří, to znamená, že je všechno v nejlepším pořádku. Biochemický screening jsem odmítla, nová gynekoložka byla chápavá, nemoralizovala, reagovala profesionálně.

Přesto jsem se nevyhnula stresu a vystrašení (je fascinující, co všechno se dá vyšťourat na bezproblémovém těhotenství …), na ultrazvuku ve 20. týdnu byly vidět cysty choroidálních plexů. Nic moc jsem o tom nevěděla, takže jsem se vystrašila a asi týden nedělala nic jiného, než hledala informace. Naštěstí mi kontrolní ultrazvuk dělala spřízněná paní doktorka, která bere prenatální screening s velkou rezervou a zároveň je velmi pečlivá a empatická, takže se jí podařilo mě uklidnit, že není důvod se stresovat ani to nijak řešit.

Zbytek těhotenství probíhal v klidu, nevolnosti přešly, stěhovali jsme se, pracovala jsem doma, zkrátka měla jsem spoustu práce. Nějaké knihy o těhotenství a porodu jsem četla, ale nejsem ten typ, který si sežene všechnu dostupnou literaturu a připraví se na první poslední. Přála jsem si přirozený porod bez urychlování a epidurálu, ale spíš jsem doufala, že to snad nějak půjde. Za studií jsem viděla několik porodů, všechny byly poměrně rychlé a s minimem zásahů. Muž se kamarádil s jedním kolegou porodníkem, který mě i učil a zastával „vyčkávací“ přístup, ideálně bez nástřihu, bez zásahů (alespoň jsem to tehdy tak pochopila …). Prostě jsem to nechtěla moc řešit, takže jsem se zaregistrovala ve stejné nemocnici, kde jsem tehdy potratila (myslím, že jsem zážitek potratu musela vytěsnit, jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsem nešla jinam) a domluvila se s oním porodníkem kamarádem, že budu chodit k němu do poradny a pokud to vyjde, bude i u porodu. Měla jsem tehdy pocit, že je jedno, kde budu rodit, že se na to musím hlavně já psychicky připravit a doufat, že všechno půjde jak má. Navíc jsem byla přesvědčená, že horší než potrat to být nemůže.

Koncem těhotenství jsem si už přála, aby se miminko narodilo co nejdřív. Břicho jsem měla obrovské, špatně jsem spala, pálila mě žáha, měla jsem oteklé nohy a hlavně už jsem se na něj hrozně těšila. V den termínu jsem byla v poradně, bylo pondělí ráno a onen doktor-kamarád mě napojil na monitor a povídal si se mnou, že už bych mohla porodit, že koncem týdne něco má (měl to být vtip). Monitor se mu nelíbil, miminko mělo hodně rychlou srdeční akci. Zároveň byly na monitoru patrné kontrakce dělohy po deseti minutách, které já jsem ale vůbec necítila. Řekl mi, že by byl rád, kdybych šla nahoru na porodní sály a tam se na nějakou dobu napojila na monitor, abychom to mohli zkontrolovat. V tu chvíli už ve mně začala pomalu propukat panika. Volala jsem partnerovi, aby byl připravený, že tu možná už zůstanu.

Nahoře mě položili na záda a napojili na monitor. Byla jsem nervózní, srdce mi bušilo jako o závod, miminko dělalo v břiše minimálně přemety, žádné překvapení že srdeční akce miminka byla opět hodně rychlá. Můj doktor si přivolal na poradu zkušenější kolegyni, ta se podívala na záznam (těžko říct, jestli viděla i mě) a ptá se, kdy mám termín. Říkám, že dnes a ona na to, že teda budeme rodit. Můj doktor mi pak vysvětlil, že se miminku nedaří dobře a že je potřeba, aby se co nejrychleji narodilo. Že přemýšlí o sekci nebo o indukci. Císaře jsem odmítla, na odmítnutí vyvolání jsem už neměla sílu.

Nejprve mi píchli plodovou vodu a udělali klystýr. Než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem oholená. Asi za půl hodiny jsem začala pociťovat kontrakce, napojili mě na oxytocin a už to jelo. Přesně ta bolest, co si pamatuju z potratu. Většinu času jsem byla připoutaná k monitoru, takže na křesle v pololeže nebo u křesla na míči. Bolest mi vystřelovala do kříže, bylo to nesnesitelný. Ulevovala mi sprcha, ale tam mě pustili asi dvakrát na pět minut, pak už na mě bušili, ať se vrátím zase na monitor. Po asi 6 hodinách příšerných bolestí, kdy jsem v panice čekala na každou další kontrakci, přišlo vnitřní vyšetření – jsem na 3 cm. Myslela jsem, že skočím z okna. V tu chvíli mi doktor nabídnul epidurál a já souhlasila. Okamžitě se mi ulevilo a začala jsem se otvírat rychleji. V závěru se bolesti vrátily v plné síle, ale už se s nimi dalo líp pracovat. Porodní asistentka, co byla na sále, byla moc milá, dýchala se mnou, a hodně pomáhala. Na konci až moc. Ani nevím, co všechno mi dávali za léky, jen vím, že jsem najednou viděla rozmazaně. Po půl desáté večer, asi po třičtvrtě hodině tlačení, doktor stříhnul, asistentka mi nalehla na břicho a chlapeček byl venku.

Nevydal žádný zvuk, byl úplně fialový, byla jsem přesvědčená, že je mrtvý. Řvala jsem tam na ně, ať mi řeknou, jestli je v pořádku. Viděla jsem ho jen zdálky, když ho odnášeli a přišlo mi, že mi nikdo celou věčnost nic neříká. Za chvíli řekli, že je v pořádku a zabaleného mi ho přinesli. Byl placatý, vláčný, ani se nepřisál. Přišel mi v tu chvíli jako nejkrásnější stvoření pod sluncem. Za chvilku ho odnesli a přišlo prázdno. Ještě teď se mi chce brečet, když na to po třech letech vzpomínám. Muž šel s ním (jako zaměstnance ho tam pustili) a než mě převezli na šestinedělí, tak tam u něj byl.

Ani nevím, kdy jsem porodila placentu, jestli mě bolelo šití, za jak dlouho mě převezli na šestinedělí … Sestra mi slíbila, že mi miminko brzo přiveze na kojení, ale nešla. Museli jsme jí oba s mužem nahánět a několikrát upozorňovat, aby mi ho přivezla. Asi ve 2 ráno jsem se dočkala, dala jsem si ho do postele, přisál se a pak jsme tam spolu konečně asi hodinu leželi. Pak mi ho zase vzali, že prý měl špatnou poporodní adaptaci, byl hypotonický, musejí ho sledovat. Nebránila jsem se, neměla jsem na to sílu.

Pobyt na šestinedělí byl celkově příšerný, téměř celý jsem ho probrečela. Byl to neustálý boj se sestrami o dítě, ponižování ze strany personálu, vojenský režim, divím se, že jsem se za těch podmínek hned rozkojila, druhý den měla mléko a malý začal přibírat, takže třetí den jsme šli domů. Doma přišla pohoda a užívali jsme si nejkrásnějšího miminka na světě. Ale trvalo mi hodně dlouho, než jsem připustila, že budeme mít někdy další dítě. Nakonec jsem se rozhodla, že další dítě chci, ale za úplně jiných podmínek. Že musím zapracovat sama na sobě, a že já jsem zodpovědná za to, jak to celé proběhne.

Pokračování příště …

Anna