Potřetí jsem otěhotněla zase neplánovaně a zase mi chvíli trvalo, než jsem se s tím sžila. Přešly počáteční nevolnosti a já se musela rozhodnout, kde se zaregistruju k porodu. Rozhodla jsem se tentokrát pro jinou porodnici, vybírala jsem pečlivěji, příjemné prostředí, zkušenost s porodními plány a hlavně žádné známosti. Ideálně jsem chtěla být šedá myš, které si tam nikdo ani nevšimne.

Celé těhotenství jsem se cítila výborně a ani nevolnosti nebyly tak silné. Byla jsem vnitřně vyrovnanější, učila se relaxovat. Jediný mráček se objevil opět při ultrazvuku ve 20. týdnu (všechna ostatní vyšetření jsem odmítla, příště odmítnu i tento ultrazvuk), kde opět našli cysty choroidálního plexu. Ultrazvuk mi dělala doktorka v jedné renomované pražské porodnici, její reakce byla ale děsivá. Bylo vidět, že jí to vylekalo, zavolala si starší kolegyni a jediné, co jsem se od nich dozvěděla, bylo, že je to významný nález a musí mě poslat na genetiku. Ptala jsem se proč, co to znamená, co to může být, ale odpověděly mi vždy, že to mi řeknou až na té genetice. Šla jsem tam spíš ze zvědavosti, protože mi bylo jasné, že stejně na žádné invazivní vyšetření nepůjdu, ale zkušenost to byla znovu příšerná. Paní genetička mi odebrala anamnézu a na základě toho, že jsem jednou potratila, miminko mělo srostlé prsty a teď má další miminko cysty, mi doporučila amniocentézu. Ptala jsem se, čeho bych se měla obávat a co mi má amniocentéza vyloučit nebo potvrdit. Tak mi řekla, že Downův syndrom. Na to jsem reagovala, že v tom případě nemá smysl, abych tam chodila, protože bych stejně na potrat nešla. A ona mě začala moralizovat, že bych se nad sebou měla zamyslet a že mám myslet i na své první dítě, že mu tím zničím život … tak jsem se sebrala a odešla. Pro klid duše jsem zavolala své známé doktorce, co mi posledně dělala ten ultrazvuk a ta mě uklidnila, že to nic neznamená, že se nemám znepokojovat.

Po tomto malém medicínském intermezzu probíhalo těhotenství výborně. Chodila jsem do práce, opět jsme se stěhovali, starala se o dvouletého syna, dobře jedla i spala, a než jsem se nadála, byl tu třetí trimestr. Tentokrát už mi bylo jasné, že pokud chci porodit přirozeně, musím to mít ve svých rukou a nesmím spoléhat na nikoho jiného. Přečetla jsem spoustu knih i spoustu porodních příběhů. Zkontaktovala jsem Ivanu a začala chodit k ní do poradny. Absolvovala jsem seminář „Aby porod nebolel“. Zpracovávala si traumata z potratu i předchozího porodu. Mluvili jsme o tom s mužem a hledali informace. Došli jsme k tomu, že bychom chtěli rodit doma. Došli jsme k tomu, ale až na samém konci těhotenství a já už neměla sílu na to hledat porodní asistentku, která by k tomu byla ochotná, a ke které bych měla důvěru. Proto jsme nakonec vzali variantu porodnice a já si to zpracovala tak, že jsem se v tom cítila dobře. Měla jsem obrovskou důvěru v to, že to tentokrát bude krásný zážitek. Že pro to dělám a udělám všechno.

Návštěvy u Ivany pro mě byly balzám na duši. Odcházela jsem od ní vždy klidná, sebevědomá, s důvěrou ve svoje tělo. Ujistila mě, že to v každém případě bude lepší než minule. Bylo mi líp už jenom proto, že jsem věděla, že jí kdykoliv můžu zavolat a zkonzultovat s ní, co bude potřeba. Že už si nenechám vyvolat porod na základě jednoho špatného monitoru a v Ivaně mám oporu. Připravila jsem si porodní přání. Na radu Ivany jsem zkontaktovala dulu, sešla se s ní jednou sama, jednou s mužem a domluvili jsme se, že bychom byli rádi, kdyby byla u porodu. Místo do porodnice na monitory jsem chodila k Ivaně.

Další poradna u Ivany byla v plánu v pondělí deset dní před termínem. Od pátku jsem cítila občasné tvrdnutí břicha, do pondělka mi břicho pěkně sedlo dolů. V pondělí v poledne u Ivany to bylo opět příjemné, prohmatala mi břicho, poslechla si miminko a říká: „Tak jo, všechno v naprostém pořádku, všechno připravené, můžete rodit “. Když mi potom volal muž, tak jsem mu s nadsázkou řekla, tak Ivana nám to už schválila, až se rozhodne, může za námi.

Ten den odpoledne už bylo tvrdnutí břicha častější, kolem čtvrté přijel můj táta, tak jsme ho nechali doma se synem a jeli na otočku na matriku přiznat otcovství. V autě mi nebylo moc příjemně, ale nijak jsem to neřešila. Syn o půl osmé usnul a my si sedli s mým tátou a řešili topení na chalupu, kterou rekonstruujeme. Tvrdnutí břicha už bylo silnější a pravidelné, odhadovala jsem to tak po 11 minutách. Během tvrdnutí mi dělalo problém soustředit se na topení. Říkala jsem si, že jsou to asi poslíčci, že nebudu nikoho plašit, to může trvat ještě několik dní. Kolem desáté mě začala hrozně bolet hlava, pak přišel průjem, asi v jedenáct odešla hlenová zátka. I přesto jsem si pořád říkala, že to jsou poslíčci. Že tomu radši nebudu věnovat přehnanou pozornost, protože co bych pak dělala za tři dny. Tátu jsem poslala spát s tím, že kdybychom jeli do porodnice, tak mu řekneme. Vlezla jsem si do vany, ale tam mi nebylo moc příjemně. Potřebovala jsem spíš chodit. Tvrdnutí břicha přicházelo po sedmi minutách, začínalo už trochu pobolívat. Zkusila jsem si jít lehnout, ale za chvilku jsem musela vstát. Muže jsem nechala spát a poprvé mě přepadla trochu panika, netušila jsem, jak ty poslíčky vydržím několik dní, když budou vypadat takhle …

Procházela jsem se po bytě, na kontrakci jsem se zastavila a opírala o stůl, pohupovala boky. Bylo mi dobře. Vyhovovalo mi ticho a tma. Před jednou jsem vzbudila muže, že bych chtěla, aby byl se mnou. Bolest začínala být silná, ale trvala krátce a dala se bez problémů zvládnout a nepřicházela pravidelně. Občas po 2 minutách, občas po 5. Zvracela jsem. Začali jsme mluvit o tom, že asi pojedeme do porodnice. Volala jsem Ivaně, nebrala mi to. Volala jsem dule, tak mě ujistila, že je připravená, ať dám vědět, až pojedeme. O půl druhé jsme se začali přesouvat k autu a kontrakce začaly nabývat na síle. V autě to poprvé začalo fakt hodně bolet, ovšem byl to nesrovnatelný pocit bolesti oproti minulému porodu na oxytocinu. Mezi kontrakcemi jsem měla výbornou náladu a s mužem jsme se cestou hodně nasmáli. Při kontrakcích jsem si ulevovala dýcháním a dlouhým „áááá“, ale už jsem si přála být venku z auta. Cestou jsem znovu zvracela. Zaparkovali jsme celkem daleko (po předchozí zkušenosti jsem pořád čekala, kdy to teprve začne, ty šílené bolesti, takže jsem si myslela, že nás čeká ještě mnoho hodin porodu a nechtěla jsem parkovat v areálu porodnice) a cestou do kopce jsem musela každých deset kroků prodýchávat kontrakce. Začalo mě to zase nutit na velkou. Z výtahu jsem se přesunula rovnou na záchod, myslela jsem, že bude pokračovat vyprazdňování. Na záchodě mi došlo, že rodím, že moje tělo chce už tlačit.

Rychle jsem se přesunula na příjem, řekla jim, že už potřebuju tlačit, kontrakce chodily každé dvě minuty v ohromné síle, pokaždé mě zachvacovala až panika, jak to bylo silné. Obrovské vlny energie, se kterou jsem nevěděla co si počít. Potřebovala jsem se hrozně soustředit. Řekli mi, ať si vylezu na křeslo, že mě nejdřív vyšetří. Při svlékání mi praskla voda a zaplavila celou vyšetřovnu. Pak mi asistentka oznámila, že už jsem úplně otevřená, v mžiku tam byl sanitář s vozíčkem a ihned mě převezl na porodní sál. Ani nevím, jak jsem se ocitla v sedě na křesle, pozice mi ale vyhovovala. Ve stoje mi nebylo dobře, neměla jsem chuť se nijak hýbat. Porodní asistentka se mi snažila natočit vstupní monitor, zvládla jsem jen úsečné „ne, nechci“ mezi kontrakcemi a odstrkovala jí ruku. Takhle jsem reagovala skoro na všechno, co po mě chtěli. Všechnu energii jsem soustředila na zvládání kontrakcí. Potřebovala jsem tlačit a měla jsem až panický pocit, že nevím jak. Pak přijela dula. Klidně si ke mně sedla a mluvila na mě. Říkala mi přesně to, co jsem potřebovala slyšet, abych se uklidnila. Zase mi bylo dobře, zase se to dalo zvládat. Přitlačovala jsem si, miminko se pomalu propracovávalo ven. Zdálo se jim, že moc pomalu a chtěli, abych změnila polohu, ale já už měla pocit, že to brzo bude, nechtěla jsem měnit polohu, nechtěla jsem se hýbat. Řekla jsem, že to ještě zkusím, že když tak za chvíli. Další kontrakce a zatlačení a už tam byla hlavička. A pocit, že se musím celá roztrhnout, obrovská bolest. Další kontrakce a holčička byla venku. U mě na břiše. A už mi jí nikdo nevzal. Pupečník dotepal, placenta odešla asi po půl hodině, bez jediné medikace, bez nástřihu i poranění. Malá se za chvíli sama doplazila k prsu a přisála. Nádhera. Absolutní štěstí. Cítila jsem se skvěle. Byli jsme tam všichni spolu zaplavený štěstím a pak jsme jim řekli, že chceme jít domů.

Následovala přehlídka sloužících lékařů a představování všech možných potenciálně smrtících komplikací, které nás doma můžou potkat. Bylo mi to jedno, šlo mi to jedním uchem tam, druhým ven, byla jsem čerstvě zamilovaná a nic jiného jsem nevnímala. Muž se s nimi dohadoval a udolával je argumenty, ale mě to bylo jedno. Nakonec nám všechny papíry daly a po čtyřech a půl hodinách od porodu jsme byli zase doma. Můj táta se starším synem zrovna snídali.

Jsem vděčná Ivaně za to, co dělá. Díky ní jsem dokázala prolomit své medicínské bloky, zvládnout traumata z minulých zkušeností a vybudovat si důvěru ve vlastní tělo a intuici. Druhé nejlepší rozhodnutí, hned po návštěvě Ivany, byla dula. Svůj třetí porod jsem si opravdu užila, byl to krásný zážitek a jsem ráda, že ho můžu dát své dceři do vínku.

Nebyla jediná chvíle, kdy bych litovala, že jsem šla hned domů. První dny po porodu doma a v nemocnici se nedají srovnat. Ivana mě jednou navštívila, bylo to příjemné popovídání u čaje a vánočního cukroví. Ani nelituju, že jsem rodila v porodnici. Příště bych ale chtěla rodit doma. S Ivanou.

Anna