Nedávno jsem porodila své třetí dítě. S blížícím se porodem jsem četla příběhy uveřejněné na těchto webových stránkách a slíbila si, že jakmile porodím, přidám také svůj porodní příběh.

Jsem ráda, že soud zprostil paní Ivanu Königsmarkovou viny a doufám, že už nedojde k žádným zvratům a paní Ivana bude moci dále vykonávat profesi, které rozumí. Paní Ivany Königsmarkové si moc vážím. Nejen za její práci, ale především za její odvahu postavit se stávajícímu systému a vyjádřit jiný názor na péči o matky a děti. Osobně jsem se s ní setkala jen jednou. Její rady byly věcné, profesionální a moc mi pomohly. Níže tedy mé tři porodní příběhy ze třech různých  porodnic.

Máme tři děti. První Jakub se narodil v dubnu 2009 v porodnici v Krči, druhá Anička se narodila v porodnici v Neratovicích v roce 2012 a poslední Nathan se narodil před několika dny v porodnici v Mělníku. Krátkou zkušenost mám také s gynekologicko-porodnickým oddělením v Praze na Vinohradech, kde mi byla provedena kyretáž dělohy po zamlklém těhotenství ve 12tt. Čím více se o porody zajímám a mám s nimi osobní zkušenost, tím více jsem přesvědčena, že nejlepší by bylo porodit doma. Nicméně nesehnala jsem pro toto rozhodnutí dosud potřebné odhodlání a nechtělo se mi bojovat ani se svou rodinou, ani s celým stávajícím systémem péče o matky a děti v ČR. Dobrou zprávou je to, že i v porodnici se dá moc hezky porodit 

JAKUB

Když jsem rodila Kubíčka, bylo mi 27 let a o porod jako takový jsem se příliš nezajímala. Brala jsem vše víceméně automaticky. Porodila jsem spontánně den před tím, než mi měli porod vyvolávat (41+3). Kontrakce se zvolna  rozjeli ve dvě hodiny odpoledne. V jednu ráno, když byli kontrakce asi po 4 minutách, jsme vyrazili s mužem do porodnice taxíkem, manžel totiž neřídí. V jednu ráno v Krči mě uvítal poněkud nevstřícně nemocniční personál s tím, že jsem otevřená na 2 cm a půjdu na pokoj na oddělení šestinedělí, manžel ať jede domů. Sestra neopomněla prohlásit, že zatím vím prd o tom, jak porod bolí, že ať si počkám, až budu na 8 cm. V podobném duchu mne sestry a porodní asistentky povzbuzovaly až do finále. Na pokoji jsme byly dvě rodičky v očekávání, kontrakce zhruba ve stejných rozestupech. Postupně přicházely sestry, které vnitřně vyšetřovaly a natáčely monitor. V pět ráno mě odvelely na přípravu (klystýr a holení) a dále na porodní sál s tím, že můžu zavolat manžela. Ten dorazil brzy, byl chudák celý bledý, bylo mi ho zpočátku líto. Pak už na lítost nebyl prostor, neb bolesti byly docela silné a navíc jsem byla připásána na lůžku na monitor, kanylu v ruce (myslím, že mi dávali glukózu?). Nemohla jsem se hýbat a nesměla jsem pít a tak jsem alespoň potajmu vysávala hadr, který mi byl přikládán na čelo. Mladá porodní asistentka mi říkala věty typu- „Dýchejte, vždyť se to dítě ve Vás udusí“, „Uvolněte ten zadek přece, takhle neporodíte“ apod. Zde se dostávám k tomu, jak důležitá je zejména pozitivní motivace při porodu. V bolestech mi informace o dusícím dítěti a o tom, že nikdy neporodím, opravdu nepřidala. Pak nastala závěrečná fáze, kdy celé mé tělo říkalo „tlač“ a sestra říkala, že tlačit nesmím. Když jsem konečně tlačit mohla, na pár zatlačení byl Jakub venku. Bohužel jsem ho neviděla, protože ho odnesli. Na sále bylo tou dobou spousta lidí – doktorů, studentů, sester. Po narození syna jsem ale zůstala sama. Manžel šel za synem. Nikdo se neobtěžoval mne informovat o tom, zda se narodil chlapec, děvče, mrtvý, živý … Musím říct, že to, že Kuba nebyl prvních pár minut se mnou, podle mě dost zkomplikovalo náš počáteční vztah. Asi po 15 minutách, kdy mě dva studenti, bez jakékoliv anestezie, sešívali nastřiženou hráz, mi Kubu přinesli. Pak byly dvě hodiny takového hezkého nerušeného štěstí ve třech. Pak zase Kubíka odnesli a dlouho mi ho nechtěli vydat i přesto, že jsem se cítila úplně ok. Oni mi tvrdili, že ok nejsem. V porodnici se to dalo těch 72 hodin přežít, i když sestry přílišnou laskavostí neoplývaly. Byla jsem ráda, že jdeme domů. Celkově byl porod ok, ale ve srovnání s těmi dvěma následujícími, by jistě měl co dohánět. Celé šestinedělí jsem byla plačtivá, bolela mě hráz, nemohla jsem vůbec sedět, o Kubu jsme se dost bála a tak.

Podruhé jsem otěhotněla na jaře 2011. Na kontrole ve 12 tt mi můj lékař suše oznámil, ať si zajdu druhý den na kyretáž, že srdce nebije a plod se nevyvíjí, dal mi s sebou fotku z ultrazvuku- asi morbidní humor… Následoval krátký pobyt na porodnicko-gynekologickém oddělení v Praze na Vinohradech, který je pro mne dodnes noční můrou. Podepsala jsem reverz a ihned po zákroku jsem opustila to hororové prostředí.  Série vnitřních vyšetření a hrubého neosobního jednání bez jakékoliv emoční podpory. Hrůzný zážitek, po kterém se mi rozjela deprese. Příště bych na kyretáž nešla a raději nechala vše přírodě. Celý tento zážitek měl bohužel dopad i na naše manželství, kdy chvíli vypadalo, že to spolu nezvládneme. Ale nakonec (díky Bohu a konzultacím v poradně) jsme vše překonali.

AŠ

…pokračování zítra…